Nepálské dobrodružství 4 – Národní park Sagarmatha, klášter Thyangboche

26.10. Čtvrtek

Vstáváme trochu rozpačitě opět kolem šesté, neboť si nejsme jisti, zda domácí už chtějí vstávat nebo ještě spát. Několik poznámek ke stavení ve kterém jsme spali. Domek stojí ve stráni, a tak kuchyň je v přízemí, zatímco vedlejší pokoj je nad prostorou, která je zvenku otevřená. Podlaha je prkenná a je skrz ní škvírami vidět dolů. Na stropních trámech je zavěšena kukuřice. Jednu stěnu zabírají police s nádobím, skrývající nejrůznější pochutiny a jiné předměty. Všechny postele jsou rozestavěny postele kolem místnosti, takže uprostřed je prostor o velikosti slušného tanečního parketu. V kuchymi se vaří na ohništi zakryté roštem z ocelových prutů.

Nakonec jsme odvedeni na cestu, která nás dovádí vede až do vísky Nuntala. Je to zatím nejhezčí cestička, kroutící se po úbočí nad řekou, liduprázdná, žádná dálnice pro Helmuty. V Nuntale si dáváme snídani - pánové rice poridge (rýžový poridž), Ifča rýžový pudink. Potom klesáme až k řece Dudh Kosi. Pod řetězovým mostem se s Petrem a Jirkou koupeme a vaříme, zatímco Ifča s Ježkem stoupají napřed do další vesnice (Jubingu), kde si dávají oběd. Odtud posléze jdeme společně táhlým stoupáním až do vesnice Bupsa. U řeky jsme byli asi 1600 metrů, nyní asi 2300 metrů. Kromě večeře v jídelně si dáváme ještě jakousi sladkou mastnou kaši, co uvařil Petr. Na dvojité matraci se mi spinká moc pěkně.

Během večeře se do naší společnosti vtírá budhistický mnich - somrák. Působí na mě podezřele a nedal bych mu nic, protože má drzé a sebejisté vystupování. Nakonec mu dáváme 50 rupií, ani nepoděkuje a jde somrovat o dům dál.

Cestou z Kharikoly do Bupse vidíme na písčitém svahu prvního nepálského hada. Je skoro celý červený, ale studovat, jestli je jedovatý, se nám nechce.

27.10. Pátek

Ráno po probuzení si dáváme čaj a čapáty s džemem. Porce není na talíři skoro vidět, a tak kluci ještě vaří a já se snažím nemyslet na hlad. Hned z vesnice začínáme stoupat do 700 metrového sedílka. Naštěstí pro nás Helmuti vyrazili později. Asi za jeden a půl hodiny se doplazujeme do sedla Khari - La (3091m). V dálce jsou vidět zasněžené špičaté štíty se sněhem, občas zahlídneme vrtulník, letící do Lukly či zpět. Chvíli pozorujeme telátko, které nám „hlídá“ batožiny, a naklesáváme po kamenité, stupňovité a slizké stezce až do vísky Puijan. Je sice jen 10:30, ale hlad máme už na vysoké úrovni. Dáváme si výborný Dhal Bat s přídavkem za 40 rupií. Následující dvě hodiny padáme dolů kamenitou cestou o 400 metrů výšky do cca 2400 metrů. Zde se lehce občerstvujeme na výstup do Lukly. Cestou nad námi několikrát zakrouží vrtulník, takže se letiště v Lukle zdá být velice blízko. Ale až asi čtvrtý viditelný hřeben je ten pravý, takže nás Lukla hostí až lehce před setměním. Zde jsme odchyceni místním agentem, který prodává letenky na vrtulník do Kathmandů. Chceme odtud sice letět asi až za čtrnáct dní, ale letenku je dobré vlastnit dopředu. Když si je od něj kupujeme, tak nám nezbývá než věřit, že jsou pravé. Asi až v šesté lodžii nacházíme přijatelné ubytování (10 rupek za osobu) a poroučíme si večeři. Příprava trvá na náš vkus příliš dlouho. V kuchyni, do které je vidět oknem, se dle Petra láduje našim jídlem jakási baba tlustá jak prasnice. Ruda a Jirka čekají na jačí steak, takže jsme všichni žádostivý, jak bude vypadat a jaké střevní cizopasníky si nachytají do svých útrob. Nakonec steak vypadá vcelku obstojně a to i podle chuti.

Cestou po slizké kamenité cestě jsme potkali Nepálce, který posílal Ježkovi pusinky a smál se. Ježek prohlásil, že pokud je to nosič a vynese mu batoh, tak by si klidně dal říci.

Přestože většina jídel, které si zde dáváme jsou dobré až výborné, někdy se člověk napálí. Například ve čtvrtek si k snídani Ifča objednala rýžový pudink. To, že si z něj uzobla dvě lžíce a poté se zatvářila, jako kdyby ji někdo mučil, mluví za vše. Jen velký hlad donutil Ježka, aby tuto hmotu skládající se z rejže plovoucí ve vodě dojedl. Taky jsem měl možnost ho ochutnat a musím uznat, že Ifčin výraz odpovídal skutečnosti.

28.10. Sobota

Časně ráno na státní svátek (u nás v Čechách) mě probouzí štěkot psa. Je ještě tma a mám chuť ho jít zastřelit. Znovu usínám, ale po chvíli mě budí hukot vařiče, který obsluhuje hladový Petr. Opět se ponořuji do spánku a definitivně mě budí až škrábání lžic o prázdný ešus. Donutím se vstávat; vedle mě Ježek právě skučí, že má v posteli blechy.Utěšujeme ho tím, že je má všude. Odcházíme bez snídaně. Je časné ráno 7:00 a venku je docela kosa. Scházíme po kamenité cestě do Charikarky a odtud pak pokračujeme až do Choplungu, kde si dáváme snídani. Objednáváme si toust se sýrem a zklamaně hledíme na rozpláclý připálený chleba s troškou sýra. Po „snídani“ vyrážíme dále po cestě, která se vyne úbočím nad řekou Dudh Kosi. Procházíme vesnicemi Ghat a Phakding, několikrát přecházíme řeku po vysutých mostech, které se komíhají v rytmu naší chůze. Na jednom mostě se uprostřed setkává Ježek se stádem oslíků, kteří ho nehodlají pustit dál. Po dlouhých minutách čekání Ježek rezignuje a vrací se zpět na břeh a může přejít až poté, co projde celé stádo.

Cesta začíná strmě stoupat borovicovým lesem, potkáváme karavany jaků, Němců a Frantíků. Ve vesnici Benkar si dáváme k obědu Dhal Bath (tentokrát bez přídavků), a na dojedení sušenky. Naše další cesta vede přes vesnici Monjo do Jorsaly. Těsně před touto vesnicí se dostáváme na ůzemí národního parku Sagarmatha, a neochotnému úředníkovi musíme za vstup zaplatit 650 rupek na osobu, za což dostáváme růžové papírky, na kterých je napsáno, co vše se v parku nesmí. Následuje další úžasný most přes Dudh Kosi, přes který se místní dostávají poklusem a přes který se mi opatrně plížíme. Jorsala, kam jsem dle průvodce měli dnes dojít, je děsná díra: několik dřevěných chatrčí ve kterých spí místní zároveň z kozama a jakama. Rozhodujeme se jít dál. Je 15:15 a dozvídáme se, že do Namche Bazaru jsou to ještě tři hodiny chůze. Cesta začíná strmě stoupat až k mostu, který je ze všech předchozích zavěšen nejvýše nad řekou. Nějací Frantíci nám říkají, že je to asi tak dvě a půl hodiny chůze. Protože se začíná šeřit, nasazujeme do kopce děsné tempo. Dle Petra nám lezou oči z důlků. Asi po hodině ostré chůze potkáváme jakéhosi Šerpu, který nám prozrazuje, že už to máme jen asi 15 minut. Nevěříme mu, ale v zápětí se za zatáčkou objevují ve stráni první domky.

Namche Bazar je skutečné městečko přilepené na stráni. Vcházíme do něj malovanou bránou, míjíme stupu s praporkama, modlitební mlýnky poháněné vodou a vyhlížíme Petra s Jirkou, kteří šli před náma. Nemůžeme pořád uvěřit, že jsme ten kopec vyšli za hodinu a půl. Procházíme městečkem, nahlížíme do krámků, ale kluci pořád nikde. Protože se začíná stmívat, hledáme nějaký vhodný nockeh. Nakonec bereme pokoj s pěti postelemi za 100 Rs. Ruda s Ježkem se rozbíhají po temném městě a hledají Petra s Jirkou. Nakonec se všichni potkáváme a můžeme konečně jít na večeři. Brambory se zeleninou jsou skvělé, ale Petr má pořád hlad. A tak po večeři uvaří ještě soju s rýží a olejem, a při pojídání mi mlaská do ucha.

Úředník u vstupu do parku byl opravdu strašný. Jelikož byl hodně daleko od Kathmandu a žádný jiný ouřada nebyl na blízku, tvářil se jako nejdůležitější na světě. Dělal z nás úplné blbce, chtěl vědět naprosté hovadiny, resp. věci, které jsme už desekrát hlásili a psali. Vše si zapisoval do tlusté knihy. Vrchol všecho byl, když komolil naše jména. Nejhůře dopadl Ježek, kterého přejmenoval na JAN REPUBLIC. Nad jeho kukaní se kromě fůry jiných skvěla i samolepka rádia Evropy 2. Zkušení maročtí matadoři (I+J+R) tvrdili, že tam to bylo s byrokracií ještě horší, ale nemohu srovnávat, neboť jsem tam nebyl.

29.10. Neděle

Ráno se probouzíme až v 7 hodin. Ifča a Ruda si stěžují, že jim není moc dobře, no uvidíme. Pancake k snídani moc nezasytí, a tak se hladoví procházíme po Namche Bazaru. Nacházíme místní poštu, která ale vypadá jako dost ubohá barabizna. Jirka nás upozorňuje na schránku zavěšenou na zdi, která vypadá jako velká rezavá plechovka. Sem bych žádný pohled nevhodil. Ifča si kupuje rukavice a kulicha, asi konečně usoudila. že nahoře bude doopravdy zima. Hlavní je, že je Rudovi i jí je už lépe a kolem desáté můžeme startovat - směrem do dalšího kopce. Míjíme vojenský prostor, umístěný nad městečkem na kopci, a dále jdeme zhruba po vrstevnici. Cesta je příšerně prašná, za každým z nás se tvoří oblaka šedohnědé hmoty. Chtěl bych alespoň na chvíli být některým z Němců, kteří mají přes obličej nataženou roušku. A to nás ještě míjí karavany naložených jaků, kteří práší ještě mnohem více.

Na úzké cestě nezbývá často nic jiného, než nalehnout na skálu a počkat, až přejdou. Ještě že trápení vyrovnávají pěkné rozhledy na okolní kopce a údolí. Vrcholky kopců nad 5000 metrů jsou zasněženy a spolu s menšími dohromady vytváří nádhernou scenérii. Podle mě nejkrásnější pohled poskytuje za kopcem se objevšivší fotogenická hora Ama Dablam (6856 m), kterou bychom měli obejít skoro ze všech stran. Oběd si dáváme v malé vesničce Thashingo, a pak sestupujeme opět k řece Dudh Kosi. Přecházíme malý vysutý most a dostáváme se do údolí Imja Khala. Jelikož oběd nebyl příliš vydatný, brzy zastavujeme a vaříme si vlastní nášup. Asi o půl třetí vycházíme do závěrečného kopce ke klášteru Thyangboche. Tento klášter asi před pěti lety vyhořel, ale nyní už na jeho místě stojí nový, postavený za vydatné (nejen finanční) pomoci Edmunda Hillaryho, prvního pokořitele Mount Everestu. Po menším pátrání nacházíme za klášterem volnou lodžii, ve které se ubytováváme. Od kláštera je kromě hezkého pohledu zpátky vidět i Everest a Lhotse, v tuto denní dobu již bohužel zahaleny v mracích. Jediný kopec, který se dá fotit, je Ama Dablam. Večer máme fůru volného času, a tak ve společné noclehárně, která slouží zároveň i jako jídelna, jíme a jíme. A také se dáváme do řeči se třemi Slovinci, kteří se vrací zeshora, a dávají nám typy, co bychom kde měli navštívit. Na to, že jsme ve výšce 3850 metrů, se mi usíná celkem dobře.

V noci se, tak je to tu pravidlem, opět vyjasňuje, a tak můžu při cestě na kadibudku pozorovat tisíce hvězdiček. Žádný světelný zdroj není nablízku, ani smog tu nehrozí, tudíž astronom by si zgustl. Nejvíce mě ale upoutávají osvícené štíty okolních hor, které jsou snad krásnější než ve dne.

Ještě než se setmí, tak s Ježkem vybíháme na blízký pahorek ověšený modlitebními praporky. Bez báglů je to přijemná procházka, která ještě víc podpoří chuť k jídlu.