Nepálské dobrodružství 6 – Z Namche na Gokyo

4.11. Sobota

Dnešní snídaně se poněkud protahuje. Ruda, Jirka a já jsme se již včera večer předběžně dohodli, že vyrazíme na Gokyo, což je hojně navštěvovaný kopec vzdálený asi 3 až 4 dny chůze. Ježek bohužel stále kašle a ví, že by mu pobyt ve větší zimě moc neprospěl a že se ještě musí aklimatizovat po výškové nemoci. Různé návrhy, co by se dalo dělat, předkládá především Ifča. Některé z nich by ani papír nesnesl, tak jsou nesmyslné a absurdní. My ostatní mlčíme. Jen Ježek občas tiše prohodí, že ještě dnes není schopen pohybu směrem do větší nadmořské výšky. Nakonec se Ifča rozhodne, že zůstane při Ježkovi a že podle toho, jak mu bude, něco podniknou dál. My ostatní bereme bágly a vyrážíme. A tak z „Rychlých šípů“ zbyli „Bratři v triku“ (z pěti na tři). Slibujeme si, že se možná setkáme devátého v Lukle na letišti.Ze začátku jdeme stejnou cestou, jako už jsme šli na Pheriche. Ale asi po hodině místo toho, abychom odbočili dolů, začínáme stoupat, a to hned pěkně zostra, až do sedla Mon La (3972m). Tato vesnice spolu s protějším Thyangboche na mě působí jako dvě strážní věže celého údolí. Ze sedla pro změnu padáme dolů, až téměř k řece Dudh Kosi, která vytéká z ledovců pod Gokyem. Vaříme si oběd z vlastních zásob - vynikající gulášovou polívčičku od Vitany a špek se sýrem. Kolem jedné vyrážíme dál. Jdeme rododendronovým lesem mezi skalami; chvílemi si připadám jako u nás v Adršpašských skalách. V noci tu musí být pěkná klendra, protože míjíme několik napůl zamrzlých vodopádů. Přicházíme do vesnice Dole. Ačkoliv název napovídá něco jiného, jsme ve výšce 4000 metrů. My ale míříme výše. Náš původně podle mapy naplánovaný dnešní cíl tvoří několik pobořených baráčků z kamene, a tak musíme jít dál až do vesnice Lhabarma, která leží ve výšce 4430 metrů. Je tu jen jediná lodžie, a tudíž není co řešit. Přestože jsou teprve čtyři hodiny, máme toho dost. Nejhůř vypadá Ruda, který se sem doplazuje z posledních sil. Za nocleh po nás chtějí 30 rupií za každého; za to nám topí ale i v ložnici. Můžeme tudíž v klidu sedět u kamen a jen tak klábosit, dnes hlavně o autech a motorkách. Dáváme si obligátní Dhal Bat. Klučina nám přináší stůl s jídlem až ke kamnům, a tak večeříme pěkně v teple. Po závěrečném karamelovém pudinku rychle usínáme.

Z Lhabarmy vyrážíme se sluníčkem v zádech s vidinou necelých 400 metrů převýšení do vesnice Gokya. Cesta je poměrně snadná, dlouho se přibližně drží vrstevnice ve výšce kolem 4400 metrů. Jen do údolních vesniček krátce klesáme, a potom opět s námahou stoupáme do stejné výšky, jakou jsme měli předtím. Kolem poledního potkáváme naše známe Čechy, se kterými se potkáváme již od Jiri, a vyměňujeme si zkušenosti. Například se dozvídáme, která lodžie v Gokyu je slušná, jaké je nahoře počasí, a jak to ještě máme daleko. A pak už nás čeká stoupání těch asi 400 metrů k jezírkům pod Gokyem. Cesta je nádherná, jezera jsou něco úplně jiného, než jsme viděli doposud. Před Gokyem jsou tři a postupně se zvětšují. Voda je krásně čistá a září modrozeleně. Okolo jedné hodiny máme Gokyo na dohled. Docela cítím únavu, výška přes 4700m je znát. Vesnice je plná turistů, všechny lodžie jsou jimi obsazeny. Nakonec se nám daří získat tři volné postele v dražší (30 rupií za jednoho), ale velmi slušné lodžii. Po ubytování vyrážíme na procházku. Nejdříve stoupáme na sousedící ledovcový val, ke kterému je vesnička přilepena, a já poprvé v životě vidím ledovec. Je to krásné, ale jde z něj zima a z jeho puklin strach. Po hřebínku pomalu pokračujeme dál směrem k dalšímu jezeru dokud nás ostrý studený vítr nezažene na cestu do údolí. Tímto kráčíme až nad zmiňované jezero. Jen si ho letmo prohlížíme a pak rychle utíkáme před zimou zpátky do lodžie. Zde zjišťujeme, že Jirkův batoh byl v době naší nepřítomnosti přemístěn na jinou postel, což se nám moc nelíbí. Bohužel to prý rozhodl sám majitel lodžie, a tak proti tomu není odvolání. Hlavní je, že mu zůstali všechny věci. Dáváme si dvojitou večeři, hrajeme karty a kostky a jdeme spát. Ve výšce přes 4700 metrů jsem nikdy nespal a určitě dlouho spát nebudu.

Už jsem se bál, že za celý pobyt v Nepálu nebudeme spát u jezera. Naštěstí zde v Gokyu se nám to poštěstilo. Jezero je poměrně velké, modrozelené, napájené vodou vytékající zpoza ledovcového valu. Navečer se v něm zrcadlý protější vrcholky a ráno je u něho nádherný východ slunce, které si musí prorážet cestu přes páru, kterou je jezero zahaleno.

Ráno, ač jsme vstávali poslední, vycházíme jako první. Cesta strmě stoupá rododendronovým lesem přes skály a potoky. Zima se blíží, všechny potoky a vodopády mají ledový příkrov. Ve vesnici Dole (4.040m) potkáváme poprve tři mladé Angličany, s kterými pak trávíme další večery a potkáváme se na stezkách. Cesta stále stoupá a batoh s přibývající nadmořskou výškou těžkne. Ve vesnici Lapharma, skládající se z jednoho domu, se dovídáme, že tu spali naši kamarádi. Ano, Petra si zapamatuje každý. Navečer kotvíme ve vesničce Machherma (4.410m) sevřené vysokými štíty a ledovci, v téměř domácké lodžii, kde se topí jačím trusem, a tak tu je opravdu teplo. Sluníčko se totiž kolem 16 hodiny schová za hory a rázem začne mrznout. K jídlu jsou akorát brambory se zeleninou, ale jak říká Ježek, hlavně že toho je hmota.

6.11. Pondělí

Pondělí je sice „útes v mlze a černá jáma v temnotách“, ale nás čeká namáhavý výstup. Našim cílem je vydrápat se na kopec na jezerem - Gokyo Peak, mající rovných 5360 metrů. Jelikož si nikdo z nás nestěžuje na žádně bolesti a problémy, můžeme po typické poričové snídani v půl osmé vyrazit. 610 metrů převýšení jenom do holého kopce vypadá jako lehká procházka. Ale v téhle výšce už jaksi neplatí naše „pozemská“ měřítka, podle kterých se dá řídit na Šumavě či v Tatrách. Člověk se pokusí rozběhnout a po deseti metrech už nestačí s dechem. Hned po snídani jsem se pokusil vyklusat 30 metrů na ledovcový val nad vesnicí, abych se podíval, jak vychází slunce na ledovcem, a měl jsem toho plné brejle.A tak raději všichni tři bez báglů, které pro tentokrát zůstali v lodžii, jen se sladkostma na posilnění v kapse pomalu stoupáme vzhůru. Každou chvíli zastavujeme a nadechujeme se. I tímto pomalým tempem předcházíme fůru skupinek, které jsou na tom viditelně hůře. Dvakrát si dáváme větší pauzu, při které do sebe ládujeme čokoládu, která umí dodat energii. Asi sto metrů pod vrcholem se mi chce strašně na záchod, a tak na vrcholek kráčím o hodně lehčí. V půl desáté jsme všichni na vrcholu. Námaha stála za to. Až na hlasitou skupinu Němců je tu báječně - rozhledy na všechny strany na okolní zasněžené štíty, ledovcová jezírka, velký ledovec Ngozumba, pod kterým jsme v podstatě spali. Hlavně jsou ale vidět všechny čtyři osmitisícovky, které se nachází v této oblasti - nejbližší Cho Oyu (8153m), nejvyšší Mount Everest (8848m), jeho soused Lhotse (8501m) a v dáli Makalu (8475m). Mezi nimi vykukují další sedmitisícovky, no prostě paráda. Naše foťáky dostávají pěkně do těla. Asi po hodině kochání se vracíme zpátky do vesnice. Dolů se jde mnohem lépe, stačí se jen klouzat po šutrech a hlíně.

V naší lodžii si bereme bágly a hned u jezera si děláme oběd. Kolem jedné se vydáme na zpáteční cestu - směr Namche Bazar a Lukla. Neujdeme ani dvě stě metrů a čeká nás překvapení. U jezera sedí Ifča s Ježkem, kterým se podařilo dojít s dením zpožděním také na Gokyo. Vypadají spokojeně, snad se zítra zažijí stejné výhledy jako my dneska. Možná se s nimi setkáme v Lukle, nejpozděj snad v Katmandu. Přejeme jim šťastnou cestu a spěcháme dolů. Bez problémů ukrajujeme kilometry a kolem čtvrté jsme v Lhapharmě, v lodžii ve které jsme předevčírem nocovali. Vaříme si pudink a dávíme si Dhal bat. Dnes jsme toho zvládli celkem dost a kromě toho jsme všichni vylezli nejvýše v životě.

Výstup do oněch 5360 metrů sice netrvá ani dvě hodiny, ale dá zabrat. Naštěstí svítí sluníčko, a tak i když trochu fouká, je v podstatě teploučko. Nechápu turisty v péřovkách a dalších civilizačních vymoženostech. Nám stačí obyčejné větrovky, i když pod nimi jsou další vrstvy (zvlásť já jich mám dost a je mi poděkud teplo). Poprvé jdu v pohorkách, ale v podstatě je to úplně zbytečné. Dalo by se jít i v botaskách. Také jsem poprvé od batoku odepnul hůlky - zvláště pro cestu dolů a také proto, že by nahoře měl být sníh. Když člověk nemá batoh, jsou hůlky vcelku příjemné, i když bez nich by to také šlo. Nahoře je nádherně, přestože chybí pocit, že je člověk na střeše světa (jaký jsem měl na Djebel Tubkalu v Maroku nebo Monte Perdidu v Pyrenejích), protože kolem je spousta vyšších vrcholů. Na cestě dolů si vychutnávám, jaké je to být na svahu sám. Petr i Jirka jsou hluboko pode mnou, ostatní turisté též v nedohlednu, pod kopcem se blyští jezero, nad hlavou plachtí ptáci (kavče žlutozubé) a v jednu chvíli mi přes cestu přeběhne zvířátko podobné velkému morčeti s šedivým zbarvením. Cestou přemítám o „Rackovi“ a o tom, co mi v téhle prosluněné nádheře chybí.

Ráno nikam nepospícháme, nechce se nám do mrazu, a tak čekáme až výjde slunce. Naše cesta jako obvykle stále stoupá až na planinu k ledovci Gozumba. Scházíme z cesty a jdeme prozkoumat ledovcové valy. Nacházíme další a další jezera, z nichž mnohá jsou zamrzlá. Mají bleďounce modrou až tyrkysovou barvu a jde z nich zima. Objevujeme mohutné trhliny v ledovci vedoucí snad až do nitra země. A v dálce na zdánlivém obzoru a konci ledovce se tyčí Chho Oyu, nazývaná Tibeťany Tyrkysovou bohyní, a další témeř osmitisícové vrcholy. Jsme k nim na dosah ruky, přesto tak strašně daleko. Je to omračující panorama. Zvedá se vítr a teplo vypadá jinak. Musíme se vrátit na cestu, do Gokya je to ještě daleko. Cesta se plazí dál kolem jezera Taoche až k největšímu z jezer Dudh Pokhari, z kterého vytéká naše neúnavná přítelkyně Dudh Kosi. Těsně před vesnicí potkáváme k naší veliké radosti Rudu, Petra a Jirku. Jsme moc rádi; měli jsme strach, že je naším výletem na ledovec propásneme. Přejeme jim šťastnou cestu a spěcháme si zajistit nocleh. Vesnice Gokyo (4.750m) je plná trekařů, nosičů a jaků. V noci nemůžeme oba spát, na klidný spánek jsme příliš vysoko a Italové dělají pravý italský bordel. Šerpové slaví v noci úplněk, celou noc venku tančí, zpívají a bubnují na bubínky. Hezky se to poslouchá. A spánek nepřichází.