Jak může vypadat buddhismus? Aneb na skok na ostrov Taiwan pátrat po stopách organizace Ciji…

Při pomyšlení na praktikování nauky prince Gautama Buddhy se nám, Středoevropanům, nejspíše vybaví majestátní barevné chrámy, ve kterých dlouhé hodiny meditují oranžově odění mniši. Některým se naopak před očima zjeví Dalajláma, symbol buddhistické tradice Tibetu. A určitě se tu najdou i Ti, jež si při vyslovení termínu buddhismu představí něco mnohem abstraktnějšího, obraz klidu, míru či duševní pohody… všechny odpovědi jsou, v zásadě, správné. Není totiž na světě nikoho, kdo by měl právo, akademicky, spirituálně nebo populisticky vytyčovat hranice chápání věro-nauk. Ve zjednodušené podobě, se všechna náboženství drží podobných cílů, ale cesty k jejich dosáhnutí jsou odlišné.

Buddhismus je příkladem věro-nauky, která svým fungováním potvrzuje mé výše uvedené, až troufalé tvrzení. Nauka, se kterou přichází Gautama Buddha, představuje kořen. Dnes z něho vyrostl strom s desítky větvemi, jež je komplikované sjednotit pod nějakou hezky vypadající květnatou korunu, protože každá se shoduje právě pouze tím, že má společný základ, tedy kořen. Dovolte mi v tomto článku představit jednu z těchto větví významné buddhistické nauky. Přesuňme se teď na pár okamžiků daleko na ostrov Taiwan v Asii, kde byla již skoro před 60 lety založena z počátku malá a nenápadná buddhistická organizace.

“Jsme lidé, kteří neprosedí hodiny nebo dny v chrámech, ale sebereme veškerou svou sílu, a vyrážíme směrem do společnosti..,” popisuje respondent organizaci, které se stal před pár lety členem. Již dvě hodiny telefonuji do taiwanského pobřežního městečka Hualian (Huālián 花蓮),   a diskutuji s jedním ze členů buddhisticko-charitativní organizace Ciji (Cíjì 慈濟), která se pro dnešní článek stane hlavním tématem.  Ciji byla založena v roce 1966 mniškou Cheng Yen (Zhèng Yán 證嚴) a k letošnímu roku se se svou misí angažuje již v 63 zemí světa a čítá před 10 miliónů členů (Siriphon et Yamthap, 2019, s. 21–23). Angažuje se v rámci humanitární pomoci při katastrofách v zahraničí (např. Haiti, Barma, Čínská lidová republika…), staví školy (např. Chiang Mai, Thajsko; Hualian, Taiwan; Los Angeles, USA…), nemocnice (Hualian, Taiwan; Jakarta City, Indonésie; Manila, Filipíny), organizuje sbírky na podporu životního prostředí či vegetariánství… zkrátka, zdá se, že funguje na podobné bázi, jako jiné námi známé charitativní organizace.

Čím je ale přesto odlišná, že dokáže zaujmout milióny lidí po celém světě, včetně těch, kteří žijí na americkém či evropském kontinentu? Její členové mají jasnou představu o tom, z jakého důvodu si vybrali právě organizaci Ciji…

“Naše zakladatelka je žena…”

“Líbí se mi práce mnišky Cheng Yen, obdivuji ji…”, zmiňuje v rámci rozhovoru respondent. “Žena, která inspirovala v roce 1966 dalších třicet žen, aby vybíraly peníze za účelem zlepšit podmínky pro ty, kteří si nemohou dovolit základní standard na život. Ona je tím základem, bez ní by organizace nebylo, a vidíte, z 30 jsou najednou milióny…” Žádné jiné hnutí angažovaného buddhismu nemá ve svém čele ženu. I tato skutečnost může stát za fenoménem současné popularity Ciji (Shak, 2005, s. 1). Cheng Yen se rozhodla pro to, stát se buddhistickou mniškou, a rámci své praxe se rozhodla šetřit peníze, aby je mohla odevzdat druhým. S touto myšlenkou proráží do společnosti, a stává se hlavním základním kamenem pro vznik organizace Ciji.

“Komunita nadevše…”

“Jakým způsobem poznáte, že jde o dobrovolníka Ciji? Stačí hledat bílé kalhoty a modrou košili, to je náš identifikační prvek,” vypráví respondent. “Poprvé jsem se s komunitou v modrém (pozn. redakce: komunita s modrými uniformami) setkal, když mi bylo asi třináct roků. Skupina lidí se stejnými zájmy, kteří mě, mé sestře a mamince poskytli pomocnou ruku v období, když jsme ve městě byli noví a nikoho tu neznali…”. Na členy Ciji pravidelně narazíte v rámci skupiny, komunity, kterou spojuje charitativní činnost. Ti mají na výběr se účastnit hned z několika odvětví aktivit, mimo výše zmíněné, mohou např. navštěvovat domovy obětí katastrof, účastnit se úklidových prací, pomáhat v nemocnících, na školách, darovat kostní dřeň…

“Jak interpretovat dobro…”

Na otázku, jak si respondent představuje lidskou dobrotu, kterou praktikuje v rámci charitativní činnosti, mi byl z úst dobrovolníka Ciji podrobně vylíčen příběh. “Představte si, že na ulici potkáte starého člověka, který právě spadnul. Co Vás napadne? Ano, pomůžete mu vstát. Popřípadě mu budete asistovat, pomůžete mu s nákupem a s věcmi domů. To je jedna z interpretací “dělání dobroty”. Ale já jsem se v Ciji naučil vnímat “dobrotu” poněkud jiným způsobem. Pokud potkám bezbranně ležícího seniora, tak mimo-jiné, že mu pomohu zpátky na nohy, tak mi ale v hlavě začínají běhat otázky typu: “Proč ten senior vlastně upadl? A proč po ulici jde sám? Jak mohu tomuto seniorovi pomoci, aby už nikdy nespadl?” Najednou se z konání dobra stává dlouhodobější činnost a ne jen holá pomoc postavit starého člověka zase na své…” popisuje dobrovolník Ciji svůj vztah ke konání dobra, jako k celoživotnímu projektu. Lidé z organizace se snaží ztělesňovat tuto definici “dobra”, ve kterou sami věří. Interpretovat však “dělání dobroty” univerzálně, se stává těžkým úkolem, který pokud by měl jednotné řešení, asi by se nám všem žilo o něco snadněji.

“Meditovat nebo milovat?”

“Jako buddhista jsem byl v jiných organizacích veden ke každodenním meditacím, ke zpěvu manter, k modlení, ale chyběla mi jedna věc. Dělal jsem něco, ale neviděl žádné výsledky, žádný vnitřní vývoj. Byl jsem šťastný jen v průběhu zmíněných aktivit, tedy zpěvu, meditace. Ale když jsem skončil, nic se od stavu před meditací nezměnilo… Po roce jsem vstoupil do Ciji a poznal jsem, že se buddhismus dá praktikovat jiným způsobem, a to takovým, že výsledky a změny ve vlastním nitru budou viditelné instantně, stačilo být aktivní v rámci společnosti…” Organizace vnímá službu společnosti jako prostředek dosáhnutí vnitřního naplnění, které při praktikování jiné buddhistické větve může trvat i několik životů. Nabádá své členy, aby vyrážely pomáhat na místa katastrof, protože těmito činy je možné si uvědomit své vlastní štěstí. “Pomáhám proti utrpení ve společnosti, a je mi dobře. Proč? Protože pomáhám lidem, aby se vyřešil jejich životní problém, ale zároveň si uvědomuji, jaké štěstí mám já sám, když mohu spát na měkké posteli… dělat dobrotu, a zároveň mít dobrý pocit uvnitř je povolené a naprosto v pořádku…”

“Místo 5 zásad najednou 10…”

V tradičním buddhismu se setkáváme s pěti zásadami, pravidly, které je nutné v průběhu života dodržovat, pokud chceme dosáhnout cílů této věro-nauky. Jmenovitě: „Nezabíjej, nekraď, nesmilni, nelži a nepij alkohol…“ (Yao, 2012, s. 140). Zakladatelka Ciji, Cheng Yen, přidává do  těchto principů dalších pět, a to (tatáž):

6. Zákaz kouření, používání narkotik, žvýkaní betelových ořechů (pozn. redakce: druh rostlinné drogy, rozšířené zejména v rámci východní části asijského kontinentu).
7. Varování před hazardními hrami.
8. Nutné vyjádření úcty těm, kteří nás porodili, tedy našim rodičům.
9. Dodržování pravidel silničního provozu.
10. Nezapojování se do demonstrací a politických bojkotů.

“Líbí se mi desáté pravidlo…”, zmiňuje mi respondent, člen Ciji, do telefonu. Mě, jakožto Středoevropana, který vnímá politickou aktivitu jako v mnoha případech vhodný prostředek na změnu ve společnosti zajímá, jakým způsobem je vlastně toto pravidlo myšleno. Dostávám odpověď: „Když jsem o tomto předpisu slyšel poprvé, byl jsem trochu zmatený. Moc jsem tomu taky nerozuměl. Proč by měla buddhisticko-charitativní organizace zakazovat svým členům se těchto aktivit účastnit?… Věc se má tak… politika se obvykle snaží společnost rozdělovat,. Koukni, já kdybych fandil nějakému politikovi, tak asi proto, že ho mám rád. Ale co, když někomu ne-fandím? Co to znamená? V politickém prostředí bychom to mohli shrnout do čtyř slov: “Je to můj nepřítel.” Kým se tedy stávám pro ty, kteří naopak tohoto mého “nepřítele” podporují? Stávám se i pro ně automaticky nepřítelem. To je důvod, proč se máme, jako členové Ciji, raději vyhýbat politickým akcím. Při téhle selektivní tendenci totiž zapomínáme na to, že každý máme právo na naši vlastní volbu rozhodnutí, bez snahy si vytvořit nepřítele. Politika se snaží hledat rozdíly na úkor toho, abychom hledali to, co máme jako lidstvo společné. A tím nás jako společnost rozděluje ještě více než už rozděleni jsme. To je problém…” dokončuje rozpravu dobrovolník. Členové jsou nabádání dodržovat těchto deset přikázání, ale nejedná se povinnost, dodává respondent na konec.

Organizace Ciji představuje zajímavý projekt, který má buddhistický plášť ušitý vlastní jehlou.  Není pochyb o tom, že je třeba vyjádřit obdiv za již vydařené mise v rámci celého světa. Tímto bych chtěla poděkovat dobrovolníkovi přes telefon, i všem ostatním, kteří mi představili tuto organizaci a dopomohli rozšířit znalosti o tom, do jakých končin může dobrovolnictví, charitativní činnost, popřípadě buddhistická věro-nauka sahat. Přeji Ciji mnoho úspěchů v rámci misí, jež si stanovuje a zároveň mnoho zdraví jejím členům a zakladatelce mnišce Cheng Yen.

Zdroje:

SHAK, David; HSIAO, Hsin-Huang Michael. Taiwan’s Socially Engaged Buddhist Groups. China Perspectives, 2005 [online]. [cit. 2021-12-14]. Dostupné z WWW

SIRIPHON, Aranya et YAMTHAP, Sunanta. Religious Practices and Syncretization : The Tzu Chi Missions in the Northern Thai Border. 2019, s. 20–40. Dostupné z WWW

YAO, Yu-Shuang. Taiwan's Tzu Chi as Engaged Buddhism: Origins, Organization, Appeal and Social Impact. 2012. 332 s. IBSN 978-90-0421-747-8.