Výlet do Himaláje – díl třetí

Takže jsem dojel do Pokhary a zašel do druhého hotelu, který byl z celého zájezdu nejlepší. Zašel jsem si objednat rafting. Sjíždění dravé Himálajské řeky. Kde se to jednomu naskytne taková příležitost. Mám více než mizivé zkušenosti s vodáctvím. Poprvé jsem vlezl do kanoe na Slovensku asi před sedmi léty. Oni tam mají takové pravidlo, že když se elév vykoupe v první řece, tak přezdívku podle té řeky dostane. A jelikož jsme 1. května sjížděli řeku Hron, tak jsem na Slovensku pro místní vodáky známý pod jménem Peter Hronský. Při přenesení kánoe kolem splavu po 20 minutách plavby jsem zase nastoupil do kanoe a zkušeně opřel pádlo o dno řeky a odrazil jí. Když jsem to chtěl udělat podruhé, tak to dno už tam nebylo, ale byl jsem na dně já i s kapitánem, co seděl vzadu. Po vykoupání se všem ostatním vodákům musí koupit štamprdle, jakožto křest.

Druhá zkušenost s lodí už byla v Thajsku na moři. Půjčili jsme si kanoe a i když přítelkyně brblala, že na moře nepopluje, tak jsem jí přesvědčil, že poplujeme jen kolem břehu. Tak jsme nastoupili a i když jsem byl začátečník a ona už docela zkušená, tak jsem seděl vzadu coby kapitán. Když jsme dopluli dozadu na takovou pěknou pláž, tak jsme byli už docela unavení. Při zpáteční cestě jsme museli asi třikrát zastavit, jelikož síly ubývaly. Už jsem neplul kolem břehu, což bylo tvarem obráceného písmene C, ale namířil si to rovnou do naší vesničky. Eva to chtěla vzít někde doleva. Ale já jsem si chodil ještě za tmy na molo dát kafíčko a čekat na východ slunce. A viděl jsem, že vedlejší chata na kůlech má na konci mola nahoře takový bílý pruh. Asi pro orientaci, což nám pomohlo. A když se nás další den ptal majitel chaty, kde jsme byli celý den, tak mu bývalá přítelkyně řekla jméno té vesničky. On vykulil oči i s jeho bráchou a klepali si na hlavu. Bohužel já jsem tenkrát nikomu neřekl, že ta vesnička, co jim Eva řekla, že byla teprve za polovinou naší plavby po moři. My jsme dopluli dále. Ona to dodnes neví a doufám, že tento článek nebude nikdy číst, protože je schopná za mnou přijet a dodatečně mi vyškrábat oči. Když mi ukázala zkrabatělý a rozmočený hřbet dlaně, tam proti tomu má stále skotačící zpěvák Mick Jagger vyhlazenou a našponovanou kůži na obličeji.

No a třetí pokus mých lodních zkušeností bylo sjíždění dravé Himálajské řeky – rafting. Kariéra vodáka závratná, ale já jsem to vše nechal plynout a nikdy jsem se nikam necpal. Beru si jen to, co mi život a osud sám nabídne.

Při převozu k nástupu na rafting jsem musel podepsat papír, který jsem viděl poprvé, že souhlasím s jejími podmínkami a z jiného papíru jsem se dozvěděl, že mám mít suché oblečení. Nasoukali nás do jejich oblečků a záchranných vest a začalo školení, kterému jsem z poloviny nerozuměl. Ale to hlavní jsem hned pochopil, jelikož povely od kapitána, který řídí a vyrovnává loď jsou stejné. Buď pádlovat dopředu anebo kontra a pádlovat dozadu. Pokud byl před námi nějaký šutr, který trčel z vody a hrozilo, že po nárazu někdo z nás vypadne, tak kapitán zařval – dolů! Ale ta jejich mňaučivá angličtina mi dělala potíže. Když zařval – levá strana pádla vpřed a pravá strana pádla vzad, tak než mi to došlo, kde sedím a kam mám pádlovat, tak než jsem vrazil pádlo do vody, tak kapitán už řval - Stop!!!

Ale bylo to nádherné až na počasí. Občas trochu poprchávalo a sluníčko ani nevykouklo. Jelikož v našem raftu byli tři Indové a já a v druhém raftu bylo šest Nepálců, tak se kapitán asi rozhodl že to krajanům protáhne a místo 1 – 1,5 hodinové jízdy jsme si užívali raftingu 2,5 hodiny i skoků do řeky na klidnějším místě řeky.

Po příjezdu zpět od Pokhary jsem si koupil jízdenku na bus do NP Chitwan. Je to už na hranicích s Indií a jedná se o jungli a této jižní oblasti se říká teraje. Takže ať poznám Nepál i z jiné stránky. Po příjezdu na safari jsem si vybral hotel střední třídy a šel se projít k řece, která ohraničuje jungli od obydleného místa. Další den jsem chtěl prozkoumat oblast ve větším perimetru a půjčil si kolo. Zajel jsem do většího města a zašel na místní trh. Koupil jsem si trs banánů a podlouhlé hroznové víno, které bylo opravdu bez pecek. Místní prodavač mi podal nějaké oloupané osvěžující ovoce. Nevím co to bylo, ale snědl jsem to a bylo to šťavnaté a osvěžující. K večer jsem si objednal na další den dvě místní atrakce.

Za vstup do NP se platí 2000 rupií na jeden den. Takže jsem si koupil na ráno jízdu na slonu a odpoledne jeep safari. Projížďka na slonu je zábavná. Byli jsme asi jedna rodinka slonů. Mama, tata a slůně. Na slůněti seděl mladý kluk a na slonici asi jeho otec od toho kluka. Najednou slůně dostalo hlad a nacpalo se pod mamu a začalo sát mléko. Jeden ze dvou spolucestujících Nepálců mi říkal, že slůně má refresh – občerstvení. A tady se stalo, že starší slonovodič si sedl na slůně a jeho syn šel řídit mamu. A já jsem četl, že slon uznává pouze jednoho svého pána pokud zemře, tak už nikoho na sebe nepustí a neposlouchá nikoho. Ale tady ta výměna byla asi v rámci jedné rodiny. Anebo nám cestopisy lžou.

Odpoledne jsme měli projížďku jeepem po jungli. Nic-moc. Zvířat uvidím více na procházce kolem Odry. Nejvíc jsem obdivoval nekonečné banánové plantáže. Po sklizni. Ale když už jsem tam byl, tak proč toho nevyužít. Ten den hlásili 40º a byl jsem pěkně zpocený. V hotelech pod horami mi vždycky říkali, ať teplou vodu nechám první odpustit. Ten večer jsem si myl i vlasy, takže to trvalo déle. Ubíral jsem teplou a přidával studenou vodu. Když jsem se chtěl opláchnout, tak jsem zjistil, že ze studeného vodovodního kohoutku teče stejně vařící voda jako z teplého kohoutku. Zkusil jsem umyvadlo a stejné. Takže jsem tam stál ve dveřích koupelny jak namydlený penis a díval se do pokoje na točící se ventilátor, který rozháněl studený vzduch z klimatizace. A čekal až se voda v trubkách ochladí. Ale potom jsem si uvědomil, že je ve všech koupelnách hadice snad pro umývání a splachování podlahy, tak jsem se s ní trochu opláchnul než začala téct vařící voda. Takže přes den jsem se griloval v šílených vedrech a k večeru jsem byl málem uvařený.

Safari mi končilo a zbýval poslední přejezd po opravované „dálnici“. Po zakoupení jízdenky na bus jsem zjistil, že na jízdence jsou tři časové údaje. První – přistavení busu. Druhý - odjezd busu. A třetí datum. Když jsem se ptal prodejce jízdenek v kolik hodin budu v Kathmandu, tak mi trochu vyhýbavě řekl, že mezi dvanáctou a jednou hodinou. Když rozšiřují tu dvouproudou dálnici, tak odstavili míchačku do jednoho pruhu a všichni to musí objíždět. Žádný semafor, takže se tam nějak cpou a pomalu se ta kolona posunuje vpřed. Jenže toto je hlavní tepna a přes ní proudí všechno zboží z Indie. A nejen zboží. Oni tam nemají ropovod nebo plynovod, takže všechny tyto uhlovodíky se převáží na autech. Včetně paliva do letadel a těch tam každý den přiletí a odletí spousta. Veškerý plyn, co se používá v celých Himalájích pro vaření se musí převézt po této ucpané cestě s míchačkou v jednom pruhu.

Tak jsme přijeli po té hrůzostrašné jízdě po páté hodině do Kathmandu a ještě nás vysadil na nějakém předměstí. Podíval jsem se na mapu v mobilu a usoudil, že to nebude velký problém se dostat do hotelu. Ale najednou přede mnou stál kluk na malé motorce, jestli nechci odvézt do hotelu. A jelikož jsem si chtěl tou cestou zpravit chuť, tak jsem řekl, že ano. Do jeho mobilu s navigací jsem napsal jméno mého hotelu, on si našel cestu a jelo se. Ale měl jsem na zádech tak 13 – 14 kg těžký batoh, který se mnou i s motorkou dost kymácel ze strany na stranu, jelikož těžiště se posunulo směrem nahoru. Chytil jsem se vzadu držáků za mým zadkem a pevně se přitáhl. Klučina musel dvakrát zastavit, aby se podíval na cestu k hotelu. Benátky jsou proti čtvrti Thámel v Kathmandu přehledné město, kde se nedá zabloudit. Takže po příjezdu jsem zapadnul do hotelu, kde jsem předem napsal, který den opět přijedu, ať o mě vědí a ne jako při příjezdu.

Poslední utrácení peněz a prohlídka Thámelu včetně Opičího chrámu. A už tu byl večerní odjezd. Teď jsem měl dlouhý přestup v Dillí. Čtrnáct hodin. Trochu jsem se tam vyspal, ale byl jsem z toho celý rozlámaný. A pak sedět více než osm hodin letu do Vídně. Potom zase sedět v buse do Brna, kde byl přestup na další bus do Ostravy. Doma jsem byl ve tři ráno. Zmrzlý, protože jsem byl zvyklý na jiné teploty. Záda mě strašně bolela a při každém pohybu na posteli jsem se budil. Ráno mě strašně bolel žaludek z těch jejich kořeněných jídel v letadlech. A hlavně hlava. Zlatá kocovina a moje kvartálky. Celý den jsem byl odepsaný a jen tupě zíral do TV a trpěl a říkal si, jestli ti to, ty starý vole, stojí za to. Druhý den, jako po mávnutím kouzelného proutku, jsem byl už zase fit.

Takže co říct závěrem. I když jsem neviděl Himaláje, jeho obrovské štíty, tak to stálo za to. Fotil jsem značky, kde samotná značka ukazovala zatáčku vlevo, ale ve skutečnosti cesta zatáčela vpravo. Nebo houpačku na střeše druhého patra baráku, která se jmenovala Happy swing. Jenže když si někdo na tu matraci sedl a pořádně to rozhoupal, tak se objevil nad obrovskou dírou za hranou střechy, jelikož osa otáčení byla tak čtyři metry nad sedící matrací s 20 cm zábradlím. Anebo vidět bambusové lešení bez pochůzné podlahy. Výhoda bambusáku je, že když vedou kolem něho elektrické dráty, tak bambus nevodí elektriku a zedníkům, zámečníkům a všem jiným profesím, které zvládne Nepálec sám, nehrozí úraz elektrickým proudem. Nicméně Nepál je kouzelný a každá návštěva stojí za to ho navštívit.

Výlet do Himaláje – díl první
Výlet do Himaláje – díl druhý