Mani - divoký kraj

Mani je odlehlá krajina na jižním výběžku Peloponésu. Do této oblasti odjakživa utíkali utečenci před invazemi napadajícími sever. Jejich nezávislý způsob života odolával jak osmanské nadvládě tak pozdějšímu obnovenému řeckému státu. Obyvatelé Mani si žili vždy po svém a podle vlastních zákonů. Součástí klanových rodových zákonů byla také krevní msta, takže bojovalo se tady neustále.

Typickými jsou pro tuto oblast obytné opevněné věže. Byly to rodové pevnosti, které sloužily jako útočiště v době války. Většinou pocházejí z doby mezi 17. a 18. stoletím. Dnes jsou buď opuštěné nebo z některých vznikly stylové hotýlky. Kromě věží a kostelů v oblasti nejsou žádné významnější památky, ale Mani upoutá především svou divokou krajinou.

Jméno kraje je odvozeno od městečka Maina, zbudovaného ve 13. století křižákem Guillaumem Villehardouinem. Mani se děli na Messénské a Lakónské Mani.

Messénské Mani tzv. Vnější Mani začíná u Kalamaty, mimochodem proslavené těmi nejlepšími olivami, a vine se na jih podél pobřeží přes pohří Tayjetos. Lakónské Mani tzv. Vnitřní Mani leží zbylém výběžku jižního Peloponésu. Jeho obyvatelé měli prý takovou pověst, že případní útočníci nechávali je vždy raději nechali být.

Obyvatelé Mani se považují za přímé potomky hrdých Sparťanů a jejich tradice nezávislosti tento odkaz přece tak trochu potvrzuje. Za všech nadvlád měli svou určitou autonomii.

Správním střediskem Mani je městečko Areopoli. Ve středověku bylo hlavním Itylo, nad nímž se tyčí hrad Kefalo ze 17. století. Jednou z nejmalebnějších manijských vesnic je Vathia. Jedno z nejpěknějších míst naleznete u vesnice Kardamyli, pod vrcholky pohoří Tayjetos. Nachází se zde soutěska Vyros, která je oblíbeným cílem výletů.