Malárie na vlastní kůži – část II.

Ale nebyla jen malárie. Dalším problémem – a ne méně podstatným – je veškerá havěť, co se dostane člověku k tělu. Tedy v první řadě hadi, škorpióni, cizopasníci ve vodě a spol. Hada jsme neměli tu čest potkat (byli oblíbeným cílem lovců – hadařů), pouze pečeného, a byl výborný, ale na pediatrii se nejméně dvakrát týdně objevil uštknutý pacient. A většinou to bývaly smrtelné případy, i přes obrovskou vitálnost Afričanů.

Sérum proti hadímu uštknutí není nikde k dispozici – je drahé, musí se uchovávat v chladu..., jediný pseudolék je černý kámen, neforemná věc z kravské rohoviny s obrovskou absorpční schopností a snad s nějakým proti jedovatým účinkem... ale spíš na bázi pevné víry. Uštknutí škorpiónem byla také častá, ale ne smrtelná. I když zase škorpióna na rozdíl od hada nebyl problém najít pod postelí, v botě, ve věcech.

Co se týká cizopasníků, největší problém je kontaminovaná voda, ať k pití nebo ke koupání. V misii jsme měli filtry na vodu, pak jsme ale týden strávili v buši v malinké zapadlé vesnici, a hned si nás našli. Průjem, horečky, pocit neustálého nafouklého břicha, odehnala to nějaká antibiotika, která jsme od Christien dostali. Pitná voda je v tamních končinách velký problém, nejen pro občasné návštěvníky, ale hlavně pro místní.
V RCA působí několik křesťanských a humanitárních organizací, které vrtají studny, jinak tam, kde studny nejsou, se voda bere kde se dá. A ještě pro ní domorodkyně v době sucha chodí i několik kilometrů... Občas jsme se kvůli vodě dostávali do „konfliktu s vlastním svědomím“- to když jsme byli pozvaní k někomu na oběd, rodina uvařila slavnostní menu, sezvala příbuzné, vždy to byla záležitost na několik hodin se zpěvem a tancem, a my z misie jsme přicházeli s heslem v hlavě – hlavně nepít...Oplachování zeleniny, ovoce či mytí nádobí, to už jsme vůbec nebrali v potaz.

Aby té zvířecí společnosti nebylo málo, tak nám po stěnách pokoje bělali malinké ještěrky, ty jsme měli i pojmenované, a když se setmělo tak ze škvír vylézali švábi, ty jsme neměli pojmenované a vůbec jsme je neměli rádi. Měřili v průměru 15 cm, zkoušeli dost nemotorně létat a vždy se žuchnutím přistávali na našich postelích. A smrděli.

Chtěla bych ještě poznamenat, že jsem skeptik, co se týká repelentů či jiné preventivní ochrany před hmyzem. Neexistuje denní, noční doba kdy by něco nelétalo, neštípalo. A neexistuje místo na těle, kam by nebylo možné kousnout. Nedá se tomu ani při nejlepší vůli zabránit. Vzpomínám co jsem ještě zapomněla, snad ještě to, že Klára chytla parádní neštovice. Pravé. No teď vlastně nevím, ale měla krátery po obličeji a na zádech, a léčila to snad měsíc. Vůbec, i banální úraz se léčil dlouho, déle než tady.

Paradoxní je, že jsme se ani jednou nespálili ani jsme neměli úžeh, úpal... ostatní nám tvrdili, že africké slunce neopaluje a když jsme jakž takž opálené dorazili do Čech, za pár týdnů to vybledlo.

Čas zabraný prací v misii i mimo, léčením z chorob, učením a snahou o pochopení jiného světa, cestováním, osamělostí, radostí i smutkem se neodvratně chýlil ke konci, jaro 1998 už jsme přivítali v Čechách. Po náročné době zvykání si v Africe jsme museli absolvovat neméně náročnou dobu opětovného zvykání si tady. Já jsem se vrátila do Karlových Varů, odkud pocházím, a pomalu jsem začala plánovat co dál, tedy alespoň v létě. Začali jsme se chystat do Norska, když mě začátkem června přepadla horečka, nechutenství, slabost... a mě bylo hned jasné o co jde.

A narazila jsem na velký problém – mého tehdejšího lékaře. Odmítal mi uvěřit, že je to malárie, myslel si že jsem lhář, blázen, já nevím co, a já jsem si připadala jako ve špatném snu. Po půlroce v Africe jsem měla pocit že se mi to zdá! Doktor mě ujišťoval, že to žádná malárie není, a že to bude dobré, předepsal mi Paralen, a posílal mě domů. Opravdu nevím, co si o mě myslel když mi psal doporučení na hygienickou stanici na odběr krve, ale bez něj jsem odmítla odejít. A z HS mi hned odpoledne volali, ať se dostavím na infekční oddělení že mám tropickou malárii...

V nemocnici jsem si to užívala, byla jsem pacient „hvězda“, když primářka prováděla vyšetření tzv. tlusté kapky, sházeli se doktoři z okolí. Léčba byla standardní, Lariamem, a já jsem měla poprvé možnost pocítit na vlastní trávicí trakt co je to za lék. Bylo mi po něm zle, snad víc než z malárie. Pátý den jsem mohla jít domů, a to bylo naposledy, co jsme se já a malárie potkaly. Dočetla jsem se o případech, že se tropická malárie objevila ještě třicet let po návratu, ale to jsou zřejmě případy zcela ojedinělé.

Celý svůj pobyt v Africe – a vůbec, jakýkoliv pobyt v nestředoevropské končině – beru i jako zkušební, zatěžkávací zkoušku vlastního organizmu. A proč náš chrám ducha občas pořádně nepotrápit, no ne?

Komentáře
Booking.com
Mapa oblasti
Sponzoři článku

Chcete mít na tomto místě svůj inzerát? Staňte se sponzorem našeho článku! U tohoto článku si můžete na 1 rok zakoupit umístění vašeho vlastního odkazu. Vložit inzerát.

Nejnovější článek
Kam dále?
Reklama