Páramo El Angel (Ekvádor)

Tento víkend jsme se rozhodli napravit naše dosavadní opomíjení Ekvádoru na sever od Quita. Pouze kdysi dávno na začátku jsme vyjeli do Otavala a Ibarry a pak už nic. Tak jsme vyrazili do městečka El Angel (v některých mapách ho najdete pod jménem Espejo), nachází se v provincii Carchi blízko kolumbijských hranic. Cestou po tepně Panamericana Norte projíždíte co chvíli úplně jinou krajinou, zase ta neuvěřitelná ekvádorská rozmanitost na malé ploše. Jakmile se autobus vymotá z Quita, klikatí se silnice po srázech suchých kaňonů pokrytých kaktusy a jinou pouštní vegetací. Krajina působí dost neutěšeně v zeleném a vlhkém Ekvádoru, za suchem v jinak úrodných Andách stojí zřejmě srážkové stíny, ale také postupné vykácení původní vegetace a následná eroze půdy. Jak se autobus blíží k Otavalu, krajina se začíná zelenat a malá políčka různých tvarů šplhají po andských kopcích a vulkánu Imbabura.

Úplným kontrastem jsou holé nebo jen řídce porostlé kopce v okolí Ibarry s neuvěřitelně zeleným údolím Chota mezi nimi. Jedná se o jednu z nejúrodnějších oblastí země s neuvěřitelně černou a krásnou půdou (krásnou ji nazývají Ekvádorci, my potvrzujeme černou barvu). Údolí Chota obývá – podobně jako provincii Esmeraldas – černošská menšina. Poslouchají zde a tvoří hudbu zvanou Bombas, jeden pasažér autobusu si zakoupil v Otavalu cédéčko a po skončení filmu jej zapůjčil řidiči. Řidič pak zprostředkoval celému autobusu audiovizuální zážitek s mnoha kapelami, písněni, mnoha podomácku dělaných klipů (zpěvák stojí např. u odpadní roury svého domu) a děvčaty natřásajícími se v divokých latino rytmech, to celé právě při průjezdu zmíněným údolím. Naši cestu zkalilo trochu jen zjištění, že vzhledem k blízkosti Kolumbie a „narco trafica“ umístila ekvapolicie mezi provincie Imbabura a Carchi svou kontrolní stanici. To samo o sobě kromě prohlídky zavazadel a dokumentů při zpáteční cestě neznamená nic špatného, ovšem kdyby si Kamča nezapomněla v Quitu pas…

Cesta do El Angelu se odpojuje od Panamericany a pomalu se šplhá do výše položených oblastí And. Podobně jako jinde v zemi zde platí, čím jste výš, tím zelenější krajinu a více zemědělství vidíte. Největší zemědělský ruch a produkce se v horách váže na nadmořskou výšku 3000 až 3500 mnm díky dostatečným srážkám a půdě obohacené o živiny díky vulkanické činnosti. El Angel toto bohatství dokumentuje svou podobou, je to čisté městečko bez odpadků. Upravenému centru dominuje velký kostel, zvláštní park a pěkné domy, lidé jsou přátelští. Městečko je známé především blízkostí párama, které je svým charakterem ojedinělé v celém Ekvádoru. Páramo je konzervováno v chráněné oblasti Reserva Ecológica „El Angel“ vzdálené od města 17km.

Zatímco procházíme centrum města, jsme spatřeni Ernestem – chlápkem, který vozí camionetou turisty právě do rezervace. Po chvíli vysvětlování, že nejsme ani pouze projíždějící turisté ani obyvatelé USA či západní Evropy, Ernesto snižuje cenu a nakládá si nás do vozidla. Cestou se stavuje ještě pro svou malou dceru Michelle, a pak vyrážíme po neuvěřitelně špatné silnici vzhůru do párama. Ernesto se podobně jako ostatní vyptává na spoustu věcí o Čechách a spousta věcí ho překvapuje. Že jsme 3x menší než Ekvádor, že nemáme moře, že jejich pivo Pilsener se jmenuje podle našeho města, že máme bezplatné školství a výdaje za lékaře se platí ze zdravotního pojištění. Když si vzpomeneme na otázky přátel, proč jsme si vybrali právě Ekvádor, a že někteří ani nevěděli, kde se přesně země nachází, je neznalost obou zemí vzájemná.

Po zhruba hodinové příjemné konverzaci přijíždíme k rezervaci, země je posetá tisíci frailejones – rostlinami, které dávají páramu jeho ojedinělý ráz. Pocházejí z And Kolumbie a Venezuely, kde se také nacházejí ve větším množství. Běžná výška rostlin je 2m, ale uvidíte i kousky 3 až 4 metrové (jako měřítko posloužil Martin). Správce rezervace a místní chaty se ukazuje jako strašně pohodový člověk, bez dlouhého ukazování dokumentů a vysvětlování, že v Ekvádoru žijeme, nás nechává platit ekvádorské vstupné, pro srovnání cizinci platí USD 10 a místní USD 2. Vybaveni informacemi a mapkou rezervace vyrážíme do „moře“ frailejonů. Ernesto s dcerou na nás čekají v chatě a zpestřují svou přítomností týdenní službu jinak osamělému správci.

Stezka v rezervaci má 1700 m, vede po malých kopečkách ke kráterovým jezerům, od nich opět do vrchu na vyhlídku a zpět k chatě. Pohybujete se ve výšce 3800mnm a všude kolem vás až k obzoru se trčí do ticha frailejones. Nejčastější rostlinou zdejšího párama je tráva pajonales nebo-li stipa ichu, která vyplňuje veškerý prostor mezi frailejones. Další častou rostlinou zde – i párama obecně – je achupalla. Ve zdejší rezervaci můžete teoreticky vidět medvěda brýlatého (španělsky oso anteojos), pumu, kondora nebo tapíra, prakticky se vám to ale zřejmě a bohužel nepodaří. Správce chaty říkal, že medvědy často vídal blízko chaty, ale po požáru v rezervaci se stáhli více na sever. Někdy, když je nedostatek jejich oblíbené rostliny achupalla, sestoupí z párama do polí a pochutnávají si na kukuřici.

Kráterovým jezerům v rezervaci se říká El Voladero podle legendy, kdy do jejich studených vod skočil indián Jeronimo Túdpe a zvolil tak raději dobrovolně smrt, než by se podvolil španělským nařízením a otroctví. V rezervaci je možné kempovat nebo spát přímo ve správcově chatě, chata je sice jednoduše vybavená, ale mnohem lépe než ta pod Guagua Pichinchou. Naše kochání se páramem trochu uspíšila náhlá změna počasí, ovšem zlatý správce chaty nás všechny pozval na kafíčko a povyprávěl o tom, která zvířata ho chodí navštěvovat, kde se nacházejí a jak jsou velká.

Cestou zpět do města pokračujeme v konverzaci s Ernestem a malou Michelle, chtějí slyšet něco česky a smějí se našemu prohlášení, že čeština je podobná indiánskému jazyku Quichua (kičua – neplést si s jazykem keču v Peru). Quichua je sice měkčí než čeština a používá převážně dvouslabičná slova, ale změtí hlásek č a š, nebo zakončením slov příponami -ek, -ik nebo -ška připomíná slovanský jazyk. Cestou míjíme keř guanta nebo-li escopolamina s typickými zvonovými květy. Tato rostlina vydává silnou toxickou vůni a je v Ekvádoru zneužívána zločinci k omámení své oběti, která následně ztratí vůli, převede na útočníka všechny peníze, nebo mu dá vše ve svém domě či udělá cokoli dalšího, co útočník požaduje. V ekvádorské televizi jsme o tom viděli dokument, varovali v něm před experimentováním s guanta, protože 8 z 10 obětí končí hospitalizací s rizikem smrti. Poté, co jsme o tom povídali Ernestovi, jeho desetiletá dcera řekla, že tu květinu zná, že si má každý ze třídy donést do školy svůj květ, protože s ní budou dělat nějaké pokusy. Jistě si dovedete představit udivený výraz v tatínkových očích.

Cestou zpět z El Angelu do Otavala se Martin kochal okolní krajinou. Kamča si v hlavě sumírovala srdceryvnou historku pro policejní kontrolu a plánovala noc v policejní cele, kdy její věznitelé budou očekávat úplatek, aby mohli přehlédnout, že se nemůže legitimovat žádným dokladem. Těsně před policejní kontrolou si Kamča nasazuje čepici a tváří se nenápadně, policie nyní prochází autobus z Tulcánu – hraničního města s Kolumbií. Napětí vrcholí, policajt přichází k našemu autobusu a … mává řidiči a nechává jej projet. Hlasité oddechnutí se rozléhá celými Andami. Cestou míjíme ještě jezero Yaguarcocha (v Quichua „jezero krve“), pojmenované podle tisíců mrtvol národa Caras naházených do jezera Inky po bitvě, která rozhodla o vůdčím postavení Inků v oblasti.

Více na http://quito.blog.cz/.