Nepálské dobrodružství 3 – Vyrážíme do hor

22.10. Neděle - Vlastní putování začíná

Vstáváme asi v šest hodin a vaříme si snídani. O patro výš, ve společné jídelně, již máme připravený čaj, a tak kolem osmé hodiny můžeme vyrazit. Našim cílem je během následujících dnů a týdnů dojít přes Luklu a Namche Bazar zhruba do oblasti základního tábora pod Everestem. Jdeme lesem (prý rododendrovým) a pěkně zostra stoupáme do sedla Small Pass (2400m). Krajina je kouzelná, míjíme chudičká obydlí a každou chvíli se nás snaží zastavit nějaké dítě s tím, že vybírá peníze na novou školu. Další mrňousové zase od nás chtějí pero nebo tužku. Jenže to by člověk musel mít batoh plný propisek a stejně by to nestačilo. Ze sedla poprvé vidíme zasněžené štíty pěti a šestiticícovek - paráda. Potom zase klesáme k řece jménem Khiti Khola do asi 1700 metrů, abychom mohli vystoupat do 2750 metrů do průsmyku před vsí Bhandar.

Tam dorážíme se soumrakem a ubytováváme se ve velmi dobře vypadající lodžii. Máme pro sebe dva příjemné pokoje (3+2 postele) se svíčkami. Dřevěný záchod je spojený s koupelnou s teplou vodou, a tak si s Ježkem dáváme sprchu. K večeři do sebe lámeme spustu čajů a Vegetable Momo, což jsou placky s jakýmisi zelenými listy. Chutná to skvěle, snad nejen proto, že máme hlad jako herci. Na pokoji s Petrem a Jirkou vaříme nejdříve polévku a poté pudink. Ten už Jirka nejí, protože ho nutíme, aby též něco napsal do deníku. Raději dělá, že spí. Noční obloha je skvělá i při pohledu jen z verandy. Velký vůz však vidět není. Píšu až do půlnoci, a pak spím a spím.

P.S. Celkem to bylo asi 1600 metrů nahoru a 700 metrů dolu.

23.10. Pondělí

Jak už je dobrým zvykem, vstáváme s rozedněním (tj. kolem 6:00). Vaříme si snídani a odcházíme do jídelny na velkou konev čaje. Poté začínají obvyklé debaty kolem placení, především za čaj. Po čtvrthodině se dohodneme na přijatelné ceně a vyrážíme. Na poslední chvíli si prohlížíme modlitební zídky před vesnicí, které dle některých zdrojů právě v tomto místě znamenají přechod na šerpské území. Sestupujeme klikatou stezkou do vesnice Bhandar. Registrujeme jsme své permity v Check pointu, klasické dřevěné budce s úředníkem. Jdeme dále podle modlitebních zdí, kde se Ifče na kluzké cestě podaří uskutečnit svůj první pád, naštěstí bez vážnějších následků. V centru vesnice se vedle sebe tyčí bílé budhistické stupy, kterým právě místní přemalovávají očička. Po sestupu z Bhandar pasu Jirka provádí speciální očistu přímo u vyvěračky pod stádem krav. V dálce sledujeme zasněžené štíty a průběhu dalšího klesání dolů potkáváme místní stařenu, která nese v jedné ruce jačí lejno. Podle Petra ho nesla v pravé ruce, protože levá ruka je pro tyto národy nečistá.

Po asi třech hodinách a 1200 metrech klesání, naprosto dehydratovaní docházíme k bezejmenné vesničce s mostem přes řeku. Rozděláváme sterilag (desinfekce vody) do kanystru, který má u sebe Jirka. Vydává se s Petrem dopředu a za chvíli nám mizí v dáli i s vodou. Za tento úprk je celou následující hodinu, kdy se za nimi ve vedru vlečeme, proklínáme. Když už to nemůžeme žízní vydržet, dáváme si v restauraci alespoň kolu za 30 rupií. Úplně vytuhlý se vláčíme několik dalších desítek minut, až nakonec dorážíme do vesnice Kenja. Zde se konečně všichni setkáváme, vaříme, pijeme, pereme a hlavně odpočíváme. Před námi je kopec, svící 2000 metrů převýšení.

Částečně z něj a částečně z gulášové polévky se mi dělá špatně. Naštestí s pomocí ostatních se zmátořuji. Šlapeme až do tmy a snažíme se dostat do vesnice Sété, kam bychom měli dnes podle průvodce dojít. Jelikož už je hodně špatně vidět a Sété nikde, snažíme se ubytovat v prvním baráku, co to jde - u jedné babky s malým domečkem. Po menším debatování zůstáváme u ní, v místnosti, která je v půlce rozdělena na obytnou část s postelemi a na část s kuchyní a ohništěm. Bohužel šerpská stavení nemají komín, a tak téměř všechen kouř zůstává v místnosti a štípe do očí a nosu. Objednáváme si čaj a Dhal Bhat (Nepálské národní jídlo tvořené hlavně rýží, dále pak zeleninou a brambory; vše se polévá hustou omáčkou), dostáváme mamutí porce s přídavkem. Radost z jídla kalí pouze šváb objevší se na stole. Zaleháváme brzo, ale domorodci ještě dlouho klepou nádobím.

Noc byla náročná, jelikož za hlavou v hliněné stěně neustále pobíhaly myši, Jirka chrápal, Petr sebou házel a mluvil ze spaní a Ifča hlasitě smrkala. Když ale začala mňoukat kočka, chrápající Jirka to nevydržel a zaprskal na ní. Kočka zůstala nad věcí, ale my spící jsme sebou trhli. Ráno jsme se probudili úplně spráskaní.

Mě se u „báby“ spalo dobře.

Mě tedy ne, na ty šváby v životě nezapomenu ...

24.10. Úterý

Časně ráno nás budí bouchání nádobím a nezbývá nám nic jiného než vstát. Komentujeme naše noční strádání a objednáváme si konev čaje. Po snídani dochází opět k trapnému dohadování o její cenu. Ježek si nakonec vynucuje praktickou demonstraci, při které přesvědčí bábu, že konev má pouze 20 skleniček a ne 30, jak tvrdí ona. Platíme a supíme do kopce. Záhy zjišťujeme, že Sété bylo tak dvacet minut chůze. Ve vesnici potkáváme výpravu Němců a jejich nosiče, necháváme se jimi předejít a zastavujeme uprostřed kopce a vaříme si snídani. Před devátou hodinou (dopoledne) se začíná poněkud smrákat a přes soustavu třech brýlí můžeme pozorovat zatmění slunce. Podle astronomů prý bylo devadesátipěti procentní. Po snídani se opět vydáváme na cestu a supíme nahoru do průsmyku Lamjura (3530m).

Cesta se pomalu zakusuje do kopce a každou chvíli se nám zdá, že už tam budeme. Ale jde to pomalu, často odpočíváme (jak kdo - Pavouk) a navzájem se předháníme s nosiči německé výpravy, kteří funí jako my. Čím stoupáme výš, tím citelněji se ochlazuje a v dáli na nás vykukují zasněžené vrcholky Himalájí. Konečně jsme v sedle, dáváme si čaj a nudle s listy, nejčastější zeleninou zde v horách, obdivujeme tibetské dogy a posloucháme zpěv Nepálců, kteří slaví svůj svátek Tihar. Posilněni procházíme sedlem kolem vrcholové stupy a scházíme dolů lesem po cestě plné kamení do údolí. Míjíme jednotlivé domky, ze kterých se ozývá zpěv a bubínky. I děti mají zřejmě ze svátku užitek, protože neloudí a mají plné ručičky bombónů. Cesta vede traverzem nad údolím a kousek stoupá podél modlitebních zdí až na skalnatý ostroh, ze kterého konečně vidíme cíl dnešní poutě - vesnici Jumbesi.

Scházíme tedy z kopce dolů do údolí, mijíme budhistický klášter a hledáme si nocleh. Ve vesnici je spousta cizinců, čemuž odpovídají i ceny. Nakonec spíme v pěkném pokoji za 7 rupií pro jednoho. Večer si v restauraci dáváme do nosu - jako první momo se sýrem, popř. s vajíčkem a jako další Spring Rolls (rolku). Složení strávníku je skutku mezinárodní; jakmile naši sousedi z Bavorska zjistí, že jsme Češi, tak nás, posílení místní pálenkou Rakši, halasně česky zdraví (Ahój, knedlíky). Záhy zjišťuje, co vlastně je hlavním smyslem svátku Tihar. Tím je jediná věc, a to tahat z turistů peníze. Do místnosti totiž přicházejí skupinky místních, zpívají, kroutí se a žádají peníze. Neznalí poměrů dáváme první skupině 80 Rs, ale když přicházejí další a další rezignujeme na naši štědrost a jdeme spát.

25.10. Středa

Ráno vstáváme opět v šest hodin. Na snídani si dáváme čapáty s kandovanou marmeládou, mimochodem velmi dobrou. Placka je ale příliš malá na to, aby nasytila naše žaludky. Rychle vybíháme 400 výškových metrů do místa nazývané Everst View (3100m). Jak název napovídá je odtud vidět (poprvé na naši cestě) MOUNT EVEREST (Sagarmatha nepálsky, Chomolungma tibetsky). A tak odsud zuřivě fotíme a také si vaříme pořádnou snídani - Ježkáči brkaši (bramborovou kaši) a Rudláci poblifku.

Pomalu scházíme do dalšího údolí a kolem oběda jsme ve vesničce Ringmo, která má být vyhlášená svými jablečnými dezerty. Nemůžeme samozřejmě odolat a na zkoušku si dáváme jablečný pancake - palačinku sypanou jablky a cukrem. Podle mě to nic extra není, ale hlavní je, že se dá jíst. Máme před sebou další sedlo, naštěstí nepříliš vysoké. Zde se lehce občerstvujeme, pozorujeme hejna krkavců a procházíme zdobenou budhistickou branou, která nás vítá v Solo Khumbu, v oblasti která je našim cílem a ve které bychom se měli až do konce treku pohybovat. Je pozdě odpoledne, zataženo a citelně se ochlazuje. Scházíme dolů a přicházíme do budhistického kláštera Tragsindho. Ifča, Ježek a Ruda se nechávají za patřičný bakšiš provést jednou z budov, mně s Jirkou stačí pohled zvenčí. Máme alespoň možnost pozorovat mnichy, jak se navzájem stříhají na velmi krátkého ježka. Z kláštera se vydáváme jedinou cestou, která je v mlze vidět. Bohužel ne tou správnou, a tak poprvé v Nepálu zakufrujeme. Jdeme dolů po cestě, která se stále zužuje. Vycházíme z lesa a před námi se otevírá široké údolí; je vidět, že jsme se asi dostali na jeho špatnou stranu. Ifča a Jirka navrhují vrátit se ke klášteru, jsou ale přehlasováni.

Po chvíli dohadování Ježek sundavá batoh a řítí se dolů po svahu prozkoumat terén. Po dvaceti minutách se vrací s tím, že zjistil, kudy bychom měli jít a že nám sehnal nocleh. Rádi přitakaváme. Asi po deseti minutách skákání z jednoho políčka na druhé se ocitáme v domě, patřící šerpské rodině. Ubytovávají nás přímo u nich v pokoji, jinou místnost kromě kuchyně tu totiž nemají. Až na silný kouř vanoucí od ohně je tu velice příjemně. Žijí zde staří rodiče se svými syny. Jeden z nich umí dobře anglicky, a tak máme skvělou příležitost si pokecat a hlavně se něco dozvědět ze života Nepálců. Když nám na závěr večera uvaří kotel Dhalbatu, jsme naprosto spokojeni a můžeme ulehnout na rákosové rohože, které nám přichystali uprostřed místnosti na podlaze. Jenom my, co máme vystouplé kyčle, ráno úpíme.

Největším zážitkem pro mě je to, že musím jíst Dhal Bat pravou rukou. Levá je prý nečistá, podobně jako u Arabů. Inu, jak čí ...Zatímco všichni spokojeně usínají, i když je dusí kouř unikající otevřeným oknem, můj spacáček si za přechodné bydliště vyhlédlo místní kotě. Sice se ho nejdříve snažím vyhodit, ale když se vrátí, kapituluji a nechávám se hřát. Kotěti jsou maximálně dva měsíce. Má nádhernou stříbřitou srst, ostatně jako většina zdejších koček. (Prý zde ale žijí i černé kočky.) Většinu noci tedy strávím tím, že si dávám pozor, abych ho nezalehl při obracení na druhý bok, neb patřím k „vystouplým kyčlím“, nebo aby nás nenakopl vedle spící Petr.

Ano, právě tady se naše výprava začala dělit na kyčláky a ty ostatní.