Odlišné kultury aneb jak se chovat v cizích zemích

V posledních letech, zvláště díky médiím, se u nás rozšiřuje názor, že za hranicemi toho našeho "západně-demokraticko-křesťanského" světa není bezpečno, zejména pokud jde o muslimské země. Klišé jako "islámský fanatismus" nebo "střet civilizací“ apod. se již ustálila a málokdy lze vlastně slyšet něco jiného. S těmito názory ovšem hluboce nesouhlasím.

Islám je ve své podstatě velmi přátelské náboženství (respektive není a nikdy nebylo o nic víc militantnější než to naše křesťanské) a arabské národy jsou proslulé svou pohostinností. O přívětivosti lidí buddhistických zemí snad ani nemusím mluvit. Snad nejpřátelštějšími lidmi, jaké jsme doposud potkali, byli právě Asiaté. Thajsku se opravdu neříká "země úsměvů" bezdůvodně.

Obecně se dá říct, že ve většině těchto zemí je daleko bezpečněji než si většina lidí u nás vůbec dokáže představit. Mimo to také platí, že v tzv. policejních státech je paradoxně bezpečněji, než v leckteré demokracii. viz Bezpečnost

Některé národy však skutečně nemají příliš v oblibě vládu USA a mají pro to své důvody (např. Vietnam či Laos). Trochu je pochopit můžete možná až právě poté, co takovou zemi navštívíte. Nezažili jsme ovšem doposud nikdy, že by se jakýkoliv náznak nevraživosti projevil proti nějakým konkrétním cizincům (což je někde v kontextu historických okolností snad až i překvapivé). Většina lidí si totiž stejně jako my uvědomuje rozdíl mezi obyčejnými lidmi a politikou jejich vlád. Prostě všude na světě žijí normální lidé, stejní jako jsme my.

Musím říct, že téměř všude jsme se dosud setkali s poměrně vřelým zájmem o to, odkud jsme, jak se u nás žije atd. (a to někdy i přesto, že dotyční leckdy vůbec netuší, kde se ta naše zemička vlastně nachází). Mimoto jako Češi máme v tomhle ohledu poměrně výhodu, s Američany ani jinými velmocemi spojováni nejsme, bývalé Československo má hlavně v arabském světě poměrně dobré jméno a třeba v Rusku kupodivu stále hodně dají na "slovanskou vzájemnost".

Nejčastějším nebezpečím, které vám většinou bude hrozit, že naletíte nějakému dohazovači nebo že vás někdo "natáhne" o pár dolarů. Toto je ale fakt, který nezbývá než přijmout a brát to někdy trochu s nadhledem. Dále je třeba také akceptovat, že smlouvání je někde naprosto běžný a přirozený způsob prodeje. viz Finance na cestách

Je ale pravda, že jsou místa, kde si kladou rovnítko mezi "turista = dojná kráva". Neustálé handrkování s dohazovači a předražování od kdekoho může člověka přece jen po čase trochu otravovat, ale nenechte se tím znechutit. Svou přece jen od místních odlišnou vizáží totiž vždycky budeme přitahovat různé "rádoby příživníky" apod. Zvlášť nepříjemné však tohle začíná být v mnoha zemích střední a jižní Afriky.

Pod dojmem přílivu západních turistů nebo telenovel na satelitu však mnohde ani neumí rozlišit, že všichni "gringos" nebývají nehorázně bohatí. I když bráno z jejich úhlu pohledu, pokud jsme si mohli dovolit třeba letenku, tak přece jen patříme k té bohatší části světa. Takže vždycky, když mně někde tohle "natahování" namíchne, připomenu si místní průměrné výdělky, napočítám do pěti a vzpomenu na proslulé české taxíkáře.

Co se týče pohostinnosti nebo třeba nezištné pomoci, skoro si nedovedu představit, že by se podobně jako třeba v Asii k nám, někdo zachoval k cizinci u nás. Podstatou všeho tohoto chování je zřejmě také hluboce zakořeněná úcta arabských a asijských národů ke statutu hosta, za kterého vás vždy budou obyčejní lidé považovat.

Zároveň je nutno si uvědomit, že země třetího světa a odlišné kulturní prostředí prostě vždy nelze poměřovat našimi měřítky. Vlastně i chudoba může být i poněkud relativní pojem a někdy vyplývá vlastně až z konfrontace vzájemně naprosto odlišných světů. Uvědomuji si, že i my svou návštěvou některých míst také k takové konfrontaci přispíváme. Svým zájmem o "původní" kulturu ji vlastně napomáháme ničit. I když se s tímto etickým problémem čas od času potýkáme, uvědomuji si, že zastavit běh světa se prostě nedá, ale snažíme se vždy v sobě dodržovat určité hranice vkusu, únosnosti a hlavně lidské důstojnosti.

Mluvím zejména o místech, která jsou dnes spíše než cokoliv jiného, už jen v podstatě něco jako lidská ZOO. Toto potkalo třeba některé vesnice horských kmenů v Thajsku, kdy už velmi často jde jen o atrakci pro turisty. Došlo to dokonce tak daleko, že například někteří Paduangové známí svými "žirafími" krky, už takto "mrzačí" své děti vlastně jen proto, že se na ně jezdí dívat turisté. Snažte se proto vždy zvážit, jak daleko je při cestě za zážitky důstojné zajít.

S podobným nevkusným zájmem se potýkají také některé domorodé indiánské vesnice ve Střední Americe. Když uprostřed vesnice vystoupí z autobusu skupina turistů ověšená fotoaparáty a kamerami, tak je v podstatě jen přirozené, že se tomu brání. Pár kamer tam už vtíravým cizincům rozbili a může hrozit i určitá újma na zdraví.

Další věcí, kterou chci zmínit, je žebrání dětí. Nedávejte peníze žebrajícím dětem. Nejde vůbec o lakotnost, nebo o nějaký ten dolar, ale o to, že pak tito "hodní" cizinci zvyšují a podporují jejich závislost na žebrání. To samé se týká focení dětí (ale i dospělých) za peníze. Pokud skutečně chcete podpořit situaci místní komunity, vždy je možné najít vhodnější způsob.

V některých zemích, zvlášť v arabských s vysokou koncentrací turistů, ale bude nutné sem tam rozdat nějaký ten bakšiš. Ať už za přimhouření oka hlídače památek při fotografování nebo za něco jiného. Takovou typickou bakšišovou zemí je například Egypt.

V odlišných kulturách respektujte místní normy chování, oblékání apod. Jste v jejich zemi hostem a měli byste podle toho chovat. Svá tabu má nejen islámský svět, ale i ten buddhistický. Své chování budete muset trochu přizpůsobit také v silně katolických zemích.

Jak se chovat u muslimů

Základem je samozřejmě vhodné oblečení, zejména u žen. Ve většině liberálnějších muslimských zemí sice potkáte mnoho místních dívek v západním oblečení, nicméně jako cizinky dodržujte konzervativnější přístup. V jiných zemích jsou pravidla více striktní, někde velmi striktní. Hodně záleží na konkrétní zemi. Obecně lze říct: noste dlouhé kalhoty či dlouhou sukni, zakrytá ramena, někdy i paže. Pro dívky je někde vhodné (někdy nutné) nosit šátek zahalující vlasy. Platí čím dále od města, tím více konzervativněji.

Nevhodné jsou partnerské projevy jako polibek a objímání na veřejnosti, vodění za ruku apod.

Mešity jsou posvátné, při vstupu musíte mít vhodný oděv zakrývající nohy a ramena. Před vchodem si vždy musíte zout boty. Pravidlem dobrého chování je zakrytá hlava u žen. Do mešit nebudete vpuštěni během doby modliteb. V mešitě se chovejte tiše a uctivě. Ve většině muslimských zemí bývá přístup pouze na nádvoří, do modlitebních místností se "nemuslimové" většinou nepouštějí. Některé země jsou ale výjimkou, např. Turecko.

Zapovězen je v muslimských zemích alkohol. Do některých se raději ani nepokoušejte si nějaký přivézt. Je známo, že muslimové nejedí vepřové, některé konzervativní země zakazují i jeho dovoz (pozor např. na salámy, paštiky apod.).

Ramadán

Návštěva muslimských zemí se nedoporučuje v období ramadánu, kdy mnoho věcí nefunguje jako normálně. Ramadán je devátý měsíc muslimského kalendáře a je posvátným postním měsícem. Pro nás je jeho začátek pohyblivý. Muslimský rok je lunární a je o 11 dnů kratší než gregoriánský, takže svátky se posunují každý následující rok vždy o 11 dnů dopředu. Ramadán končí třídenní oslavou konce půstu zvanou Eid al-Fitr. Během ramádánu se muslimové přes den postí, restaurace mívají zavřeno. Po západu slunce se však hoduje s to větší razancí.
2010 10.08.2010 – 09.09.2010

Jak se chovat u buddhistů

Do buddhistických zemí je také nutné vhodné oblečení, na buddhistické památky musíte mít zakryté nohy, ramena a paže. Do chrámů rozhodně nelze vstupovat s kraťasech a tílku, nutné jsou dlouhé kalhoty či dlouhá sukně, tričko s krátkými rukávy může být. Toto oblečení je vhodnější i pro běžný pohyb v těchto zemích, zvláště ve venkovských oblastech. Při vstupu dovnitř chrámů si vždy musíte zout boty, stejně tak před vstupem do obydlí.

Buddhistické národy jsou obecně velmi tolerantní k lecjakým prohřeškům proti svým zvyklostem, výjimkou je většinou jediná věc a to právě náboženství. Vždy respektujte buddhistické symboly. Jakékoliv zobrazení Buddhy je posvátné – ať už je třeba staré, malé či neúplné. Neslušné je ukazovat na zobrazení Buddhy, a už vůbec ne nohou. Před sochu Buddhy musíte usedat tak, aby nohy nebyly před tělem (tedy v kleče). Základní premisou je, že nohy jsou "nečisté", zatímco hlava je "nejčistší". Je hrubé se něčeho posvátného dotknout nohou či na to šlápnout, a rozhodně po soše Buddhy nikdy nelozte. Většina těchto zemí nevidí ráda nebo dokonce zakazuje jakýkoliv vývoz sošek Buddhy právě z obav, že jim nebude prokazována příslušná úcta.

Vysoké úcty požívají buddhističtí mniši. Většinou mají všude přednost, mívají zadarmo dopravu apod. Žena se nesmí mnichů dotknout nebo jim něco přímo podávat.

Velmi hrubé je také dotknout se něčí hlavy (nehlaďte po hlavičce děti). Levá ruka je také považována za "nečistou", ale to z důvodu jejího použití při toaletě. Není slušné jíst levou, podávat věci levou apod.

Nevhodné jsou partnerské projevy jako polibek a objímání na veřejnosti, vodění za ruku apod.

Jak se chovat u hinduistů

V podstatě dodržujte podobné principy jako pro buddhistické země. Posvátným zvířetem je pro hinduisty kráva a nejedí tedy hovězí.

Pokud přeskládají třikrát tam a zpátky celý autobus, aby našli ten jediný správný pytel rýže, nerozčilujte se, to k cestování v těchto zemích prostě někdy patří. Stejně tak zachovejte klid i pokud se uprostřed džungle porouchá džíp a řidič to půjde opravovat se svým jediným nářadím – mačetou. Při řešení složitějších situací také často pěknou chvíli trvá, než se k něčemu rozhodnou, ale nebojte se, ono to totiž nakonec vždycky nějak (dobře) dopadne.

Počítejte také s tím, že čas tady většinou nehraje nijak podstatnou roli, což vám může trochu rozhodit plánování. Prostě cestovat po zemích třetího světa má svá specifika, která je třeba přijmout. Tyhle země se vám ale na oplátku dokáží zapsat natrvalo do srdce a na někdy skutečně jedinečné historky budete ještě léta s úsměvem vzpomínat.