Deník o zoufalém putování do Petrohradu – kapitola 2

2. den – 13. 7. 2004 – Moskva

Když jsme vstávaly, hrozně pršelo. Tak jsme si pospaly o něco déle. Šly jsme na snídani a pak jsme vyrazily na prohlídku města. Přestalo pršet a v průběhu dne se úplně vyjasnilo, bylo horko, pršet znova začalo až kolem 15,00 – jen přeháňky. Jely jsme metrem na stanici Teatralnaja, když jsme vystoupily na povrch, tak nás ohromila červená budova. Měly jsme radost, že má konečně naše cesta smysl. Potom jsme prošly Rudé náměstí, GUM, Chrám Vasila Blaženého... , jen na Lenina jsme nešly. Odchytávali nás sice průvodci a lákali nás do Mauzolea, které leží na Rudém náměstí, ale my jsme nešly, protože bychom si musely nechat bágly někde venku a to jsme nechtěly. (V policejní budce za 100,- /ks nebo u průvodkyně zadarmo, ale zdálo se nám to nespolehlivé.)

Vstup na Lenina s těmito průvodci (s nimi předběhnete dlouhou frontu) byl 200,- rublů. Bez těchto průvodců tam byla hrozná fronta a cenu nevíme. V době, kdy se konala prohlídka Leninova mauzolea, nebylo možné procházet Rudým náměstím, ale asi od 13,00, kdy prohlídky končí, je náměstí otevřeno. My jsme to udělaly rafinovaně, prošly jsme náměstí na druhou stranu obchodním domem GUM. Potřebovaly jsme se dostat přes Rudé náměstí, abychom mohly navštívit Chrám Vasila Blaženého (vstup pro cizí studenty: 50,-; pro ruské studenty 10,-). Chrám zvenku vypadá velkej, ale uvnitř (jeho půdorys) je malej. Je to takové bludiště.

Potom jsme šly kolem hotelu Rossija, protože jsme zahlédly lákavé zlaté věžičky. My jsme vždycky zahlédly nějakou věž a chtěly jsme si ji prohlédnout, tak jsme se tam vydaly. Došly jsme do „Čínského městečka“ a přes něj jsme zamířily parkem (kde byla socha Cyrila a Metoděje) k Bolšomu teatru (Velkému divadlu). Cestou jsme došly k Treťjakovskému průchodu – myslely jsme, že tam bude Treťjakovská galerie, ale byla to jen taková ulička se strašně drahými obchody a byli tam samí lidi v kvádru a drahá auta. U Bolšogo teatru stojí ještě Malé divadlo.

Dál jsme pokračovaly kolem státní Dumy. Chtěly jsme zajít do Kremlu, ale bylo už pozdě a byla tam ukrutná fronta (zbrojnice – 350,-...) tak jsme tam nešly. Pokračovaly jsme Alexandrovským parkem (tam jezdí policajti na koních), viděly jsme výměnu stráží u pomníku neznámého vojína – leží v tomto parku.

Uviděly jsme opět zajímavé zlaté věže, tak jsme se tam vydaly – byl to pravoslavný Chrám Krista spasitele. Je krásný (vstup je zdarma, kontrolují tašky rentgenem). Pak jsme chtěly najít univerzitu, zdálo se nám, že vidíme její věž. Bylo to daleko, a když jsme tam došly, tak to bylo ministerstvo zahraničních věcí – bylo hodně monumentální, podobný styl jako hotel Ukrajina a univerzita MGU. Cestou tam jsme také minuly ulici Arbat. Šly jsme Smolenským bulvárem zpět k řece Moskvě. Podél řeky jsme došly k pomníku Petra Velikého, který stojí na ostrůvku mezi dvěma rameny Moskvy. Dál byla v plánu už opravdu Treťjakovská galerie. Od ní jsme se vracely metrem domů. Udělaly jsme okruh kolem celého centra. Trvalo nám to od 10,00 do 18,30. (Vyjít dřív nemá cenu, protože v Moskvě tak do 9,00 není na ulici ani noha, nikdo nepracuje.)

ZAJÍMAVOST: V metru jsme viděly divně skrčenou paní v plášti, tak nás zajímalo, co to dělá, a ona čurala do hrnečku. Ten pak vylila pod sebe do kanálu – asi to byla bezdomovkyně. Od půlnoci asi do 7,00 ráno neteče voda, takže nejde ani splachovat ani umýt si ruce.

Večer se nám stala strašná věc. Bavily jsme se o tom, kdy vlastně letíme a zjistily jsme, že máme booking všechny na stejný let, ale letenku na tento let mám jen já. Holky měly úplně jiný čas i číslo letu. Takže musím letět do Petrohradu sama.

3. den – 14. 7. 2004 – odlet z Moskvy, Petrohrad

Teď už jsem na letišti. Přijely jsme částečně metrem a částečně autobusem 851. Trvalo to asi 2,5 hodiny. (autobus stál 10,- za osobu a 10,- za zavazadlo, je to pomalé, lístky se kupují u konduktora, to je něco jako průvodčí. Letíme z vnitrostátního letiště Šeremetjevo 1. Teď už jsem odbavená a čekám na nástup do letadla. Zatím naši cestu provází samá smůla. I když - ještě nás neokradli ani nepřejeli, což je tady div. Jezdí tu strašně rychle, je tu málo semaforů pro chodce, často platí semafor jak pro auta, tak pro chodce, kteří jdou stejným směrem. Červenou na semaforu moc nedodržují, často jdeme přes přechod a oni málem ani nezastaví. Troubí jak Siciliáni, včera jsme viděly 2 nabouraná auta, ale tak, že z nich skoro nic nezbylo. Taky jsem už vyfotila skoro celý film, holky vyfotily už celý. Nikde tu nemají nájezdy na chodník, takže se tu holkám s kufry na kolečkách špatně jezdí.

Šeremetjevo 1 je modernější a příjemnější než Šeremetjevo 2. V Petrohradě se mám setkat s Evou, která přijede hodinu po mně. Musím přijet za ní na letiště Pulkovo 2 – mezinárodní. Do Petrohradu jsem dorazila v pohodě. Zeptala jsem se na cestu k druhému letišti a přejela tam dvěma maršrutkami. Dobrý na maršrutkách, ale i na autobusech, je, že řekneš řidiči, kam chceš jet, a on ti řekne, když máš vystoupit, a nasměruje tě.

Sešly jsme se s Evou a vydaly jsme se do města. Autobusem 13 jsme dojely z letiště k metru. (Autobus stojí 7,-) Dál jsme jely metrem, kde jsou takový brány, k těm najedou vlaky metra přesně dveřmi a nastupuje se tudy do metra. (Vypadá to jak v krematoriu:-) ) Jezdí se na takové kovové žetony (8,-), na jízdu se zavazadlem se musí koupit karta, která slouží k tomu, že do metra můžete vstoupit širším vstupem pro zavazadla a kočárky. Ze stanice Vasiloostrovská je to ještě celkem daleko k univerzitě. Kolem řeky Něvy je spousta krásných budov.

Na univerzitě měla hlavní slovo vrátná. Nikdo nás tam nečekal. Odkázali nás na kolej, kam jsme tedy po dlouhé době dojely. Vrátný o nás nevěděl – zjistily jsme, že je tu k nám čtyřem dost zvláštní přístup, později jsme pochopily proč. Na všechny platící žáky čekali na letišti, vodí je po Petrohradě... Jen nás si nikdo nevšímá. Musely jsme zaplatit zálohu 10 euro za klíč a 10 euro za ložní prádlo. Pokoj máme v 16. patře (podle evropského zvyku v 15. p. – Rusové číslují podlaží). Výtahy jezdí divně a dveře se zavírají tak rychle, že nás vždy skřípnou. (Později jsme pochopily, k čemu slouží tlačítko „dveře“ – k přidržení dveří.) Dveře na chodbu se otvírají tak, že se do dírky strčí taková tyčka a dveře se otevřou.U vchodu do pokoje se nám protáčel zámek, tak jsme se trochu lekly, že se nedostaneme ven nebo dovnitř. Pokoj byl hrozný, špinavý a otlučený. Celé odpoledne tu sbíjeli sbíječkou nebo vrtali až do 22,00 hodin. Holky přijely tak kolem osmi večer.

Lidi, se kterými jsme se dneska setkaly, byli dost divný, musely jsme se jim smát – vydavačka prádla, Nína – malá, tlustá, veselá, v průběhu pobytu to byla naše nejoblíbenější postava na koleji. Tlustá paní, která nám chtěla pomoct odemknout dveře – půl hodiny protáčela klíčem na obě strany, než se jí to povedlo.

(Mimochodem opravář, kterého jsme si na ten zámek pozvaly, prohlásil, že to není závada, ale že je to úplně normální.)

POZN.:
Jsou tu samé lesby – ženský se tu vodí za ruku.
V noci tu není tma.
Teče tu teplá voda – zatím.
Vrátnému jsme se líbily (Byl to první celkem hezkej Rus, kterého jsme tu potkaly, jinak je to tu samej „Ivan“.)