Viňales

Viňales (Kuba)
Viňales (Kuba)

Na prohlídku samotného města Vám bude stačit pouze hodinka či dvě. Všechny památky či historičtější stavby stojí poblíž náměstí. Jde zejména o maličkou Galéria de Arte, Casa de la Cultura a Museo Adela Azcuy. Přiznáme se bez mučení, že ani do jedné z těchto staveb jsme nezavítali. Při pohledu zvenčí zaujme i pěkný kostelík s kupolovitou věží. Podle průvodců stojí za shlédnutí tzv. Jardín Botánico de Caridad – zahrada dvou místních žen, která by se měla nacházet hned za ulici Salvador Cisnero na ulici C.P. Esperanza. My ji nenašli, na což nás průvodce taky upozornil… Vchod do zahrady je prý přes malý domek z červených cihel, za kterým se rozprostírá prý obrovská zahrada s nejednou exotickou rostlinou. Takže se dívejte pozorně, až se vydáte na průzkum tohoto místa. Možná budete mít více štěstí než my…
Asi po dvoukilometrové pouti západním směrem z centra města dorazíte k Mogotes Dos Hermanas, ke skalním dvojčatům. Vyčnívají z rovných obdělaných políček, což umocňuje jejich velkolepost. Pokud odbočíte z hlavní cesty a vydáte se k průsmyku mezi těmito obry, dojdete po asi dalších dvou kilometrech k Mural de la Prehistoria. Vstupné Vás přijde na 1 CUC/os. Jedná se o nástěnnou malbu 120 x 180 metrů, kterou si dle místních objednal sám velký vůdce Fidel Castro u uznávaného kubánského vědce Leovigilda Gonzáleze. Má představovat vývoj života na zemi od prvních obyvatel moří až po člověka. Ovšem jen stěží rozeznáte jednotlivé postavy. Jisti budete jen tím, že jste zrovinka shlédli nejdivnější atrakci na Kubě, která je ohyzdná… Ale jako jednu ze zdejších zajímavostí ji nemůžete vynechat.

Viňales (Kuba)

Na druhý den nám domácí sehnala „skvostná“ horská kola. Opravdu asi nejlepší v údolí (pronájem na celý den za obě 10 CUC). Ten den jsme se vydali opačným směrem než předešlý den. Tzn. na východ ven z údolí do sousedního údolí San Vicente. Po asi dvou kilometrech dorazíte k jeskyni Cueva de San Miguel – tu ovšem doporučujeme minout bez povšimnutí (možná stojí jen za pár rychlých fotek). U vchodu najdete hlučnou restauraci, za ní je samotný vstup do jeskyně. Chodba po asi 40 metrech končí u opačného východu z jeskyně u El Palenque de los Cimarrones. Jedná se o bývalé útočiště uprchlých otroků (cimarron). Za vstupné 1 CUC to nestojí.

Pokračujte po silnici dál a dojedete po asi 3 kilometrech k další jeskyni. Ta už stojí za trošku vyšší vstupné 5 CUC/os. Kola jsme „zaparkovali“ za poplatek 1 CUC u místního strážce pořádku a v klidu jsme se šli věnovat prohlídce této jeskyně, která nám trošku připomínala návštěvu punkevních jeskyní, včetně Macochy. Jeskyně nese honosný název Cueva del Indio a má připomínat pobyt zdejších praobyvatel. Před vchodem do jeskyně je postavený malý domeček a před ním je malé ohniště s jedním kyjem – jediná „památka“ po původním osídlení. Jen tak na okraj – do domku by se nevměstnal ani liliput. Do samotné jeskyně se dostanete vyšplháním pár příkrých schodů (před samotným vstupem vyhrával poslední hity sezóny Kubánec a samozřejmě nabízel k prodeji CD nosiče). Po vstupu do jeskyně na Vás dýchne celkem dost velké dusno a vlhko. Je celkem nepředstavitelné, že by zde někdo vegetoval v minulosti. Dle historických pramenů, speleologů a kosterních nálezů se zde před španělskými kolonizátory skrývali obyvatelé kmene Guanahatabey a pohřbívali zde také své mrtvé. Po pár minutách pobytu v těchto prostorách jsme došli k názoru, že není moc pravděpodobné, aby se zde v minulosti vůbec někdo zdržoval. Nenajdete zde žádné stopy po osídlení, nástěnné malby apod. Zajímavá je projížďka po podzemní řece na vratkých lodičkách (příplatek 1 CUC/os). Na nás se dostala jedna, která se hned zaplnila francouzskými turisty. Jaké bylo naše překvapení, že průvodce byl schopný plynule přecházet z francouzštiny do angličtiny (kvůli mě) a ten nás upozornil na různé útvary vyhloubené do stěn (jeden dokonce podobný láhvi od šampaňského). Celá prohlídka je dlouhá asi 300 m pěšky a asi dalších 400 metrů po vodě. Po výjezdu z jeskyně se dostanete k dřevěným budkám se suvenýry – nákupy odložte na jindy – vše je zde za „vysokohorskou“ přirážku.

Viňales (Kuba)

Poté, co jsme svlažili hrdla v nedaleké restauraci a vyzvedli si kola (nic se jim nestalo i bez řetězů), jsme se vydali směrem k údolí Valle Ancón. Po pár stovkách metrů jsme odbočili doleva a začali pomalu stoupat do zdejších kopců. Po nemalých problémech s dechem a neustále projíždějícími náklaďáky plnými plantážníků jsme dojeli na vrchol pohoří a pod námi se rozprostřelo celé údolí Valle Ancón se svými kávovníkovými plantážemi. Zdejší půda je hodně červená, což prý znamená, že je úrodná a daří se na ní skoro vše vypěstovat. Podle počtu plantáží a kolemsedících pracovníků to musí být velká úroda. Snažili jsme se projet celé údolí, ale po několika set metrech, kdy jsme míjeli něco jako místní ubytovnu s hřištěm pro brigádníky, jsme museli sesednout a po menším váhání se zeptat místních, kudy dál. Cesta tady kupodivu končila. No a my jsem nakonec byli nuceni obrátit se zády a vydat se do kopců zpět (k naší nemalé radosti, protože kola začínala vystrkovat růžky – sedátka byla všechno jen ne měkká a brzdy taky vypovídaly službu). Poté, co mi spadl při přehazování řetěz, jsem se rozhodla, že mám už dost. Ale co naplat – museli jsme dojet zpět do Viñales. Ještě pár dní jsem cítili a vzpomínali na kvalitu kol…

Viňales (Kuba)

Ten večer jsme zavítali na zdejší diskotéku (1 CUC/os vstupné). Ono nám stejně nic jiného nezbývalo, protože spát se v tomto hluku nedalo. Skoro nepomáhaly ani špunty do uší. Na diskotéce jsme si dali, co jiného, než mojito (1,5 CUC/os). Kubánci se opravdu umí bavit. A pozorovat jejich rej a tančení je něco úžasného. Nás by ale po výletě na kolech nedostal na parket nikdo.

Další den jsme měli přes naší domácí domluvenou schůzku s campesinem – jedním ze zdejších zemědělců. Ačkoli již mu táhlo na sedmdesát, ukázal se být nesmírně čilý a byl by nás bez problémů utahal. V deset hodin nás vyzvedl na ubytování a vydali jsme se ven z městečka směrem do údolí. Už první kroky nás utvrdily v tom, že cesta nebude nic s medem, nebyla dlážděná, pouze prašná a dostali jsme se po pár metrech do zemědělské části, kde vlci dávají dobrou noc. Zemědělec se ukázal být skvělým průvodcem – opravdu hned na úvod této stati Vás nabádáme k tomu, zkusit to také. Ale obujte si pevnou obuv – určitě se vyplatí. První naše zastávka je u políčka pro nás s neznámými rostlinkami. K našemu překvapení to je tabák. Zelená rostlinka nepodobná ničemu. Opodál stojí budova podobná našim stodolám se senem, ale tady se suší ten nejlepší tabák světa. Dostali jsme se až dovnitř a překvapila nás sladká a zároveň těžká vůně sušících se tabákových listí, které jsou uloženy na dřevěných kládách v několika patrech od podlahy po strop sušárny. Po dosušení odevzdávají farmáři úrodu do velkých továren ve městě, kde z nich po fermentaci balí nejslavnější doutníky světa. Pak nás farmář zavedl ke svému domu (pozor ale na toto označení, jedná se totiž o malou stavbu se střechou pokrytou slámou). Poznáváme jeho o třicet let mladší manželku a malou dcerku. Něco kuchtí v kuchyni pod širým nebem, s vodou pouze ze studny, bez elektřiny. I přesto jsme získali pocit, že tito lidé jsou přes toto všechno a svoji chudobu v podstatě šťastní a spokojení. U svého obydlí mají nasazený maniok (zdejší nasládlé brambory), roste jim zde ananas (ten měl zrovna po dvou letech zase rodit), vlastní pomeranče na zahradě jsou taky výhodou. Všude kolem navíc pobíhá spousta drůbeže. Po chvíli se vydáváme dál do údolí – míjíme obdělaná políčka s tabákem, kukuřicí, fazolemi, rýží, bambusu, banánů, citrusů a cukrovou třtinou. Opravdu toto vše skrývá tohle údolí. Jdeme cestou, necestou, polem, nepolem… Několikrát musíme přejít přes říčku (po kmeni stromu, podruhé po můstku, který se podobal mostu jen s velkou dávkou fantazie). Jen tak na okraj – zdejší údolí je v období dešťů (tzn. červenec – srpen) zalité vodou. A samozřejmě plné moskytů. Proto pokud si budete moci vybrat termín svého pobytu zde, zvolte spíše období sucha, tzn. jako my leden (trvá od podzimu do května). Nás moskyti každopádně míjeli. Farmáři (guajiros) projíždějí údolí na koních (další možnost dopravy po údolí pro turisty – po našem dobrodružství na kolech jsme raději cestovali pěšky po svých, navíc bude projížďka daleko dražší a kratší…). Na polích se pásli zebu – obdoba naší krávy, jen s většími rohy a povislejším vyhublejším břichem. Náš průvodce musel občas zasáhnout a zebu odtáhnout s naší pomyslně vytyčené trasy. Po asi třech hodinách trmácení se po polích jsme došli k usedlosti jednoho z početných farmářů. Ono pojmenování usedlost je asi přehnané, ale dle našeho pozorovacího talentu jsme usoudili, že se jedná o lépe situovaného zemědělce. Vlastnil nádrž se špinavou vodou a naftovým čerpadlem, široký lán pole s cukrovou třtinou, spoustou prasat, koz, koček, psů, slepic, apod. Každé toto zvíře mělo kolem sebe k tomu všemu spoustu svých potomků, takže jsme si připadali jako na skutečné farmě. Byli jsme hodně nadšení, ale to jsme netušili, co nás čeká. Náš hostitel nám před očima vylisoval z cukrové třtiny šťávu na lisu připomínajícím spíše drtič na kuřecí kosti, jaký můžete u nás na vesnici občas ještě spatřit (a stejně špinavý) a tu nám nabídnul k ochutnání v otřískané plechové misce. Dobré, ale v těchto podmínkách se zkuste předem zásobit potřebnou dávkou protiprůjmových léků… To ale ještě nebyl konec. Čekala nás další dobrota – citrus, jehož špička byla useknutá rezavou mačetou a poté bylo do něj nalita cukrová šťáva. Mňam, mňam. Brčko, které nám do citrusu zarazil už asi prošlo nejedněmi ústy (a bůhví čím ještě). Nechtěli jsme z pochopitelných důvodů zneužívat již dále zdejší pohostinnosti a pokračovali jsme s naším průvodcem dál směrem ke zdejším horám. V jedné z ní je ukryta jeskyně, do které se běžný turista nedostane. Není zde žádné osvětlení, žádné vytyčené chodníčky. O to víc nás překvapilo, že jsme se v této tmě tmoucí cítili jako hrdinové některého z Vernových románů. Průvodce s dalším asi zdejším strážcem pokladu (jeskyně) si svítili pouze dvěma svítilnami. To znamenalo, že pokud se otočili trošku jinak, šlápli jste do neznámo kam, a podlaha byla hodně nerovná. Na stěnách jeskyně jsme při občasných záblescích blesku zahlédli i žíly nějaké rudy a pár krápníků. Došli jsme až k podzemní řece, která dle našeho mínění ústila na druhé straně pohoří, někde v oblasti Valle Ancón, v místech, kde jsme byli nuceni otočit svá kola na výletě den předtím. To nám potvrdil i náš campesino a jak jsme se později dověděli, říčka vyúsťuje na druhé straně pohoří v jeskyni jako byla tato. Místní obyvatele vás prý do ní za mírný poplatek dovedou. Schválně to zkuste. Po této prohlídce jsme se vydali na cestu zpět do Viñales. Ale ještě jsme se nevyhnuli pozvání na kávu do domu našeho průvodce. Manželka zrovna začala kuchtit něco z manioku a při tom nám postavila vodu na vaření. Káva byla kupodivu dobrá a silná. Jen s cukrem to zase bylo horší (špinavý, navlhlý). S díky jsme kávu vypili, snědli ještě po citrusu a zaplatili za doprovod. Celý skoro šestihodinový výlet nás oba vyšel na 20 CUC.

Tabáková plantáž ve Viňales (Kuba)

Po těchto dobrodružstvích jsme se začali pomalu připravovat na další cestu. Ještě jsme se stali svědkem balení doutníků. To když nás otec paní domácí dědeček Ramón pozval na kuřbu. Já s díky odmítla, ale má drahá polovička neodolala a vyzkoušela prý hodně silný a nezapomenutelný doutník… Pak nám teda zabalil asi dvacet hand-made extrémně silných doutníků. Za které jsme mu zaplatili asi 100 CUP (tedy cca 100 Kč).

Naše další cesta pokračuje přes Havanu do Varadera. Opět cestujeme se společností Viazul. Jízdné do Havany 12 CUC/os, z Havany do Varadera pak 10 CUC/os. Na přestup máme asi hodinu. Doufejme, že nebudeme mít zpoždění. Takže naviděnou ve Varaderu…


Chcete mít na tomto místě svůj inzerát? Staňte se sponzorem našeho článku! U tohoto článku si můžete na 1 rok zakoupit umístění vašeho vlastního odkazu - inzerátu sestávajícího se z titulku, odkazu a krátkého textu. Vložit inzerát.

Komentáře
Booking.com