Trinidad

Ulice tohoto města se vyznačují původním dlážděním pocházejícím snad až z Cortézových dob, které je pro jakýkoli druh dopravy jen velmi těžko sjízdné (my jsme to poznali hned při příjezdu autobusem, který se po kočičích hlavách pohyboval jen zázrakem). Proto nejlepším dopravním prostředkem budou Vaše nohy. I když nám po pár hodinách vypovídaly službu, vzhledem k tomu že je zde hodně kopců a strmých uliček. Památek je tady ale spousta a pokud je chcete všechny navštívit, vyhraďte si na zdejší pobyt aspoň dva tři dny. A pokud budete chtít využít možnosti k zajisté překrásným trekům po Sierra de Escambray, i týden bude s jistotou málo.

V centrální starobylé části leží úžasné náměstí Plaza Mayor skládající se ze čtyř malých zahrádek obklopených plotem a lavičkami. Z části je kryté psím vínem, jehož stín přivítáte v parných dnech, kterých je zde opravdu dostatek. Za povšimnutí zde stojí nápadné koloniální budovy, již restaurované, které svítí barvami. Doporučujeme navštívit trošku zchátralý hlavní místní kostel Iglesia de la Santíma Trinidad, který leží na horním okraji náměstí a uvnitř rozhodně zaujme svými třemi loděmi plnými obrazů, nástěnných maleb a zejména velkým množství oltářů. V době našeho pobytu byl u vchodu kostela umístěn půvabný betlém. Ostatní muzea na tomto náměstí jsme pozorovali pouze zvenčí (Museo Romántico s expozicí starožitného nábytku, Museo de Architectira Colonial – upoutá především modrým průčelím a zelení, Museo de Arqueología s krizí identity, Museo de la Lucha Contra Bandídos s kupolovitou zvonicí, na kterou jsme neměli odvahu vystoupat kvůli chatrnému vzhledu a lešení kolem dokola).

Procházkou z Plaza Mayor směrem na ulici Simón Bolívar (jedné z hlavních ulic ve městě) dojdete k Museo Histórico (2 CUC/os.). V těchto místech jsme měli asi nejsilnější pocit, že se pohybujeme v místech, kudy kdysi opravdu kráčely dějiny, stačilo jen přimhouřit oči a zaposlouchat se do hluku okolí, který je vzhledem k tomu, že centrum města je uzavřeno dopravě a také díky tomu, že v době naší návštěvy, zde mnoho turistů nebylo, v mnohém podobný tomu před mnoha staletími. Museo Histórico samotné nezaujme svou sbírkou nábytku naaranžovaného tak, aby jste si udělali představu o životním stylu původních majitelů této budovy, i když některé exponáty, jako například kovová postel s nočníkem, jistě zaujmou každého. Neopomeňte ovšem vystoupat po příkrém schodišti na věž (schodiště hodně úzké, raději předtím nekonzumujte místní speciality, protože budete mít problém se vysoukat až na vrchol věže). Z věže je nádherný výhled na celé okolí Trinidadu – dohlédnete také na oceán na jedné straně a na straně druhé Vám budou skoro u nohou ležet zdejší hory.

Pokud budete mít dost trmácení se po zamotaných a rozvětvených dlážděných uličkách tohoto města, vydejte se ven z centra směrem k nedalekým svahům. Sice se dostanete po chvíli opět na neudržovanou a nezpevněnou cestu, ale vytrvejte a pokračujte až k polorozbořenému kostelu, který nese honosný název – Ermita de Nuestra Señora de la Candelaría de la Popa del Barco (dle sdělení místních se ale prý z prostředků UNESCO chystá jeho rozsáhlá rekonstrukce, takže se možná brzy stane dalším skvostem města). Tento připomíná slavnou legendu, podle které se socha Panny Marie zázračně uvolnila z potápějící se lodi a plula na hladině, dokud ji místní obyvatelé nezachránili. Určitě si řeknete, že kvůli této legendě jste se nemuseli trmácet do kopce. Satisfakcí by pro Vás měla být krásná vyhlídka na okolí (taková není ani z věže Museo Histórico). Vytrvejte a pokračujte dál nahoru – hned za kostelem se naskýtá možnost vstupu do přírodní jeskyně, kde se občas odehrávají místní diskotéky – přes den ovšem budete vpuštěni pouze za poplatek 1 CUC/os. Ani zde se však nezastavujte a pokračujte stejně jako my ještě dál do kopce (v průvodcích už není o pokračování zmínka). Cestou po prašné cestě minete po pravé straně v houští skryté rozvaliny historické pevnosti chránící Trinidad a na vrcholu narazíte na retranslační stanici (zdejší strážce nám za úplatu 5 CUC nabízel možnost přejít až za stanici a vyfotit si údolí a pohoří Sierra del Escambray, což jsme z pochopitelných důvodů odmítli). Samotný výhled stojí ale za tu námahu a potěší každého byť i amatérského fotografa. Pokud si budete moct vybrat počasí, zkuste si cestu naplánovat na trošku chladnější počasí, kdy Vám slunce nebude stát za zády a nebude tak připalovat. Cesta je nechráněna porostem.

Při návratu doporučujeme se zastavit v některé z venkovních restauraci na schodech vedle Santísima Trinidad a osvěžit se některým z drinků a poslechem svěží salsy. Toto místo je skvělé rovněž ve večerních hodinách, kdy zde místní kapely neustále vyhrávají specifické druhy trinidadského folklóru i taneční hudby a nemálo turistů se nechá zlákat k divokému křepčení povzbuzováno „profesionálními“ tanečníky, kteří neustále roztáčejí na place evropská děvčata (pánové pozor! :-)). V době našeho pobytu, tj. první lednový týden zde začínal každoroční už 35. festival trinidadské kultury, takže na náměstí pod schody vyrostlo velké pódium, na kterém se od večera až do časných ranních hodin střídaly, dle vyjádření Kubánců, všechny hudební celebrity současné Kuby. Velmi zajímavé byly i kostýmní tance a scénické skeče z různých historických období města. Muzikanti byli rozeseti všude kolem a my jsme si mohli do sytosti vychutnat žhavé rytmy latinskoamerické hudby. Škoda jen, že jsme se neodhodlali přidat se k temperamentním tanečníkům a nezkusili pocit volnosti a svobody tance. Snad jinde budeme více otrlejší…

Budete-li se chtít dobře najíst (a nebudou vám stačit bohaté porce ve vaší case), doporučujeme využít nabídky některé z dohazovaček na Plaza Mayor a nechat se zavést do některého z paladarů, což jsou místní soukromé jídelny, kde za rozumným peníz (většinou tak od 5 CUC/os.) dostanete chutné, ale hlavně bohaté jídlo. Při cestě z náměstí se doporučujeme zastavit v uličkách odbočujících vlevo (při pohledu od kostela), ve kterých se každodenně konají místní trhy, kde se nabízejí hlavně tradiční trinidadské háčkované oděvy a zejména ubrusy, které pokud máte tento styl rádi vás určitě okouzlí a nebudete litovat nemalý peníz k jejich zakoupení.

Opustíte-li historické centrum a vydáte se po ulici Zerquera a potom José Martí na náměstí Parque Céspedes dostanete se do hlavního centra společenského života zdejších obyvatel. Pokud se zde posadíte na zdejší lavičku, nezůstanete dlouho sami. Určitě upoutáte pozornost nejednoho domorodce, kteří z vás budou chtít vyloudit nějaké to konvertibilní peso. K nám si přisedl jeden ze zdejších vysloužilých námořníků a zahrnul nás svými někdy dle jeho vykládání nelehkými zážitky ze služby v námořnictvu. I on, jako ostatně každý Kubánec byl v Československu (pravda spousta jich opravdu byla, ale většina by vám řekla, že byli třeba Ugandě, kdyby si mysleli, že jim to pomůže). Samozřejmě, že jsme ho obdarovali malým suvenýrem. Náměstí samo o sobě je místem, kde se můžete ukrýt do stínu, které poskytují vzrostlé stromy. Ženskou část populace upoutají udržované květinové záhony, které jsou oploceny a dostatečně zavlažovány. V každém ze čtyř rohů zahrádky stojí vysoké palmy. V čele náměstí dominuje oslnivě žlutá budova zdejší radnice, tzv. Asemblea Municipal. Nepřehlédnete ani místní kino. Teprve nyní nás napadá, že jsme během svého putování nezavítali ani na jedno vysílání filmů – no stejně tam pořád dávají jenom poslední americké trháky (velmi často dřív, než se ocitnou v kinech v Evropě, což platí i o kubánské televizi. Asi to bude tím, že si Kubánci moc hlavu s autorskými právy nelámou).

V levém rohu náměstí najdete v přilehlé ulici i směnárnu s poměrně výhodným kurzem – poznáte jí podle neustálé fronty před vchodem. Hned naproti Kubánci každodenně pečou na velkém rožni sele, ale pozor! I když vypadá velmi lákavě, nechte si raději zajít chuť. Jeden náš známý Australan neodolal a odskákal to intenzivním zvracením.

Ve městě jako v ostatních městech na Kubě se nachází malá továrna vyrábějící doutníky, zde Fábrica de Tabacos nacházející se dva bloku severovýchodně od Parque Cespédes. Vstup je bezplatný, ale nám to nebylo nic platné. Během našeho pobytu byla zavřena. To nám ale nezajistilo bezpečnost před dohazovači obchodu s doutníky – mohli jsme si koupit „zaručeně pravý doutník“ z této továrny. Dokonce nás jeden z těchto chlapíků dostal do svého soukromého domu, kde nám předvedl sbírku doutníků, kterou jsme si ostražitě prohlídli a slíbili popřemýšlet… On nás pak po další dva dny pronásledoval po celém městě a připomínal nám, ať se určitě zastavíme.

Naše cesta ale pokračovala Viazulem do Havany a trvala asi 5 hodin.