Nepálské dobrodružství 11 – Katmandu a konec dobrodružství v Nepálu

19.11. Neděle - Katmandu

Ráno k snídani si vařím polévku místní provenience - instantní Rara noodle soup. Jen, co ji dodělám, dojde mi bomba - palivo bylo spočítáno skoro přesně. Ifča s Ježkem potřebují dnes utratit strašně moc rupií, a tak musí brzy vyrazit do ulic. Já, v kapse mačkajíc posledních pár stovek, jsem celkem v tomto směru v pohodě a mohu se vydat ven bez stresu. Proplétám se Thamelem a centrem Katmandu a fotím dění na ulici. Uvidí se co z toho vyjde (částečně také proto, že fotím na film, který jsem našel v Namche Bazaru a který nevím, jaký bude). Sluníčko svítí a v uličkách se mísí řady Evropanů s Nepálci. Suvenýry a různé blbůstky kupují ti první, pro ty druhé je určen trh před baráky, kde se prodávají věci určené k praktickému životu (jídlo, nerezové nádobí, levné oblečení). Na lehký oběd se vracím k nám do „Rosy“, a pak znovu do ulic. Kupuji už jen jídlo na cestu a plakát, na kterém je panoramatický pohled z Gokya, z místa kam jsme vylezli. Dá to chvíli práce než najdu přesně ten, který si líbí nejvíce. Zbývají mi jen peníze na dnešní večeři, taxíka na letiště a letištní taxu, která činí 600 rupek.Ano, dnes nás čeká nejtěžší úkol. Utratit všechny peníze a nakoupit dárky z té přehršle, co se všude nabízí. Neberem to ale tragicky. Jdeme Yathou směrem na Durbar Square a cestou obhlížíme obchody. Na Durbaru jdeme do muzea. Bohužel celé muzeum se zaměřuje pouze na krále Tribhuvana, a tak jsme svědky jeho narození, jeho svatby, jeho dětí a nakonec na útěku vidíme i jeho rakev. Ale zato vylézáme na nejvyšší pagodu odkud je úžasný výhled na celé město. Kolem páté se vracíme do hotelu obtěžkáni batohy plnými věcí. A to Ježkovi zůstává v kapse ještě přes tisíc rupií. Na večeři jdeme naposledy do Lhasy. Mezi chody s Ježkem odbíháme, abychom se těch peněz zbavili, což se nám nakonec bez problémů podaří. V jednom krámku totiž potkáváme Nepálce, který má obchod v Praze a umí trochu česky. Nakoupili jsme toho všichni opravdu dost, chci vidět to zítřejší balení.

Večeře se vcelku vydaří, jen Ifča dostane místo Theng-Thung (což měla být hustá omáčka) normální nudlovou polévku. Pojídá hranolky s kolou, které si sama objednala, a kleje, jak hluboko to v Nepálu klesla. Naštěstí si náladu rychle spravuje ovocným salátem. Kolem desáté naposledy usínáme v našem pokojíku s rozbitou záchodovou mísou.

20.11. Pondělí - let z Katmandů do Dhaky

Ráno nás budí Ježek už v půl sedmé, že musíme vstávat. Za chvíli se k němu připojí i Ifča, a tak tedy poslechnu. Vaříme si na Ježkově vařiči špagety s houbovou omáčkou, když zrovna dochází bomba. Vyšlo to těsně, jen na druhý ešus už nezbyl plyn. Posilněni, všichni usilovně balíme. Ifča a já jsme v pohodě, nejhorší to má Ježek - kterému po napěchování báglu ještě zbyly dva baťůžky do letadla. Obtěžkáni zavazadly vycházíme po desáté hodině z hotelu a bereme si prvního taxíka na letiště. Zde nám až nečekaně rychle odbavují bágly (můj měl asi 17, Ježkův 18 a Ifčin 15kg ) a vydávají nám palubenky. Ukáže se, že jsou na „dvě věci“, neboť v letadle do Dhaky budeme stejně každý sedět podle principu, jak kdo přijde. Ježek ještě píše a posílá pohledy do Čech, čas alespoň trochu utíká. Po osobní kontrole čekáme na let v odbavovací hale. Dalo by se tu ještě koupit něco na zub, ale máme dohromady jen 4 rupie, za které nic není. Máme letět v 13:15. Přibližně v tuto dobu se loučíme s Nepálem a nastupujeme do letadla. Po chvíli čekání se asi ve dvě hodiny odlepujeme od země. Snad se sem ještě někdy podíváme.Tentokrát letíme velkou DC 10, jakou jsme letěli z Frankfurtu do Dhaky. Je plná Němců, Anglánů, ale i Čechů. Za hodinu po několika nepříjemných vzdušných propadech přistáváme v Dhace, hlavním městě Bangladéše. Zde nám hned seberou pasy a letenky a slibují, že palubenky vystaví cobydup. Máme letět až v jednu hodinu po půlnoci - no mají na to fůru času ale i nás čeká „příjemné“ čekání. Naštěstí nás po chvíli všechny vyženou z budovy, naloží do autobusu a vezou nás odpolední Dhakou kamsi do hotelu. Je vidět, že je to tu mnohem bohatší než Katmandu, auta jsou lepší, budovy honosnější. Všude je hafo pestrobarevně pomalovaných rikš. Dostáváme dohromady (my tři) dvojlůžák, ve kterém zabíjíme čekací nudu. Jdu se na chvíli projít do ulic, abych viděl, jak Dhaka vypadá, ale brzy se vracím. Všichni rikšaři my nabízejí okružní jízdu po městě a ostatní lidé se tváří nějak divně. Bangladéš bude asi taky pěkně čudná země. (Já jenom vím, že je nejlidnatější na světě.) Kolem sedmé dostáváme večeři - každý si nabíráme dle libosti z nádob s rýží, bramborami, masem a omáčkou. Přežírám se vlastně klasickým Dhal Batem, až je mi špatně (naštěstí jen chvíli). Po desáté nasedáme znovu do autobusu a jedeme zpět na letiště. Zde zjišťujeme, že úředníci od Bimana nám nestačili vystavit palubenky, i přes fůru času, kterou na to měli. Nakonec je dostáváme mezi posledníma, a to rozsazeně a do kuřácké sekce. Ztropíme tedy scénu a po chvíli hádání získáváme místo kuřáckých sedadel dvě místa v byznys třídě. (Bussiness class je v letadle mnohem konfortnější než klasická Economy class.) Mezi posledními nastupujeme do letadla. Je to opět nám známá DC-10, která by nás přes Dubaj měla donést až do Frankfurtu.

21.11. Úterý - let do Frankfurtu, cesta do Prahy

I přes potíže na letišti vylétáme prakticky na čas. Ifča s Ježkem si sedají do byznys třídy, mé místo je vzadu, přesně na prostředním sedadle. Když chci jít na záchod, tak musím probudit minimálně 2 spolucestující. Brzy usínám a budím se až když nám dávají jídlo, které je standardní - kuřecí maso s brkaší, moučník a houska. Letíme „proti času“, takže let ubíhá velmi rychle. Po šesti hodinách jsme v Dubaji. Zde strávíme hodinu času bloumáním po letištním Duty Free Shopu, ve kterém je navršen luxus na luxus. Asi v půl šesté opět startujeme. Při filmu, který nám promítají, dvou jídlech a dopisování deníku se rychle blížíme do Frankfurtu. Když letíme nad Rakouskem, máme pod sebou Alpy, v celé své kráse. Bohužel se nedostanu k okénku, abych si je vyfotil.Kolem deváté přistáváme na Frankfurtském letišti. Konečně Evropa. Ještě před přistáním se rozesměje celé letadlo, a to když kapitán letadla hlásí něco, čemuž nerozumím. Když z něj vystupuji, dojde mi, čemu se smáli: je tu sníh a dva stupně pod nulou. Z třicetistupňových veder je to dobrý skok. Odbavíme se a dlouhou chodbou kráčíme pro naše bágly. Je to dobré, tentokrát dorazili všechny v pořádku. Vycházíme z letištní haly. Teď teprve dostávám tu „správnou facku“ zimy. Rychle si na sebe oblékám skoro všechno oblečení, které mám s sebou. Vždyť jsem přiletěl jen v tričku a kraťasech. Ifča s Ježkem nastupují do autobusu CK Montana, který je odveze až do Prahy, já jdu na stopa - vždyť dálnice na Norimberk vede hned vedle letiště. Už jsem přišel o dost peněz a nechce se mi zbytečně utrácet. Ze začátku ani moc nestopuji, jen s úžasem pozoruji nebe plné letadel a bílých čar od nich a cvrkot před terminály. Asi po hodině mě promrzlého na kost bere první auto. Postupně se dostávám až k Norimberku. Zde odbočuji z dálnice a nechám se brát po normální státovce směrem na naše hranice. Kolem páté je tma a já jsem ještě asi 80 kilometrů od hranic. Je tak osm pod nulou a k tomu dvacet čísel sněhu. Říkám si, že nocovat tady by bylo horší než v Nepálu. Po dlouhém a usilovném šlapání podél silnice mě bere další auto. Ale zase jen kousek. A opět šlapu po zasněžené silnici - chci dojít až na místo, kam přijíždějí někteří čeští řidiči, kteří jedou z Norimberku po dálnici. Asi v půl sedmé mi staví sám anděl spásný v podobě českého Švýcara, který mě v jedenáct večer vyhazuje na Štrosmajeráku v Praze. Jupííííííííííííííííííííí !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Nepálské dobrodružství skončilo.