Výlet do Himaláje – díl první

Když jsem se loni vrátil z Nepálu, tak mě opět nadchnul. Chtěl jsem se tam vrátit a zažít podobné dobrodružství ještě jednou. Je to nakažlivé. Jenže zákaz jednotlivých turistů do Národních parků mě odrazovalo. Tak jsem přemýšlel, jak s nimi vysouložit. Vzal jsem mapu Nepálu a díval se, kde začínají hranice NP. Vím, že známí byli v indické části Hamaláje pod třetí nejvyšší horou Kanchenjunga. Ta oblast se jmenuje Darjeeling a je to jedno obrovské čajové pole, které s rozprostírá v Indii i v Nepálu. Tak jsem se pustil do četní článků od lidí, kteří už tam byli. Ale nenadchlo mě to. Zase organizované skupiny.

Předchozí Petrovo dobrodružství pod Everestem najdete v cestopisu ZDE.

Tak jsem se podíval na opačnou stranu Nepálu na jeho západní stranu. Na oblast v Indii, kde má sídlo dalajláma v Dharamsale. Ale to bylo pro mě ještě horší. Přejezdy po skupinách jeepem po klášterech ve vyprahlé a suché krajině. Ale já potřebuji život, zelené stromy a trávu, řeky a potoky, rozkvetlé rododendrony vysoké jak třešeň a procházet se nepálskými vesničkami, kde potkávám místní lidi. Takže když jsem tyto dvě možnosti zavrhl, tak jsem ještě chvíli uvažoval, jestli to mám odpískat nebo se v tom ještě chvíli přehrabovat. A jelikož se jen tak lehce nevzdávám, tak jsem se díval dále, co v tom mohu ještě udělat. A najednou mi to při pohledu na mapu Nepálu udělalo v hlavě cvak (jinak než mi říkají mi známí) a měl jsem to v hlavě v hrubých rysech hotové.

Nepůjdu do NP, ale zůstanu v předhůří Himaláje před hranicí parku. Nadmořská výška 2500 mnm mi bude stačt. Výhoda je, že nebudu mít problém s výškovou nemocí, což jsem nikdy nějak výrazně neměl. A nebudu se klepat zimou a zahřívat zmrzlou vodu v PETce, abych se napil. Neoblékat ráno na sebe „celý šatník“. Nemusím mít permit, TIMS kartu a průvodce, který mi bude určovat den. Takže pohoda, triko, kraťasy, lehčí batoh a svobodné rozhodování.

Plán byl takový, že přejedu z Kathmandu do druhého největšího města do Pokhary. Z Pokhary udělám první čtyřdenní kratší trek. Potom zpět do Pokhary, kratší odpočinek a hurá na druhý trek, který se jmenuje Royal trek. To proto, že v roce 1981 to prošel ještě v té době princ Charles (dnes Kája III) se svou ekvipáží. A Nepálci toho reklamou využili ke svému prospěchu. A po druhém treku zase zpět do Pokhary. A potom sjet na raftu divokou Himalájskou řeku. A poté přejezd do NP Chitvan na safari se slony a nosorožci. Jelikož, když jsem byl vždycky ve velkých horách, tak jsem o těchto oblastech věděl, ale nikdy mi na ně nezbyl čas. Takže jsem si řekl, že už jsem hodně dospělý chlap a že už mohu ubrat plyn a užít si Nepál i z jiné stránky.

Takže rámcový plán byl hotový. Že existují mapy těch dvou treků jsem z netu věděl, ale u nás nejsou k dostání. Tak jsem si je koupil až v Nepálu a doladil plán. Do mobilu jsem si předem stáhl mapu středního Nepálu a mohl jsem vyrazit.

Celá cesta do Nepálu probíhala kupodivu bez problémů. Až na to, že v Indii na letišti je jednosměrná směnárna. Oni vymění odlétajícím cizincům z Indie zpět domů jejich přebytečné indické rupie a mohou si vybrat asi z osmi západních měn. A ve všech obchodech na letišti nelze platit západní platební kartou. Sice tak Indové přicházejí o menší příjmy, ale jasně to ukazuje, že globální jih už kašle na západní měnu. Na nepálském letišti probíhalo vyřízení víza jinak než loni. Asi aby se turisti nenudili. Nahrnuli jsme se do haly, kde se vyřizují víza. Loni to už bylo trochu jiné a jednodušší než předchozí roky. A letos udělali opět změnu.

Nevím, jestli je to tím, že si lidi stěžovali, že je nepálští úředníci na letišti okrádají. Četl jsem, jak jeden chlap, který tam byl poprvé a platilo se ještě 40 USD za vízum, tak byl nervózní a vsunul do pasu těch 40 USD. Úředníkovi ten pas „vypadl“ z ruky na zem a když se zvedl, tak ukázal, že je v pasu pouze 30 USD. A chtěl doplatit „chybějící“ 10 USD. Anebo je to tím, že nepálský úředník může udělat pouze jen jeden pracovní úkon. Buď si přečíst papír s vízem a zkontrolovat ty údaje s údaji v PC. A druhý úředník převezme peníze za vízum. Nicméně první úředník mě po přečtení víza poslal do další fronty, kdy jen něco zamrčel pod nose a ukázal na další frontu. Tam jsem zaplatil 50 USD. Nedostal jsem žádné potvrzení ani mi neřekl, kde mám jít. Takže jsem si myslel, že je to vše vyřízené a šel jsem k východu. Jenže další postávající úředník mě poslal k tomu prvnímu okénku. Tak jsem se před to okénko postavil a pak si uvědomil, že jsem předběhl celou frontu. Tak jsem se chvíli potil, že to nebylo ode mě pěkné, ale hned jsem přišel na řadu a úředník se podíval do pasu, do PC, že to mám zaplacené a ukázal rukou, kde mám zmiznout.

Ti úředníci nebyli schopní říct, co chtějí a jak to tam letos probíhá. Nikde nebyl popsaný žádný postup, že se má člověk postavit do fronty na jedné straně. Potom přejít do další fronty, která postupovala rychle, jelikož je úředníci vyhazovali, že se mají první postavit do jiné fronty. Ti uniformovaní letištní zaměstnanci, co stáli u těch betonových sloupů byli jako solné sloupy. Nemluvili ani nehýbali rukama nebo hlavou, aby ukázali kam má člověk jít. Mi to nějak rychle vyšlo a prošel jsem vyřízení víza jako nůž máslem. A když si člověk uvědomí, že se tam nahrnulo cca 150 lidi z letadla a za chvíli už přistálo další letadlo kde mohlo být ještě více lidí, jelikož toto je jediné mezinárodní letiště v Nepálu.

Vešel jsem do další haly s velkým i malým batohem, vyměnil si peníze ať mám pro moje „milé“ taxikáře. Loni, když jsem tam přiletěl za světla a domluvil se s taxikářem, že jsem sám, že mi dodá ještě jednoho samotného turistu a cena byla za 700 rupií. Jinak chtějí 1000 rupek. Jelikož už byla tma a na nějakých 300 rupek jsem kašlal a chtěl jsem hned do hotelu. Vyšel jsem z haly a tři taxikáři se odlepili od zdi směrem ke mně a pak už to šlo rychle. V mé režii. Kolik??? 1200. Chacha. 1000. Beru. A už jsme jeli. Teprve v taxíku jsem mu řekl jméno mého hotelu.

Když jsem všechny dva batohy shodil ze sebe a byl jsem strašně rád, že tu anabázi mám za sebou, tak jsem si řekl, že se ještě půjdu projít po Thámelu. Zašel jsem do známé horolezecké hospůdky Tom&Jerry. Nikdo tam nebyl protože sezona ještě nezačala a barman na mě hned mával, ať si jdu sednout k němu k baru. Dal jsem si pivo a on hned na mě odkud jsem. Tak jsem mu řekl z české republiky. A on, že jeho kamarád je Radek Jaroš. Je to náš nejúspěšnější horolezec, který bez dotaci a velkých finančních darů zdolal všech čtrnáct osmitisícovek. A zdolal je bez pomocí kyslíku, takže je to patnáctý člověk na světě, který toto dokázal. Klobouk dolů, Radku!

Nevím který Ostravák naučil barmana fotbalový pokřik – Bajník pitjóóó. Když jsem to tam slyšel, tak jsem začal řvát smíchy a vytáhl mobil, že toto si musí nahrát. Jenže když jsem zapnul na mobilu Play, tak jsem barmana zrovna učil správnou výslovnost já. Když jsem to poslal několika lidem, tak mi někteří ani neodpověděli. Někteří přátele to hned smazali. A dokonce i u mě. A jeden pracovní kolega mi odepsal, že jsem to tam pěkně roztočil. Ale já jsem byl jen v euforií, že jsem opět v Nepálu a měl jsem skvělou náladu.Že někteří chudáci turisti ještě pobíhají po letištní hale od čerta k ďáblu. Ale já jsem jen chtěl barmana naučit správnou výslovnost a artikulaci, až přijedou další češi a mají to správné přivítání. Nejlépe Pražáci.

Na vojně mi kdysi jeden kamarád řekl – Peter, nikdy nic nevysvětluj. Přátelé to nepotřebují a nepřátelé ti stejně nikdy neuvěří. Takže se toho držím a nikomu jsem to video nevysvětloval. Pokud o to nejsem požádán.

Další den po příletu jsem si prošel známá místa v Kathmandu a koupil jízdenku na bus. Tři prodejci jízdenek a tři různé ceny. Oni nás berou jako chodící bankomaty, které je třeba pořádně podojit. V obchodech skoro vůbec nejsou cenovky na zbožích a když jsem se zeptal někde na cenu, tak chvíli od prodavačky zkoumavý pohled o kolik toho dědka může prodavačka natáhnout. Bohužel, ale nejvíce kradou ženy, pokud neberu taxikáře. Ale všichni nejsou takoví a najdou se slušní Nepálci. A těch je většina. Nejde o pár dolarů, které mě nevytrhnou ani nepotopí, ale já prostě nenávidím zloděje.

Další den byl více než desetihodinový přejezd busem do Pokhary. Stará dvouproudová „dálnice“ se rozšiřuje, ale za provozu. Po příjezdu do Pokhary průměrnou rychlostí 20 km/hod jsem našel hotel, který jsem si přímo objednal. Sice to chvíli trvalo než jsem ho našel a klučina ve vedlejším hotelu o něm nevěděl, že ho má o 50 metrů vedle. A s mapou v mobilu měl taky problém. Den odpočinek po útrpné cestě a další den jsem vyrazil na první trek s novou mapou. Jméno prvního treku je Panchase trek, podle nejvyššího vrcholu, který má 2513 mnm. Zvládl jsem ten okruh za čtyři dny. Poslední den jsem spal v hotelu kousek od nové sochy hinduistického boha Šivy. Socha i přilehlé okolí jsou obrovské a úžasné. Škoda, že po celou dobu mého pobytu bylo všechno v oparu nebo v mracích. Byl mi odepřen pohled na tři osmitisícovky i Machapuchare. A tento pohled měla být třešnička na tom mém výletu do předhůří Himaláje. Holt budu tam muset hópnou ještě jednou, protože ten pohled je opravdu excelentní a dechberoucí.

Od sochy Šivy jsem sestoupil k Světové pagodě míru, odkud je, pokud je pěkné počasí, taky nádherný pohled. Vzadu nahoře  Himaláje. A dole je Pokhara a jezero Phewa s barevnými lodičkami a ostrůvkem. Potom jsem šel dolů lesem do Pokhary, ale teď do jiného hotelu, ať toho na té poznávací cestě vyzkouším a poznám více.

Výlet do Himaláje – díl druhý
Výlet do Himaláje – díl třetí