Nepálské dobrodružství 8 – Kathmandu

10.11. Pátek

Už včera, když jsme se vraceli z restaurace Lhasa, pršelo. Déšť pokračoval celou noc a bohužel nás vítá i ráno. Vaříme si naši poslední českou rýži se sojou a čekáme, co udělá počasí. Prší stále, a tak vybaveni ponči a pláštěnkami (ještě, že je máme) vyrážíme do ulic. Procházíme celý Thamel a míříme na Durbar Square. Nadáváme, že se nedá nic koupit, všude je mokro a pouliční stánkaři jsou schovaní. Alespoň se na nás nelepí místní oblizovači (lidé, kteří jen okounějí, nebo kteří nám nabízejí věci a služby, po kterých netoužíme). Proplétáme se centrem Katmandu a nacházíme místní obchodní dům. Je to čtyřpatrová budova ve stylu Pasáž Černá růže v Praze na Příkopech. Přestože je už jedenáct, krámky se teprve otevírají. Po většinou ve všech nabízejí to samé - kosmetiku, elektroniku, boty a cetky. Občas by se dalo někde koupit něco k snědku. Střechou kape dovnitř voda, všude je puch, až je mi z toho špatně. Jsem rád, když se Ruda s Jirkou konečně pokochají a jdeme společně pryč.

Kousek od obchoďáku objevujeme malinkatý krámek s čaji. I když stále prší, je tu pohoda. Nejprve asi dvacet minut jen okouníme a očucháváme různé čaje, a pak začínáme nakupovat. Každý si pořizujeme pěknou zásobičku - jako dárky i pro vlastní potřebu. Dalším krámem, který obléháme je obchod s kazetami. Ruda si zde kupuje místní lidovou hudbu i něco modernějšího - jsem na to celkem zvědav, jaké to bude. Uličkami se proplétáme až na druhou stranu centra k místní věži (Bhimsen Tower), vysoké asi 50 metrů. Za stálého deště se pomalu vracíme. V jedné z tisíce uliček objevujeme obchod s nerezovým nádobím. Je tu dost místa a velký výběr, tudíž se tu zdržujeme. Nakonec každý děláme velký nákup - kupujeme různé talíře, táce, misky. V dalším krámku kluci nakupují vlněné pletené svetry - smlouvání má klasický průběh, několikrát jako na oko odcházíme pryč a prodavač nakonec přikyvuje naší ceně - 600 rupek za jeden. Dobré je, že přestává pršet. Večer si Ruda stěžuje, že mu není dobře od žaludku, a jde si radši lehnout. Snad to není nic vážného, ale pro dnešek bude lepší jíst jen suchary. Já s Jirkou opět dávám ve Lhase zabrat našim chuťovým buňkám a následně i žaludku. Je příjemné usínat syt.

V Lukle leje a leje. Není nic vidět a tak je nám jasné, že dnes se létat nebude. Proto vstáváme až na oběd. Dozvídáme se, že prší nad celým Nepálem a nahoře že sněží. Úředníci v aerolinkách jen krčí rameny a doufají v lepší počasí. Musíme být trpělivý. Večer se do našeho domu scházejí místní obyvatelé, neboť naši hostitelé vlastní video s generátorem na proud. První kus je jakýsi pokus o přelet Everestu balónem, není ale ničemu rozumět. Nepálcům to nevadí, jsou zjevně pyšní na své hory a zemi. Druhý film nás ale doráží, jedná se nejhorší akční film asijské produkce, jaký jsem kdy viděla. Odcházíme radši spát. Na chodbě nahoře potkáváme starého pána oblečeného v tradičním tibetském oblečení, jak si točí růžencem a hovoří s dvěma budhistickými mnichy, kteří patří také do rodiny. Dnešní Nepálci, ti v přízemí u videa, již ale žijí v jiném světě. I my jsme svými penězi přispěli k úpadku jejich tradičních hodnot.

11.11. Sobota

Ráno mám žaludek už lepší, i když pořád ještě jím Endiform. Počasí už je také lepší, a tak se po snídani sestávající z rýže se sojou docela těším na dnešní výlet. Nejdříve jedeme taxíkem do Budhanathu. Taxikář se nás sice snaží přesvědčit, že je to „Long way“, ale když od něj naoko odcházíme, přistupuje na naši cenu. Asi aby nám dosvědčil, že na nás nevydělá, zapíná taxametr. Pravdou je, že oproti čísleníku platíme navíc asi jen 20 rupek. Budhanath (Boudhanath, Budhnath) jak už název napovídá, je budhistická stupa. (Boddhi znamená Probuzený, nepřesně osvícený. Od toho pochází titul Buddha.) Tahle stojí na rozlehlém kulatém náměstí, je veliká a vysoká; prý je jedna z největších v Asii. Kolem je samozřejmě množství krámků s cetkami pro turisty. Sluníčko už veselo svítí a tudíž můžeme vydat pěšky do Pashupatinathu. Petr udá směr a jdeme cestou, kam noha turisty ještě nevkročila. Pashupatinath je pro změnu změtí hinduistických stup naplácaných kolem vodního toku. My k němu přicházíme též přes vodu, po lávce, ke vchodu určenému pouze (!!) pro hinduisty. Petr sice tvrdí cosi o tom, jak projdeme, ale já se ještě necítím na to, že bych mohl úspěšně utéct smečce hinduistů, a tak raději rázujeme k dalšímu vchodu.

Cestou se zastavujeme v několika templech, procházíme uličkami plnými špíny, lidí, psů a obchodníků. Též jsme ještě několikrát ujištěni o tom, že s naší vírou, či nevírou nejsme v těchto místech vítáni. Posléze docházíme na místo, odkud můžeme i my přehlédnout celý komlex. Toto místo se vyznačuje zvýšeným výskytem žebráků, mrzáků, psů a opic. Jako zákusek po obědě je nám naservírováno spálení tří mrtvol v různých fázích. Zatímco první hranice doutná a po chvíli je shozena do řeky, u druhé se právě přikládá hlava, která ne a ne shořet. Třetí hranice je právě zapalována, a tak ještě vidíme bílou přikrývku, pod niž je mrtvola. Když se stejnou cestou asi po hodině obhlídky vracíme, zdraví nás vytrčenou nohou. Fuj!!! Petr sice rozumuje o hygieničnosti tohoto počínání, leč já si myslím své a už chci být pryč.

Jelikož ještě není poledne, bereme si taxíka a frčíme do Patánu na Durbar Square. Tam si dáváme v restauraci oběd a obcházíme všemožné stupy v okolí. Jednou z nich je i Golden Temple. Nakonec se vydáváme za jednou z Ashokových stup, která je zakreslena v mapě. Celkem jsou prý v Patánu čtyři; vystavěl je král Ashok (Ašoka) asi ve druhém století př.n.l. Jelikož svět je malý, tak cestou potkáváme Michala a Olinu, které jsme den předtím v hotelu v Thamelu nemohli za žádnou cenu najít. Kus cesty jdeme společně, rozděluje nás až tržiště, které my přecházíme s vidinou stupy staré víc než 2000 roků. A opravdu, je tady. Jedná se o umělou kruhovou kupu, dole obezděnou; nahoře je malá stupa s vlajkou. Hned vedle jsou kasárna. Lezeme nahoru a fotíme. Na cestu do blízké ZOO je pozdě, a tak se rozhodujeme prozkoumat zblízka městskou autobusovou dopravu. Funguje překvapivě dobře a jen za dvě rupky - sbohem taxikáři! Cestou od autobusu do hotelu procházíme nám do té doby neznámými uličkami Thamelu, okukujeme zboží, ale zastavujeme se jen v hudebních nástrojích, kde Petrovy líbí mandolína za 1600 rupií a sitáry v ceně od 6000. Těsně před hotelem kupuje Jirka, po samozřejmém zdlouhavém smlouvání o cenu, flétnu. Na večeři jdeme do blízké restaurace Rose Garden, kde už popíjejí Michal s Olinou. Vaří dobře, i když Jirkovi momo právě nechutná. Já budu ještě pár dní vzpomínat na skvělý rumový steak. Na další večeři se domlouváme do Lhasy.

V noci se několikrát budíme snad absencí padajícího deště, z okna je vidět jasná obloha a hvězdy. Ráno nás časně probouzí ruch ulice a cinkání jačích zvonců. Po snídani a po rozloučení s domáckým prostředím lodge odcházíme plni naděje na letiště. Svítí sluníčko a všechny štíty jsou zasněžené. Hned se dozvídáme, že se náš let odsouvá na 12.30, a tak čekáme. Helikoptéry a letadýlka sedají jedno za druhým, ale pro nás v nich není místo. Odlétají pouze samé skupiny, individuálové zůstávají sedět. Kolem 14 hodiny se dozvídáme, že všechny lety Nepal Airways byly zrušené, nechápeme proč, počasí je totiž skvělé a ostatní společnosti normálně létají. Zdá se nám, že další noc v Lukle nepřežijeme. Nejvíc nás ale mrzí, že nejsme s našimi kamarády a nemůžeme s nimi objevovat okolí a památky Kathmandu. No, snad se vrátíme alespoň než odletí domů. A tak se vracíme zpět do našeho pokojíčku v Tashi Delek Lodge a abychom zabili čas, pereme v potoce prádlo a touláme se po okolí. Pak už jen dlouho vybíráme večeři, o čemž Ježek říká, že je to jeho nejmilejší zábava.

12.11. Neděle

Před devátou vyrážíme k Bimanovi, kde Petrovi definitivně řeknou, že odletí až dvacátého listopadu. Proto si to kolem královského paláce hasíme zpět na Immigration Office kvůli prodloužení jeho víza. Po vyřízení těchto formalit (mezitím Jirka stačí poslat pohledy u soukromé pošty) jdeme na autobusové nádraží na autobus do Patánu, do ZOO. Cestou jsme tisíckrát vyzíváni taxikáři - ale kdepak panáčkové, už vás nechceme. Katmandská ZOO je malá jako dlaň, což zjišťujeme až na místě. Trochu nezvyklé je, že slon se volně pase na place. Nikdo si ho nevšímá a on si tak nikým nerušen olamuje ze stromu větve, které mají tak dvacet čísel v průměru. Jsou zde k vidění místy i exotická zvířata, jejich výběr je však velmi malý. V uších mi zazní dávná „ZOO“ od Abraxasu. Chudáci zvířata! Postupně času se ZOO zaplňuje především školními výpravami v různých uniformách. Raději už pryč.

Zpět do Kathmandu jedeme opět busem a rozhodujeme se pro oběd v hotelu z vlastních zásob. Před tím ještě měníme u kobercáře dolary, abychom mohli po jídle vyrazit na poslední nákup. Ten uskutečňujeme v celkem dobře vypadající samoobsluze s pevnými cenami (slušnými) a snad i slušným zbožím, tvořeným oblečením, stříbrem a uměleckými předměty. Zvláště Jirka se prohýbá pod tíhou nákupu, já již jen paběrkuji a Jirka radí. Jen co doneseme nákup na pokoj, vyrážíme na večeři. V recepci však vidíme známou zarostlou postavu - Ježka. Konečně se i s Ifčou vrátil - oddechl si hlavně Petr. Po mohutném vítání se domlouváme, že za námi přijdou do Lhasy. A tak vyrážíme mnohem veselejší a zabíráme dva stoly. Nejdříve přichází Michal s Olinou, vzápětí Ježek s Ifčou. Po pár minutách sžívání, začíná s oběma „cizinci“ komunikovat i Ifča. Její a Ježkovo vyprávění snad bude dodáno později, protože to, co zažili oni, bylo mnohem drsnější než náš slunečný výlet. Den po jejich odchodu z Gokya totiž začalo v údolí pršet a nahoře sněžit. Oni čekali 3 dny v Lukle na vrtulník. Když začaly helikoptéry opět létat, létali jen samé záchrané výpravy k lidem, kteří tam nahoře zůstali. A to leckdy pozdě. A tak ježek s Ifčou přiletěli posledním vrtulníkem, v jehož zavazadlovém prostoru prý bylo 14 japonských turistů v pytlích ...

Večeře se protahuje, neboť u korbelu Changu je naprostá pohoda. Na pokoj se vracíme až kolem jedenácté hodiny a já do půlnoci pěchuji kletr, abych mohl ráno v baleni opět pokračovat.

Na letišti strašíme už od 9 hodin, ale zbytečně. Infomace o odletu se různí. Nakonec se ale dozvídáme pravou příčinu nesnází. Nahoře totiž padal sníh a poblíž Gokya zasypala lavina japonské turisty. Všechny vrtulníky naší společnosti tedy létají na záchranné akce do hor. Jsme vyzýváni k trpělivosti. Vrtulníky odlétají ještě mnohokrát a pokaždé přivážejí zeshora vyproštěné trekaře nebo horolezce. Jedna skupina horolezců je na tom obvzlášť špatně. Vysílení jsou odnášeni z letadla na nosítkách, a jejich nosiči v teplácích a naboso v žabkách se sněžnou slepotou se modlí a děkují za záchranu. Celé letiště je samozřejmě v obležení zvědavých Nepálců, kteří zažívají pravé vzrůšo.Děti se zatím bezstarostně koulují sněhem, který padá z helikoptér. Mrazí mě při pomyšlení, že peklo nahoře začalo sotva den po našem sestupu, a vzpomínám na kluky z Anglie, kteří chtěli přejít přes průsmyk Cho La, museli být zrovna v něm když to vypuklo. Kolem 16 hodiny přilétá z Gokya vrtulník se zbytkem zachráněných Japonců, někteří jsou omrzlí a všichni jsou viditelně v šoku. S nimi vystupuje štáb japonské televize a natáčejí reportáž. My konečně dostáváme pokyn k nástupu do helikoptéry a konečně kolem 16.20 odlétáme směr Kathmandu. Uvnitř vyfasujeme vatu do uší a bonbóny a fascinovaně sledujeme nekonečné panorama velehor koupajících se v zapadajícím slunci. Na letišti nás již očekává dav lidí a vojáků. Japonci jsou ihned převáženi do nemocnice. V Jagatu pak ze sebe drhneme týdenní patinu cest a spěcháme na společnou večeři do Lhasy. Ani mě ani Ježkovi není po dnešních zážitcích právě do řečí, a tak nám trvá poměrně dlouho, něž si uvědomíme, že to máme šťastně za sebou.