Nepálské dobrodružství 1 – Začátek cesty

17.10. Pondělí - cesta do Budějic

Jelikož vyjíždím z Pardubic, začíná pro mne cesta už ráno. Musím shromáždit všechny potřebné věci a narvat je do batohu, což se mi po několika hodinách úspěšně daří (alespoň jsem o tom pro tuto chvíli přesvědčen). Poté už zcela pod vlivem cestovní horečky odjíždím do Prahy.

V 19:00 zvoním u Rudy, kde právě vrcholí přípravy. Zmateně tu pobíhá spolu se svými rodiči a Danou a snaží se vše zabalit a nenechat nic doma. To se mu nakonec nepodaří, jelikož již v tramvaji zjišťuje, že v lednici zapomněl flašku Bechera. O půl osmé se na „Hlaváku“ setkáváme s Ifčou a Ježkem. Loučíme se s Danou, která nás přišla vyprovodit, a po osmé frčíme rychlíkem do Budějic. Do Nepálu jsme totiž zvolili komplikovanou cestu - vlakem do Českých Budějovic, odtud autobusem do Frankfurtu a odtud už letadlem až do Katmandu. Ve vlaku sklouzne náš hovor na pro nás typická témata (jak se dá na záchodě využít jačí roh, atd ...), a tak je veselo. V Buději­cích se setkáváme s posledním členem naší expedice Jirkou a také s Hankou z Karlových Varů, která v Budějicích studuje a která se přichází s námi rozloučit. Čekání na autobus nám zpříjemňuje tím, že nás provádí po nočním městě. Historické centrum vypadá v noci pěkně, ale „chcípl tu pes“. Nakonec nás vede až k jednomu zapadlému kostelu, před kterým stojí sousoší s lebkou, kterou si všichni hladíme, prý abychom měli na cestách štěstí. Čas příjemně utíká a přesně o půlnoci přijíždí autobus, který nás veze směr Frankfurt nad Mohanem. Naše velké Nepálské, potažmo Himalajské, dobrodružství začíná.

17.10. Úterý - cesta do Frankfurtu, odlet

Stále ještě sedíme v Neoplánu cestou do Frankfurtu a parádně se roztahujeme, neboť máme každý jednu sedačku pro sebe. Zmačkaní vystupujeme v 845 před hlavním vlakovým nádražím a hledáme vchod do podzemky, která nás má dovést na letiště. Jako správní Češi zjišťujeme, že můžeme mít skupinovou slevu na jízdenky. Z podzemky se vyklubala nadzem­ka, a tak můžeme obdivovat předměstí Frankfurtu a vysvětlovat Jirkovi, co to jsou Erfurtky a Helmutové. Letiště není tak složité, jak se nám snažili doma nakecat, brzy se orientujeme, nakládáme batohy na vozíky a hledáme místo na ranní obžerství. Protože nemáme co dělat, prolézáme celé letiště; u McDo­nalda se díváme na letištní plochu, kde každou minutu přistává jedno letadlo, a dokonce se svezeme vláčkem, který spojuje letištní terminály. Letecká společnost, se kterou letíme, se jmenuje Biman a hlavní sídlo má v Bangladéši. Proto musíme do Nepálu letět přes tuto zem a také přes Spojené Arabské Emiráty, kde se dotankovává palivo. Naše letadlo nám letí v 1645, a tak znalí věcí již o půl třetí strašíme v hale u přepážky označené jméném a logem Bimana a snažíme se vyzvednout naše palubenky. Panuje tu zmatek, u každé stojí dlouhá řada lidí s batohy, ale úředníci jen chaoticky pobíhají a usmívají se. Nakonec nejvyšší úředník zavelí k odchodu a celá fronta se asi 100 lidí se přesouvá k přepážkám v jiné části haly. Petr má nejostřejší lokty, a tak po přesunu jsme hned první u pultu. Stojíme a čekáme, a zezadu se ozývají výkřiky o drzých Češích. Konečně máme svoje palubenky a odbavené bágly. Hledáme náš východ z letiště k letadlu, podrobujeme se osobnímu ošmatávání a nastupujeme do letadla. Z Frankfurtu odlétáme kolem 17 hodiny, mezipřistání v Dubaji (Spojené Arabské Emiráty) v 215 arabského času, odlet směr Dhaka v 300 ráno. Let probíhá velice klidně, ale již po hodině letu začíná být Ježek neklidný, že se nepodává nic k jídlu. Nakonec se dočká nejen on; jídla je opravdu dosti a je dobroučké. Předpokládám, že s touto větou nebude Petr souhlasit, neboť Petr je naše popelnice.

Popelnice jsem nikdy nebyl a ani nebudu. Maximálně kanálník.

Let byl naprosto parádní, nad Frankfurtem byla nízká oblačnost, a tak chvíli po startu jsme byli na sluníčku. Pod námi pluly obláčky tvarované jak plošně tak výškově, peřinka jak u babičky. Po nějakém čase se oblačnost začala protrhávat a viděly jsme vísky a města z výšky několika kilometrů. Slunce zapadlo a najednou byly vidět lucerničky světel dole. Škoda, že jsme se jen dohadovali, kudy vlastně letíme. Občas bylo vidět cosi jako pobřeží - ale možná, že třeba jen okraj lesa ..., kdo ví? A pak jsme přistávali v Dubaji a tohle město shora a v noci vypadalo moc pěkně.(A pokud Petr tvrdí, že není popelnice, tak je vysavač - do posledního drobečku či kapičky, vždy a za všech okolností.)

18.10. Středa - let přes Bangladéš do Nepálu

Jelikož v Dubaji naše DC 10 tankuje, využíváme příležitost a jdeme se na půl hodinky protáhnout do letištní haly. Většina lidí zůstává ale v letadle, protože jsou poplašeny úředníky při příletu, a mají strach z toho, že by nestačili nastoupit. V hale na transferu není nic zajímavého, akorát nesmyslné Duty-free shopy. Před nástupem do letištního autobusu zaregistrujeme místní vojáky s puškami svící 1,5 metru. Asi po hodině opět startujeme. Bohužel nám mění také letušky a letušáky, nyní zdaleka nejsou tak hezcí a příjemní. Stoupáme do svých 36 000 stop a pokračujeme v letu do Dhaky. Začíná se mi dělat špatně, což uspěšují primitivové s cigárama a karboše ze sekačky. Mám co dělat, abych nevrhnul, a nic dalšího mě nezajímá.

Cca v 9:30 místního času vystupujeme v Dháce, hlavním městě Bangladéše. Zde už se plně projevuje asijský způsob práce, což budeme moci zjistit hlavně až v Katmandu. Běžíme se začekovat (získat palubenky na let do Katmandu) a Ledvoš opět protlačuje svoje končetiny skoro až k přepážce. Ve frontě zjišťujeme, že poměr Němců a Čechů letících do Nepálu je cca 2:1. Po chvíli čekání se projevuje, že je cosi shnilého - nechtějí nám vystavit palubenky, jelikož jich mají pro předpokládaný dopolední let očividně méně, než je třeba. Češi, co letěli společně s cestovkou, a mnoho dalších cestujících je necháno napospas odpoledního letu. Na poslední chvíli Ledvoš nečekaně vybojovává palubenky a můžeme běžet na odbavení. Při osobní kontrole mě a Rudu vyhmatávají a zabavují nám na dobu letu kapesní nože. Pak se řítíme do Fokkera, který za chvíli startuje. Mě už je hodně špatně, takže odmítám i jídlo v letadle. Himaláje, které jsou vidět v dáli, mě nezajímají a proklínám sebe, že jsem vůbec někam jel. Část přistávacího manévru trávím na WC; žádný tělesný otvor nezůstává zavřený. Přistání do Katmandu je pro mne vysvobozením. Jsme v Nepálu.

Vyzvedáváme si a vyplňujeme formuláře na víza - téměř bez fronty a rychle, stačí zaplatit 25 dolarů za osobu na jeden měsíc. Poté nám jeden úředník k naší radosti nečekaně vrací zabavené nože. Vyhlížíme naše zavazadla, ale ani po hodině se žádné neobjevuje. Ptáme se všech možných úředníků kteří se vyskytují v odbavovací hale, ale nikdo z nich nic neví nebo nám jen radí čekat na další odpolední let. Po kratší bojové poradě odjíždím s Ifčou a Jirkou zajistit ubytování do města, Ledvoš a Ruda zůstávají čekat na zavazadla. Jen co vycházíme z letištní haly, zvedá se na protějším chodníku vlna mávátek se jmény hotelů a za všech stran přibíhají taxikáři a naháněči. Jednomu podléháme a jsme převezeni do čvrti jménem Thamel, do poměrně luxusního hotelu Jagat. (V Thamelu se ubytovávají prakticky všichni turisté do Nepálu přijíždějící, kteří si zde mohou vybrat z několika set hotelů.) Po nějaké době usmlouváváme cenu - 2 dolary na osobu a den za pokoj se sprchou, větrákem a pračkou vzduchu (air condition). Vyhlížíme Rudu a Ledvoše s našimi zavazadly v protějším hotelu Star, kde jsme si dali sraz. Po asi hodině čekání nás napadá, že by mohlo existovat více hotelů Star, což nám v jedné z mnoha cestovek potvrzují. Následujících několik hodin hledáme a nacházíme další hotel Star, pendlujeme mezi ním a našim hotelem a necháváme všude vzkazy. Nakonec pozdě večer jedeme pro kamarády zpět na letiště. Těsně se však míjíme a vracíme se zpět. Nakonec se s nimi setkáváme napůl cesty mezi oběma zmiňovanými hotely. Společně se vracíme do Jagatu a přemýšlíme, jak vyžijeme s ním málem věcí, které jsme měli při sobě v letadle a které nám teď zbyly.

Nikdy by mne nenapadlo, že se někdy podívám do Bangladéše. Žít v této zemi není asi žádný med (viz stálé zpravy v našich mediích o místních povodních a uragánech), ale z letadla tato země vypadá zajímavě: rýžová políčka, pruhy stromů, vynoucí se řeky, z větší části rozvodněné, takže občas krajina vypadá jako jedno obrovské jezero. Země je obydlena tak hustě, že i přímo vedle přistávací dráhy pracují Bangladéžani a sklízí zde rýži. Přílet do Nepálu je taktéž úžasný - hluboké kaňony s vodopády a v dáli zasněžené Himaláje.To, že naše batohy nepřiletěli s námi, nás opravdu překvapilo a zaskočilo. Celou dobu (cca 5 hodin), co s Rudou čekám na letišti na další let, pevně doufám, že se objeví. Když pak po příletu letadla z Bangladéše koukám na jezdící pás, po kterém krouží batohy, a nevidím ani jeden náš, je mi do bréče. Stejný problém má asi dalších 50 lidí, včetně účastníků různých zájezdů. Asi po dalších 2 hodinách klení, nadávání a proseb z úředníků vytahujeme informaci, že by prý mohly přiletět zítra. My ale víme, že nejbližší letadlo z Bangladéše přilétá pozítří odpoledne, takže není možné získat je dříve. No potěž noha.

Pavouk

A tak se vydáváme z letiště. Naštěstí se s grupou Čecháčků, která přijela s CK Manzana a která má podobné problémy, svezeme autobusem k jejich hotelu zadara. Vydáváme se hledat hotel Star, o němž víme jen jméno a to, že leží ve čtvrti jménem Thamel. Na mapě se nenalézá, a tak hledání mezi několika sty dalšími hotely je náročné. Petr prosazuje hledání pěšky a na vlastní pěst, já navrhuji nechat se rikšou k tomuto hotelu odvézt. Nakonec nás ke Staru odvádí za 10 rupek jeden chlapec. Na místě nacházíme jen vzkaz, že ostatní bydlí v jakémsi hotelu Jagat. Po telefonu se ovšem dovídáme, že kamarádi právě odjeli na letiště. No potěš! A tak začíná další pátrání, tentokrát po hotelu Jagat - prý je to k němu jen 300 metrů - chá, chá. Situace se opakuje, na mapě není a nikdo ho nezná. Naštěstí se asi po deseti minutách proti nám z davu vynořují Ifča, Ježek a Jirka. Hurá, jde se jíst.

Ruda