Deník z Jižní Afriky (část 21 / 32)
Jihoafrická republika, Lesotho, Svazijsko, Mosambik, Zimbabwe, Zambie (26.9. – 22.10.2006)
13. 10. 2006, pátek
Co si představit, když se řekne Mosambik. O téhle zemi jsem měl dost nastudováno už z dřívějška, ale člověk si své představy změní, když tuto zemi alespoň trošku „ochutná“ jako my. Je to velká země s 19-ti miliony obyvatel a v hlavním městě Maputu a aglomeraci žije snad 2,5 milionu lidí. Je to zde diametrálně jiné, než třeba v JAR, kde jsou velké rozdíly mezi bohatými a chudými a obě strany jsou početné. Tady mi připadají všichni chudí a snad jediné, co opravdu dokáží, je natahovat ruku. Každý běhoch, který sem přijede, je považován za boháče, protože vůbec může cestovat. Domácí cestují jenom za prací. Chudoba je cítit na každém kroku. Jsou zde sice také krásné budovy, ale většina ostatních jsou ohyzdné baráky. Navíc je to skoro vždy architektonicky nesourodý shluk staveb. Mnoho domů je vybydlených nebo zničených po dlouholeté občanské válce.
Je tady trošku vidět snaha po nové výstavbě a znovuvybudování země, ale jsou to opravdu nesmělé kroky a jde to pomalu. Tady jsou lidé sebevědomější než v JAR. Nebyl tu nikdy apartheid, kde by byly jednotlivé rasy uměle odděleny od sebe a spousta věcí zakázána nebo naopak přikázána. Jsou chudí ale hrdí. Zato v JAR je cítit z černochů pořád jakási podvědomá podřazenost bílým, kdy černoši vykonávají hlavně hůře placené práce. Tomu se snaží jihoafrická vláda čelit umísťováním černých do pozic ve společnostech kvótami. Otázkou je, proč je JAR nejrozvinutější země Afriky a Mozambik, kde nikdy nebyl apartheid, jednou z nejchudších? Na to lze těžko odpovědět. Každý návštěvník to asi bude vidět jinak. Jisté je, že nebýt Nelsona Mandely, asi by JAR na mnoho let zabředla do občanské války a skončilo by to asi špatně.
V Mosambiku je už dlouho po válce a země se z toho očividně stále nevzpamatovala. Ale dost filozofování a popišme si dnešní den. Ráno se budím v 6:30, snídáme jen trošku – toust a kávu. V 8:10 vyrážíme do Maputa. Takže se dnes nikam nestěhujeme. Je opět hezký den s teplotou kolem 25°C. Nejprve se vydáme hledat exotické stromy. Tak se nám podaří najít stromy avokáda, papáje, manga a dalších. Jen nám tady chybí salámový strom, který jsme obdivovali v JAR. Potěšeni touto krásou vyrážíme opět do hlavního města. Po cestě opět musí Pieter platit za cestu mýtné 17,50 meticalů. V 9:30 jsme před památníkem 25. července, jehož význam nám i průvodcům zůstává zahalen rouškou tajemství. Hned naproti je Eifelovo nádraží, které samozřejmě zaznamenám na video. Po cestě vidíme místní taxíky, které mají vzadu červeno-žluté pruhy. Staví kdykoli a kdekoli. Jezdí až se naplní a jsou většinou přeplněné.
V 9:40 zajedeme na náměstí 25. července, což je podle Pietera Den nezávislosti. Zde je zachovalá portugalská pevnost ze starých koloniálních časů. Uvnitř je vystavených několik děl a také zachovalé, většinou kovové, sochy. Vše je umístěno v parku uvnitř pevnosti. Zrovna nádherně kvetou stromy. Je to balzám na duši. Blízko je také muzeum peněz, kam se ovšem nikomu moc nechce jít a tak pokračujeme směrem k městskému tržisti, kde se zdržíme mezi 10:15 – 10:45. Je to tržiště umístěné uvnitř jakési staré municipální budovy. Prodávají se tu různé rukodílné výrobky, například sošky ze dřeva, kamene, kovu i kůže, ale také potraviny, zelenina, spotřební zboží, místní cigarety napodobující světové značky a také rošku suvenýry typu trička a čepičky. U vchodu se nás ujme mladý kluk jménem Alex, který nás bude trhem provázet. Umí anglicky a překládá nám z portugalštiny. Nic konkrétně po nás zaplatit nechce, ale je to trapné mu nic nedat.
Hned na začátku kupujeme krásné bílé tričko se znakem Mosambiku. Usmlouváme to z 375 meticalů na 200. Je zde jediné místo, kde vidím v Mosambiku pohledy, ale chlap chce 150 meticalů za 3 pohledy. To je nehorázné a tak holt z Mosambiku mít pohledy nebudeme. Pavel nám později svoje mosambické pohledy ukáže. Jsou to obrázky jen pro silné povahy. Například na jednom z nich je nahá domorodá stařena kouřící jakýsi čibuk. No otřesný pohled. Dále kupujeme 2 citróny za 5 meticalů, 1.300 gramů rajčat za 10 meticalů, krásná vyřezávaná maska za 200 meticalů. Na závěr to riskneme a kupujeme si hovězí maso v housce s volským okem po 30 meticalech a 1,5 litru vody za 20 meticalů. Risk se vyplatil. Je to velice chutné a nic nám z toho nebude. Poděkujeme Alexovi a odměníme ho alespoň deseti meticaly. Není to nic moc, ale mu to stačí. Taky si ho vyfotím na památku.
Pokračujeme v jízdě po městě. Zastavujeme u nádherné mešity, kterou si vyfotíme a obejdeme. Navštěvujeme v 11:00 náměstí, kde je socha bývalého prezidenta a komunistického vůdce Samory Moisese Machela, která nesmí v mé fotogravické sbírce chybět. Hned naproti je vchod do botanické zahrady, která je jediná v celém Mosambiku a proto také nejlepší, jak žertuje Pieter. V 10:15 přijedeme na náměstí, kde se nachází překrásný bílý katolický kostel, který je bohužel uzavřen. Pokračujeme k městské radnici, která také stojí za shlédnutí. Po celou dobu nás pronásleduje místní prodejce jakýchsi obrázků. Je mimořádně neodbytný, ale my vydržíme a nic nekupujeme. Pak jdeme pěšky do starého viktoriánského domu, kde je vstup zadarmo a dá se tu odpočinout, zajít na záchod a občerstvit se. Káva velká stojí 35 meticalů, pivo 30 meticalů. Dali jsme si 2 piva zdejší oblíbené značky „2M“. Zde se zdržíme do 12:00. Pak začíná moje soukromá honba za po komunistech pojmenovanými ulicemi. Mosambik se sice budování socialismu vzdal už před 16 lety, ale jména ulic zůstala zachována.
Turisty to moc nezajímá a tak si tyhle mosambické rarity fotím sám a Pieter mi je pomáhá hledat. Je to pro mě taková zvláštnost, ale zde jsou opravdu hlavní třídy pojmenovány podle hlavních představitelů komunistického hnutí. Tak se mi postupně podaří ulovit fotografie tabulek s názvy ulic Karla Marxe, Mao Ce Tunga, Kim Ir Sena (zde zvaného Kim Il Sung), Vladímíra Iljiče Lenina a také třeba méně známého politika ze spřátelené Guineje-Bissau Amilcara Cabrala. Pieter je hodný a vždycky mi u cedulky zastaví, i když je to v tom provozu někdy velice obtížné. Ale já to zkrátka musím mít. Pak jedeme směrem na pláž opět kolem budov, které byly postaveny pro invalidy z občanské války. Většinou jsou to lidé bez některé z končetin. Ve 12:20 dorazíme na pláž, kde na rozdíl od včerejší návštěvy už řádí odliv. Moře je pořádně daleko. Tak se klasicky převlečeme za ručníkem nebo stromem a jdeme se vykoupat. Pár místňáků tu je a mezi nimi i fotbal hrající školní děti. Při chůzi do moře se pěkně projdeme a musíme dávat pozor na vyplavené sklo v písku a jiné nástrahy. Voda je mělká a po pár metrech začíná hluboké bahno. Vykoupeme se, osvěžíme, hledáme mušličky a jinou havěť, fotíme přírodní scenérie a kluky, kteří dovádí a hrají fotbal. Proč nejsou ve škole, nikdo neví. Také je tu dost dospělých. Asi jsou to nezaměstnaní, když můžou být přes den na pláži. Vydržíme zde do 13:45.
Těsně před tím přijede Pavel, který pro nás hledal další exotiku. Tentokrát je to návštěva místního regionálního trhu zvaného Xauta Pia, který leží na západ od centra. Pavel nás dopředu varuje, že si raději nemáme brát s sebou foťáky, kamery, chodit máme ve skupině a hlídat si peníze a pasy. Už když se blížíme k tomu místu, cítíme, že to bude zlatý hřeb našeho programu. Nerad používám sprostá slova, ale tady musím udělat výjimku. Je to zkrátka neuvěřitelný bordel a mrdník. Všude kolem nás obrovský mumraj lidí. Jsme tu jediní běloši, kterým zde v domorodé řeči říkají něco jako „umgulati“ nebo „umulguni“. To už nevím. Jsme pro ně nepředstavitelní exoti a kdyby měli foťáky, tak si nás snad opravdu vyfotí. Na široké cestě, která vede přes trh je vlastně smetiště, kterým musíme jít. Jsou tu vidět staré hadry, papírové krabice, plechové pásky, kterými se stahují krabice, roztrhané staré boty. To všechno je pěkně udusané v prachu a blátě a neleží to tady den ani týden. Je to tady snad odjakživa a stále se to navyšuje. To všechno se nám válí pod nohama a tím musíme jít. Sem tam přes to přejede auto se zbožím a v tom okamžiku není kde uhnout. Musíme se třeba natlačit na nějakého zpoceného chlapa. Jinak to nejde. Na jednom místě je pořádné bláto, které je třeba obejít nebo se do něho vnořit.
Mezi jednotlivými stanovišt trhovců jsou jen minimální rozestupy, takže je třeba se proplétat mezi naprosto přecpanými uličkami tělo na tělo. Bíle tělo na černé tělo. Černé tělo na bílé tělo. Bílé tělo mezi černými těly. Lidi máme tak blízko sebe, že je nám to velice nepříjemné. Navíc se na nás dívají jako na totální exoty. Sem NIKDY ŽÁDNÍ běloši nechodí. Libuška si navíc zrovna dnes vzala na sebe krátké šortky a tak se po ní dívají muži i ženy. Musíme si velice dávat pozor. Také je zde místo, kde se v jednotlivých kukaních nechávají Mosambičané stříhat, většinou dohola nebo na ježka. Pavel nás zavede na místo, kde si během hodiny můžete nechat ušít třeba kalhoty. On sám je dnes má na sobě. Je třeba si koupit látku. Oni by nás pak změřili a hned se dávají do šití. Šijí zásadně muži přímo na místě. Žádnou ženu k tomu nepustí. Za hodinku by to bylo hotovo. Vidíme stolky vedle sebe a za nimi sedí jednotliví krejčí. A jsou stále vytížení. Co se týká prodávaného zboží, jde většinou o dovoz z Číny a dalších asijských zemí. Ale je zde také mnohde pouhá veteš. A neustále na nás někdo pokřikuje „umulguni“, nebo tak nějak. Jdeme dále na místo, kde se prodávají různé součástky, které jsou mnohdy uskladněny na holé zemi v blátě. Kolem nás se protahuje chlap s obrovsky dlouhou trubkou na rameni. A do toho jedou mezi námi auta a zadusávají součástky níže a níže do bláta. My packáme po zemi v prachu, blátě, odpadcích, složeném zboží a další veteši. Mnohé prodavačky to berou v pohodě a v tom galimatiáši si klidně lehnou na zem do svého zboží. A stále pokřikují, něco nám nabízejí, či přímo neodbytně vnucují a lepí se na nás.
A samozřejmě, jako je v Mosambiku zvykem, natahují ruce a chtějí peníze. Jen tak žebrají, protože oni jsou chudí a my podle nich bohatí. Nejraději by nás otrhali do naha. Takových ometáků je tady 90%. A to nejen tady, ale po celém Maputu. Pořád jenom něco nabízejí a vnucují se, běhají za vámi, žadoní, prosí, žebrají. Vlezou klidně do auta. Jeden takový za námi běžel snad celou naši pěší procházku. Někteří zase chtěji, abyste si zapamatovali jeho jméno a nezapomněli na něho, zkrátka mu alespoň něco dali nebo poslali. Je tady také jedna černoška, která je v podstatě bílá, ale celá strupovitá. Asi od nějaké nemoci. Žebráci se povalují v prachu a žadoní. Dojdeme až k místu, kde je prodej zvířat. Ale to nejsou zvířata, to jsou chudáci, kteří jsou týraní. Vypelichaná kuřata, holubi, kozy v kleci a další ubožáci. Není to vůbec příjemné místo a tak už se raději rozhodneme odejít. Jsme tady s Libuškou a Pavlem poslední. Byl to skutečný zážitek a pulsující adrenalin. Ostatní už na nás u aut netrpělivě čekají a jedna nejmenovaná osoba se dokonce ze zoufalství musela vyčůrat mezi zaparkovaná auta. Je to holt místo jen pro silné povahy. Odjíždíme pryč v 15:15, ikdyž původně jsme tu chtěli zůstat déle, ale to jsme ještě nevěděli, co nás čeká. A to je prosím pátek třináctého. Takže jsme tu byli mezi 14:25 a 15:15. Odjedeme pryč a ještě vidíme, jak na okraji trhu nekoho honí policie. Jedeme městem kolem prezidentského paláce, který je obehnán velkou zdí a obrovskými stromy a nesmí se fotit. Dále jedeme diplomatickou čtvrtí, která už vypadá trochu k světu. Zvláště nás zaujmou ambasády Číny a Japonska.
Pak jedeme nakupovat do konečně normálního civilizovaného místa, které se nachází severně od centra. Je to obchodní centrum s hlavním potravinovým obchodem jihoafrického řetězce Shoprite. Napřed dlouho marně hledáme WC. Nakonec se musíme zeptat. Našli jsme ho na kraji Shoprite zaházené krabicemi zboží. Mají to chytře ukryté, aby tam chodilo co nejméně lidí. V obchodě se dá relativně dobře nakoupit. A jsou zde i běloši, takže se tu cítíme lépe. Jsme zde mezi 15:30 a 16:00. Můžeme si dovolit nakoupit za 180 meticalů, které nám zbývají, a tak toho využijeme. Kupujeme pečivo, vodu, oplatky, 2 x klobásu, vajíčka, tang a zůstává nám 6 meticalů na památku. Nakupované zboží je všechno dovozové, většinou z Jihoafrické republiky. Ještě pak musím dát Pieterovi 40 meticalů na doplatek včerejší večeře (2 x 20 meticalů). Pak už nás nic nedonutí pokračovat v prohlídce města a jedeme domů něco si uvařit a odpočinout si. A také spláchnout tu mořskou sůl. Libuška uvaří kuřecí prsa, klobásu a brambory se sýrem a také polévku jako mosambickou kombinaci z masa, klobásy a čínské polévky s nudlemi. Je to dobré. Libuška také čistí nasbírané škeble a tu najednou se jedna škeble dá do pohybu. Je v ní totiž rak poustevník. Nakonec ho Pavel odveze autem k moři, aby nezdechl. To je ale milovník přírody. Pak ještě sedíme ve společenské místnosti, popovídáme si s paní domu Zulejkou, která je muslimkou. Mají tento dům s manželem Ferdinandem teprve 4 měsíce. Zkoušíme v televizi ladit nějaký fotbal, ale nic tam není. 4 turisté hrají jako každý den kanastu. Pavel s Pieterem si zajedou na večeři s kávou a internet a pak nás seznámí s dalšími cestovatelskými plány. Večer se obloha zatáhla a byl silný vítr, ale déšť nepřišel. Před 22:00 jdeme na pokoj. Já do 23:15 píšu deník a pak jdeme spát.
Obsah cestopisu Deník z Jižní Afriky
Deník z Jižní Afriky (část 1 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 2 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 3 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 4 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 5 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 6 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 7 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 8 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 9 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 10 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 11 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 12 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 13 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 14 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 15 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 16 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 17 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 18 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 19 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 20 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 21 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 22 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 23 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 24 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 25 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 26 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 27 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 28 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 29 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 30 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 31 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 32 / 32)
Libuše a Jiří Peštukovi | 25.4.2007
Aktuální počasí v destinaci
|
31,2°C
|
Předpověď počasí |