Obyčejný běh jako národní sport Thajska? Jak probíhá běžecký závod v zemi pálivého jídla a buddhismu?

Před rokem, když jsem poprvé cestovala do Thajska, neměla jsem ani ponětí o tom, jakým směrem se místní, co se týče sportu, ubírají. Můj povrchní pohled možná tipoval basketbal nebo baseball, protože tyto sporty jsou masově oblíbené v jiných asijských zemí, jako je Čína, Japonsko nebo Taiwan. O thajském boxu jsem se dozvěděla až z všude-přítomných plakátů na thajském ostrově Phuket. Trénují a soutěží zde jak Thajci, tak cizinci. Později se z nich stávají velké, opěvované hvězdy, kteří se snaží dominovat na jedné z mnoha klání po celém Thajsku. Pravděpodobně většina z místních Vám o thajském boxu budou vyprávět, pokud se jich zeptáte na sport v jejich zemi. Basketbal je taktéž velice známou a vyhledávanou aktivitou. I o fotbalu můžete s místními vést dlouhotrvající rozhovory. Všichni tu milují anglickou Premier League (anglická nejvyšší fotbalová soutěž) a bylo mi potěšením, že jména jako Baroš, Rosický a Čech jim nejsou vůbec cizí. Nedvěd bývá také často skloňované příjmení. Pokud bychom však měli uvažovat o sportu, který je součástí každodenního života většiny Thajců, tak to není ani box, ani fotbal, ale jedná se zaručeně o běh.

V Thajsku naleznete nějaký park doslova na každém rohu, a okolo šesté ranní a sedmnácté odpolední, tato místa obvykle praskají ve švech. Jeden z důvodů je samozřejmě fakt, že toto jsou před a po práci časové bloky. Tedy jindy se ani do parku vyrazit nemůže. Druhý důvod je však týkající se počasí. Kvůli velkému teplu je v osm hodin ráno v Thajsku nemožné vzít si tretry a vyběhnout, později večer už bývá tma, a když se zrovna nepohybujete v kvalitně spravovaných částech např. hlavního města Bangkoku, parky nebývají dostatečně osvětlené. Běhají malí i velcí, úředníci i lidé v důchodovém věku. Několikrát jsem vedla rozhovor s lidmi, kteří již dovršili osmdesátý rok, a běh mají jako každodenní aktivitu, která je naplňuje více, než když jim bylo o třicet let méně. Běhá se samostatně anebo v malých skupinkách. Není pochyb je se běh stal prostředkem pro společenské setkávání lidí, kteří si po práci místo “jdu na jedno” obují boty na běhání a vyrazí do místních parků. Není divu, že se tu pravidelně pořádají běžecké akce na stylu českého RunCzech apod. Odehrávají se po celé zemi, každý týden, za každého počasí a téměř vždy se jedná o důležitou událost v oblasti, kde se běžecké klání koná.

Dovolte mi Vám v tomto článku představit jedno z nich, kterého jsem byla před skoro již dvěma týdny součástí. Dovolte mi stručně představit akci s názvem Khao Pubpa Half-Marathon (thajsky: เขาพับผ้า ฮาล์ฟมาราธอน) a pomoci Vám nahlédnout skrze i námi oblíbený sport do místní thajské kultury.

 31/7, 2:00 a většina účastníků, přibližně 3000, vypíná nařízený budík. Tři hodiny do začátku klání v thajské provincii Trang, nacházející se na jihu thajského království přibližně 400 km od hranic s Malajsií. Většina těchto akcí začíná právě ještě před východem slunce. Proč? “V osm hodin bychom z toho tepla všichni zemřeli…”, je nejčastější odpověď místních na mou vlastně hloupou otázku. Na místě, kolem čtvrté ranní je rušno. Všichni si na svá těla připínají startovací čísla s informacemi do jaké kategorie patří, a kolik kilometrů je dnes čeká. Nejčastěji se jedná o dlouhý a krátký běh. V tomto, dnešním případě, je to trať 21 km a 10 km.

Většina Thajců se neúčastní těchto akcí, aby si zaběhli výsledek, kterým by se později mohli chlubit doma před vlastní rodinou. Stejně jako v místních parcích, jedná se o společenskou událost. Sjíždějí se auta, ze kterých vystupují skupinky stejně oděných běžců. Kategorie jsou různorodé. Běží rodiče s dětmi, ale i výše zmínění osmdesátníci, kterým náleží kategorie +60. Stejně jako v Čechách se vyráží na turistiku, místní důchodci se pravidelně hlásí na tyto běžecké akce. “S manželem jezdíme po celé zemi, on býval ve své kategorii i národní jednička. Oba jsme padesátníci, a milujeme trávit víkendy tímto způsobem…”, vypráví paní Pau, se kterou jsem měla čest pospolu běžet v průběhu závodu.

Asiaté milují fotografování. Fotografování toho, co vidí, ale i sebe vlastních. Tyto akce bývají velmi obsazované také místními fotografy, kteří jsou jednotlivě rozprostřeni po celé trati a sbírají jednu fotku za druhou. Ty se poté zasílají do systému, kde pomocí nahrání vlastního obličeje můžete dohledat, kolikrát jste se stali obětí místních až skoro investigativních novinářů. Mně se během klání podařilo nasbírat přibližně 500 fotografií. Kdybych si všechny do jednoho chtěla nechat vyvolat nebo stáhnout bez vodoznaku, zaplatila bych desítky tisíc. Není divu, že je kolem tratě tolik kamer a fotoaparátů.

V 5:00 za přítomnosti obrovského aplausu se vybíhává, závod začal. Na trati mimo fotografů jsou i zastávky s pitím a s občerstvením. Vzhledem k lokaci, ve které se nacházíme, dostáváme mrazem sušený banán anebo čerstvý meloun. Vodu nebo iontový nápoj v kelímku, který po několika metrech nešikovně odhazujete do škarp kolem trati, si můžete také nabídnout. Zastávka je na každém druhém kilometru. S běžci běží i tzv. vodiči, kteří těm, nevlastnící chytré sportovní hodinky ukazují tempo pro konkrétní čas jejich prozatímního výkonu. Většinou běží s héliem naplněnými balónky, na jež mají jednotlivá čísla časů, za které závod dokončí. Ne jeden účastník si již na začátku řekne: “Tak dnes dám těch 10 km za 65 minut…”, a tak se celý závod drží právě balónků s číslem 65.

Běží se v neskutečně přátelské atmosféře. Povzbuzování je na denním pořádku. Tempo není vysoké, snad kromě první třicítky běžců se jedná o vycházkový běh. Zejména u již zmíněných fotografů se zpomalí, upraví zevnějšek, počká se celou partu a vědomě se ztratí přibližně 2 minuty času. Neběží se na výsledek. To ještě mnohem více potvrzuje fakt, že sport je pouze prostředkem ke společenskému setkávání.

Na konci závodu se všichni těší na průběh cílovou rovinkou, kde se za přítomnosti desítek fotografů, fanoušků, hudby a moderátorů cítíte jako olympijští vítězové. Nejvíce se však tleská poslednímu. Po protnutí pomyslné cílové pásky obdržíte medaili za účast, a pokud se Vám opravdu hodně dařilo i informaci, že Vás za chvíli čekají na pódiu. Všechny však mnohem více než medaile zajímá poukaz na jídlo a pití. Desítky prodejců jídla spolupracuje s organizátory těchto akcí, aby poskytli kvalitní stravu pro unavené účastníky. Rýže, vajíčko, banány, masová polévka, nudle, sušenky, koláčky, doslova všechno, na co si pomyslíte. A že po 21 kilometrovém závodě si pomyslíte opravdu na spoustu věcí, do kterých byste se rádi zakousli. Opět se jedná o komunitní záležitost. Sedíte ve skromné venkovní jídelně a všichni sdílí své zážitky nabité endorfiny. Nálada je výborná. Všichni se navzájem fotí, sdílí své zážitky a dojmy. Po obdržení trofejí u všech kategorií a počkání na posledního běžce, který protne cílovou pásku je celá akce vlastně u konce. Nenásleduje nějaké zdržování. Všichni se vlastně po protnutí cílové pásky už vidí na dalším běžeckém klání.

Pro mě jako pro člověka, který zažil na podobný způsob běžeckou akci u nás v České republice, bylo neskutečnou ctí zažít na vlastní kůži takové klání právě v Thajsku, v zemi, kde takovým způsobem milují běhání. Měla jsem možnost potkat spoustu inspirativních lidí. Bylo mi potěšením si zase po nějaké době uvědomit, že dělat sport, ať už na jakékoliv úrovni, nemusí být primárně pro konečný výsledek. Běžet vedle osmdesátiletých manželských párů mi kolikrát vehnalo slzy dojetí do očí. Vidět party nadšených vlastně ne-běžců, těch, kteří se schází po práci, či před prací v oněch parcích mi potvrdilo názor, jak sport může být krásné lepidlo lidských životů.
Thajsko je zemí, kde lidé nemilují běh, protože by z něho chtěli získat olympijské medaile. Moc dobře si uvědomují, že pomocí běhání se můžou alespoň na moment vytrhnout z pracovního či studentského tempa.

“Lék na tělo i duši, i když jsem vlastně často skoro poslední…”, trefně zmiňuje jeden z účastníků závodu v provincii Trang a zakončuje svými slovy i text tohoto článku.