Sanliurfa – starobylá a posvátná

V děsném vedru se vláčíme s batohy do centra Şanliurfy, města ležícího nedaleko syrské hranice. Pálicí slunce je skutečně vyčerpávající a vycházet do města se dá pouze ráno a večer. Klimatizace na plný výkon dokáže teplotu hotelového pokoje srazit na „pouhých“ 30 C. Přesto si Şanliurfu neskutečně zamilujeme.

Tady na východě Turecka si připadáme tak trochu jako návštěvníci z jiného světa. Západních „bílých“ cizinců tady mnoho není. To však neznamená, že tady nejsou turisté. Právě naopak, Şanliurfa je významným náboženským poutním místem a je jednou z hlavních turistických destinací Středního Východu, ovšem turistickou destinací muslimů. Je tady množství poutníků, ctihodných muslimských mužů doprovázených ženami zahalenými od hlavy po paty v černém.

To nejposvátnější místo zde však kupodivu není spojeno s islámem, ale s křesťanstvím, respektive judaismem. Podle legendy se právě tady nachází jeskyně, ve které se narodil biblický prorok Abrahám, který se zde ukrýval před asyrským tyranem Nemrutem. A protože je muslimy Abrahám uctíván jako prorok, proudí se k jeskyni poklonit muslimové nejen z Turecka, ale celého Blízkého Východu.

Místní městu stále říkají Urfa. Şanliurfa totiž znamená doslova „hrdinná Urfa“. Tento přídomek město získalo svým odbojem proti francouzské invazi a okupaci v letech 1918 až 1920.

Urfa je i na turecké poměry hodně staré město. První osídlení Churijci se datuje do období 3500 let př.n.l. Vystřídali se tady postupně Chetité a Asyřané. Když se tady na svém tažení zastavil Alexandr Veliký, který město přejmenoval na Eddesu, podle města v Makedonii. Později byla důležitým opěrným bodem Římanů proti Peršanům. Po kolapsu Byzantské říše oblast obsadili Arabové. Z dobytí Mongoly 1260 se již nevzpamatovala a ztratila na významu. V 17.století Urfa připadla pod Osmanskou říši.

Tady v Şanliurfě se ještě silněji než jsme zažili dosud projevuje turecká vstřícnost a přátelskost. Jako bílí cizinci jsme rychle identifikovatelní a přestože jsme byli už na lecjakých odlehlých místech, tak překvapivě právě tady na východě Turecka, si připadám tak trochu jako „exot“ odněkud z Marsu.

Téměř nepřetržitě nás někdo zdraví a vítá ve městě. Nejbezprostřednější jsou samozřejmě děti. Neustále se u nás střídají školáci, kteří se nám chodí představit a zkusit si pár vět z angličtiny. „Ahoj, já jsem Ahmet. Jak se jmenujete ? Odkud jste ? Jak se vám tady libí ? Vítejte v Urfě.“ A tak pořád dokola. Poté co se nám představí všechny děti v ulici, už to začíná být i trochu vyčerpávající. Nejsou výjimkou žádosti mladých lidí, kteří si námi chtějí chvíli povídat, aby si mohli procvičit angličtinu.

Muslimské ženy bývají k cizincům zdrženlivé, ale když si dodá odvahu i žena středního věku, aby k nám přiběhla a oslovila nás zřejmě jedinou anglickou větou co zná, to žasneme. Starší pánové sedící u svých obchůdků s všudypřítomnou skleničkou čaje v ruce nás zdraví a my odpovídáme. Merhaba, merhaba, merhaba.

Nezapomenutelným zážitkem byla návštěva místního krytého bazaru na místě bývalé karavanseray. Je to obrovský rozdíl od spíše turistických bazarů na západě země nebo v Istanbulu. A mimochodem tady na východě nakoupíte za úplně jiné ceny. Tady uvidíte nefalšovaný bazar všech možných koření, látek, oděvů, domácích potřeb. V každé uličce se prodává jeden druh zboží.

Na bazaru jsme byli jedinými zjevnými cizinci a nejprve jsme se trochu rozmýšleli, jak asi zapůsobí, když tady vytáhneme foťák a kameru a začneme natáčet. Výsledek jsme ale skutečně nečekali. Natočit se chtěli téměř všichni. Turci se fotografují rádi a pro natáčení jsou vždy schopni hned vyrobit „šou“. Jakmile jsme natočili jednoho ševce, tak už na nás tahali ostatní, ať natočíme také je. Měla jsem z toho pocit, že větší atrakce než oni a jejich bazar pro nás, jsme možná i my pro ně.

„Město proroků“, poutní místo, údajné rodiště Abrahámovo. Klid starobylé a podmanivé Urfy si nejlépe vychutnáte v působivých zahradách s jezírky a dvojicí mešit v Gölbaşi pod kopcem s tyčícími se zbytky masivní citadely.