Afrika pod kůží – část 2

Mosambik: Křížový výslech po africku

Maria z vesnice nedaleko řeky Zambezi pochází z početné rodiny a sama už také má velkou rodinu. Každý den vyráží k řece pro vodu a vyprat prádlo. I když chodí každý den po prašných cestách, žije v chatrči, ve které je místo podlahy udusaná zem, je jako ze škatulky. Vysoká, štíhlá, s lesklou, čokoládovou pletí, v barevné sukni a halence. Na důstojnosti neztrácí ani tehdy, když se u řeky svleče, vypere své jediné oblečení a mokré si ho opět obleče. Maria se naučila číst a psát a několik vět portugalsky a anglicky a odjakživa žila ve stejné vesnici – nejdříve u svých rodičů, nyní s manželem. Na svůj – z našeho pohledu stereotypní – život si nestěžuje, naopak prý nechápe, jaký to život vedeme my bílí. „Proč pořád tak chvátáte? Vy sice máte hodinky, ale my máme čas.“ „Je pravda, že u vás lidi dávají své staré rodiče pryč do domů pro staré lidi? Proč se o ně nepostarají sami, to se za sebe nestydí?“ „Jakto že u vás spousta lidí nevěří v Boha? Co pokládají za smysl života?“ „Proč nemáte děti?“ ... Těžko a někdy i marně jsme hledali odpovědi.

Etiopie: Harar

Na přelomu 9. a 10. století přicestovali muslimští obchodníci do údolí Awash a postupovali dál až k etiopským horám. Na začátku zakládali jen malá obchodní střediska, ale postupně ovládli tamní hospodářství. A od 12. století bylo území na východě Etiopie a severu Somálska ovládáno muslimy i politicky. Nádech Arábie si tato oblast uchovala dodnes. Stále jsou místa jako Harar a údolí Awash velmi odlišná od ostatních míst v Etiopii.

Už při samotném vjezdu do Hararu, střediska bývalého stejnojmenného sultanátu, nás omámí záplava vůní a barev, živé hovory lidí na ulicích – vedle amharštiny tu zní i arabština. Harar, jak nám jeden z jeho obyvatel říká, je prý Mecca etiopských muslimů, Timbuctu východní Afriky. S mužem, který se nám nabízí jako průvodce městem, usmlouváme cenu ze 100 Birrů na polovinu a vydáváme se s ním do úzkých uliček, které se proplétají mezi nerovnými zdmi domů. Muslimové, kteří v tomto nepříliš velkém městě postavili zhruba 90 mešit, se právě připravují na ramadán. Bílí venkovní zdi a barevně zdobí dvory svých domů. Dopoledne jsou ulice plné a podobají se jednomu nekonečnému trhu. Koření všech barev a vůní, parfémy, barevné látky, ale i plastové kanystry, hrnce, košťata, to všechno a víc je rozložené na zemi, pověšené na dveřích a zdech. Trhovkyně postávají u vystaveného zboží a rozmlouvají se zákazníky i mezi sebou. Muži trhovci k tomu všemu ještě popíjejí sladkou kávu a žvýkají kat.

Připadáme si trochu jako v jednom z Šehrezádiných příběhů, když nás Barach zavede do domu svých známých. Stěny pokoje, do kterého vejdeme, nejsou pod množstvím ozdob, polic s hrnky a kalichy a barevných látek téměř vidět. Na schodu, který vyvyšuje podlahu zhruba poloviny pokoje, leží dvě ženy, matka s dcerou. Obě, zahalené od hlavy k patě do barevných šatů a šátků, si po obědě užívají vodní dýmku. Vzduch je ztěžklý kouřem a pronikavou nasládlou vůní. Jejich muži jsou ve městě na trhu.

Procházíme kolem paláce, ve kterém žil se svými rodiči Haile Selassie a nahlížíme do domu, ve kterém žil francouzský básník Arthur Rimbaud. V přízemí Rimbaudova domu pracuje místní léčitel. Lidé o něm mluví jako o svatém muži, který prý zadarmo vyléčí malárii, lepru, rakovinu, nebo dokonce AIDS. Na podlaze rozlehlé, nezařízené vstupní haly, leží na tenkých matracích několik lidí. O ty svatý muž pečuje ve dne v noci, bez zvláštních přístrojů a lékařského vybavení. Pro jejich léčbu používá byliny a léky, které si připravuje z darů přírody, ale především pak modlitby a vyhánění zlých duchů. Většina z nich se zdá být – z našeho laického pohledu – vážně nemocná. V místnosti plné lidí je hrobové ticho.

Zato život v ulicích Hararu, který ležící zhruba 1800 m nad mořem, se roztáčí na plné otáčky. Mezi starými peugeoty natřenými na modro, což jsou místní taxi, se prodereme do hospůdky na náměstí. Jsme už poučeni a kafe, které nám v malém kalíšku přinese pán v bílé čapce, si nezamícháme. Nechceme totiž rozpustit celou silnou vrstvu cukru, která na dně kalíšku leží. Přesto není ani etiopská káva bez hořkého nádechu. Je hořká a sladká zároveň – jako život Afričanů.

Stanování na jihu Afriky

Stanování od Kapského města po Keňu bylo velmi příjemné. Kempy na jihu a východě Afriky jsou dobře vybavené, nebývají přeplněné a jsou cenově přijatelné. V samotné Jihoafrické republice je v kempech pro každý stan elektrická přípojka, ohniště, občas i připravené dříví, pro všechny jsou dostupné pračky a sušičky, mrazák a lednička, kuchyňka a restaurace. Do kempu přicházejí místní nabízet čerstvé ryby, ovoce, kokosové ořechy, ale i barevné šátky, suvenýry a podobně.

Lidé na jihu Afriky mají na stanování dost odlišný názor, než my Evropané. Zatímco my vnímáme stanování jako téměř nuzné ubytování, vhodnější pro mladé lidi a to nanejvýš na 2 týdny v kuse, pro Jihoafričany je stanování s trochou nadsázky alternativou k ubytování v domě. Nejenže rádi a často vyrážejí s autem a stanem na několik týdnů na cesty a důchodci pak i na několik měsíců, ale někteří lidé bydlí ve stanu i při cestách za prací. V Mosambiku i v Tanzanii jsme v kempech viděli několik lidí, kteří sem přijeli za prací – ať už to byli elektrikáři nebo obchodníci. Chvíli nám trvalo, než jsme si zvykli na to, že jsme při snídani v kempu občas zahlédli pány v nažehlených košilích, jak zavírají svůj stan a vyráží do práce. Téměř vždy to byli běloši. Proč je stanování na jihu Afriky tak oblíbené? Určitě tomu přispívá příznivé klima a svázanost místních lidí s přírodou.

Abych to však uvedla na správnou míru – „africké“ stanování znamená nocování ve velkém pohodlném stanu, na matraci a pod peřinou. Podle miniaturních stanů, spacích pytlů a ešusů se tu většinou poznají Evropané. Bílí Afričané vaří v kempech ve velkém stylu – na ohni si upečou své oblíbené ryby, krevety, hovězí nebo pštrosí steaky nebo cokoliv jiného, na stolek si postaví mísu s ovocem a do skleniček na dlouhých nožkách si nalijí oblíbené víno – třeba z oblasti jihoafrického Stellenboshe. Večer, když pak sedí u ohně a besedují, občas popíjejí gin s tonikem, který s úsměvem označují za antimalarikum.

Tanzanie: Masajové

Vysocí, štíhlí, s dlouhýma nohama, oblečeni do červeného a s oštěpem v ruce – tak nějak vypadají Masajové, kteří jsou doma v Tanzanii a Keni. Kdysi to bývali obávaní válečníci, ale dnes jsou mírumilovní. Dodnes je u nich zvykem, jizvit si obličej, ne už však tolik jako dříve. Správný Masaj má vytrhnuté řezáky a proříznuté ušní lalůčky, které pak úmyslně prověšují.

Dodnes žijí jen na venkově a stáda hovězího dobytka jsou pro ně vším. Masajové jsou velmi příjemní a zvědaví lidé. Sedí s námi večer u ohně v kempu a zajímá je téměř všechno o našem životě – třeba to, kolik u nás ženich platí za svojí nevěstu. Ale stejně ochotně vyprávějí i o sobě. Jsou jedni z mála Afričanů, od kterých neslyšíme, že sní o životě v Evropě, v bohatém světě pro bílé. Jsou šťastní a spokojení se svým životem a my nemáme důvod jim nevěřit. Africké autority *)

Lev

Lvi žijí většinou v malých skupinách, přes den odpočívá a spí v chládku pod stromy, zatímco v noci loví. Většinou jsou jejich kořistí středně velcí býložravci. Svou kořist neuhoní jako levhart nebo gepard, ale skočí zvířatům na záda a předníma tlapami jim zlomí nebo překousne vaz. Obživu loví téměř zásadně lvice. Lev je z velké části příživník.

Gepard

Gepard je nejrychlejší suchozemské zvíře na krátké vzdálenosti. Žije na pláních východní Afriky a dosahuje rychlosti 80 až 90 km/hod.

Slon

Slon africký je největší suchozemský savec. Průměrná výška dospělého samce je přes 3 m v kohoutku a váha necelých 6 tun. Denně sežere 150 až 300 kg rostlinné potravy. Denně žerou 15 až 18 hodin a spí jen 4 hod.

Žirafa

Žirafy bývají 4 až 6 m vysoké a váží od 400 kg až po 1 tunu. Mají výborný zrak a rozpoznají pohybující se předmět na vzdálenost 1 km. Proto jsou menší zvířata rádi v jejich společnosti, signalizují totiž blížící se nebezpečí. Kromě člověka a lva však nemá žirafa nepřátel.

Nosorožec

Někdy může být nosorožec nebezpečný, ale bývá to obvykle ten, který byl lidmi již dříve raněn. Je velmi inteligentní, má dobrou paměť a dokáže hlasem vyjádřit svou náladu. Je však velmi krátkozraký. Z krátkozrakosti někdy nosorožci napadají stromy nebo termitiště a když se ubezpečí, že nepředstavují nebezpečí, odejdou.

Zebra

Zebra je pomalejší a méně vytrvalá, než kůň. Zebry pobývají v organizovaných stádech. Při pastvě na sebe neustále volají a ujišťují se tak, že se od sebe příliš nevzdalují. Když stádo odpočívá, nejméně jedna z nich zůstává ve střehu a varuje ostatní před nebezpečím

. ... a ti menší

Plameňáci

Plameňáci se živí řasami, korýši, měkkýši a hmyzem. Svá mláďata krmí zvláštním způsobem: v době, kdy se ptáci vylíhnou, vytváří se oběma rodičům v zažívacím ústrojí červená tekutina obsahující bílkoviny, tuky, karotény a krvinky. Plameňák se skloní nad mládětem a nechává mu tekutinu vtékat do otevřeného zobáku.

Hadilov písař

Oproti jiným dravcům létá mnohem méně. Loví hady, se kterými bojuje jako šermíř. Zasekává do hada pařáty, útočí na něho svými tvrdými křídli a když hada ubije, celého ho spolkne.

*) Josef Vágner – Afrika, život a smrt zvířat

Četli jste i první díl tohoto cestopisu? Pokud ne podívejte se na příspěvek Afrika pod kůží – část 1.