Serrekunda: červené písčité silnice a kabelovka

Letenku na mezinárodní letiště Yundum v Banjulu mám konečně v ruce, zítra odlétáme s bratry do Gambie. Let do Gambie trvá osmadvacet hodin, se dvěma přestupy v Mnichově a v Bruselu. Přemýšlím, zda by nebylo lepší opravdu jet autem, jak navrhoval můj starší bratr. Ale co, letenky jsou zaplacené a mám je v ruce. Běžím domů mokrými pražskými ulicemi, abych to všem oznámila. Máma si jako vždy myslí, že vyhazujeme peníze a že jsme se zbláznili. Jediné, co jí uklidňuje, že nejsem blondýnka a snad mě v Africe neunesou. Naštěstí se pohybujeme jen v turistických oblastech a nikdy nevyhledáváme nebezpečí. Přece jen jsem matka od dětí.

Vyrážíme do Banjulu

Gambie je přímořský stát v západní Africe, rozlohou je nejmenším na celém černém kontinentu. Je to vlastně jen vykrojené území v Senegalu, proto nemá jiné sousedy. Je to jen široké území kolem řeky Gambie, podle průvodce je to aluviální nížina. Panuje tu tropické klima s letním obdobím dešťů. Průměrné teploty jsou kolem pětadvaceti stupňů. Území Gambie představuje typický příklad umělých koloniálních hranic definovaných bez přihlédnutí k místním geografickým či etnickým poměrům. Gambijské teritorium bylo určeno jako desetimílový pás na obou březích řeky Gambie v úseku její splavnosti.

Nocleh jsme sehnali už za devět stovek na osobu, mám strach ze švábů a jiné havěti, ale je to jen jedna noc. Byla jsem překvapená, byl to luxus. Ubytovali jsme se půl hodiny jízdy od letiště v hotelu Sunset Beach Hotel Kotu, byl tam bazén a pokoje s kabelovkou a jen deset minut autem od centra Serrekundy. Byl tu kosmetický salon, kadeřnictví a hlavně směnárna. Už jsem se těšila na opravdovou Afriku, tady jsem byla pořád v Evropě.

Vyrážíme do města

Vydali jsme se hned ráno do centra dění. Z dálky vypadaly ulice velkoměsta Serrekundy jako pokryté tartanem, byl to ovšem červený písek, který dost prášil a dostával se do všech tělních dutin. Serrekunda je největší město Gambie, podle oficiálního sčítání lidu, které proběhlo ovšem už před deseti lety, zde žije přes sedmdesát tisíc obyvatel. Jenže podle odhadu se obyvatelstvo už dnes blíží k půl milionu lidí. Město je proslulé trhem, kapokem a wrestlingovou arénou. Město bylo založeno už v 17. století portugalskými kolonisty

Projeli jsme snad všechna předměstí Kanifing, Labrikunda, Sukuta a London Corner. Poměrně dost sprostých názvů podle čechů, ale tady se holt mluví jinak. Části města mi ovšem splývají, vypadaly dost podobně, všude posedávali pouliční prodejci se svým zbožím, všude červené silnice a reklamní bannery.

První restaurace

V první restauraci jsme se usadili docela pohodlně. Objednali jsme si místní specialitu, jako v každé nové zemi, benechin. Neměli jsme absolutně tušení, co nám donesou. A tak to dopadlo. Měla jsem před sebou velkou modrou mísu, ve spodu byla halda bílé rýže, tu jsem poznala, na tom byly jakási kolínka, která známe z Tesca u nás, v hnědé omáčce. K tomu zřejmě pečené rajče a dvě hnědé neidentifikovatelné hroudy. Černá servírka s neodolatelně pronikavýma očima mi vysvětlila, že Benechin je vyroben z masa, cibule, chilli papriček, brambor, těstovin a koření a podává se s rýží. Koukali jsme na to nedůvěřivě, první jsem se odhodlala já. Bylo to suché, ale musím říct, že jsme jedli už mnohem horší. Šlo to!

Místní tu ovšem hodují jinak, než my v restauraci. Asi pět mužů se seběhne k jedné veliké míse na zemi na dvorku a jedí rukama hrudkovitou hmotu. K obědu se pije čaj, čaj se vaří na malých kamínkách v modré smaltované konvičce. Jedná se o čínský zelený čaj. Vaří se tu i pivo, to bylo velmi silné a vařilo se se spoustou cukru a vanilkového prášku. To ovšem platí spíše pro chudší kasty této společnosti. Tady v Serrekundě žijí ti nejbohatší.

My se zatím loučíme se Serrekundou a vyrážíme do hloubi duše gambijské nížiny.