Viňales – doprava a ubytování

Jízdné z Havany se společností Viazul vás příjde na 12 CUC/os. Turistické dálkové autobusy zastavují na rušné ulici přímo v centru města (jediná hlavní třída ve městě). Již při dojíždění na zastávku (poblíž zdejší pobočky Viazul, cestovní kanceláře, Cubanacan apod. – vše v jedné kanceláři společnosti Rumbos) jsme zahlédli roj lidí. Naše obavy se naplnily, když jsme se dostali přímo k němu. Došlo nám, že se jedná o dohazovače a majitele zdejších casas particulares. Většina z nich byla vybavena cedulí s krátkým popisem nabízeného ubytování (někdy doplněná fotografií). Po vysoukání se z autobusu se situace ještě vyhrotila – lidé začali jako na tržnici vykřikovat a vychvalovat zrovna tu jejich casu. Při pokusu se trošku hnout dál od autobusu nás chytali za ruce, brali nám zavazadla a na naše odpovědi, že nemáme zájem, nebrali ohled. Naštěstí je hned u autobusu pár metrů čtverečních prostoru ohraničeno provazem, za který místní nemají povolen vstup.

Stejně jako v Trinidadu jsme si ubytování našli sami – kousek od zastávky autobusu nás zaujal přízemní modrý domek s názvem Villa el Valle (Calle Salvador Cisnero No. 81, Viñales, Pinar del Río, tel. 79-32-62). Její majitelka Didiam Rópico León byla velmi příjemná mladá paní, která se o nás starala jako o vlastní (hned po příjezdu jsme na účet domu dostali sklenici čerstvě vymačkané pomerančové šťávy, sušenky a překvapivě chutnou obdobu zdejší šunky). V domě bydlela se svým manželem (zdejším úředníkem), malou čtyřletou dcerou (mimochodem velká parádnice a stydlivka) a svými rodiči. I tady jsme zažili pocit, že dům je průchozí a někdy jsme ani nevěděli, kdo další tady bydlí. Cena ubytování zde byla nejnižší z celé Kuby – 15 CUC/os + příplatky za jídlo. Měli jsme pokoj se třemi lůžky, vlastní koupelnu (ve které se usídlili faraóni – malí mravenci, kteří vlezou opravdu všude. Pozor na zbytky jídla – nedoporučujeme přechovávat na pokoji).

Paní Didiam nám poskytla také informace a rady, které se z běžných turistických průvodců nedovíte. Dokonce nám „dohodila“ průvodce po údolí – zdejšího vesničana „campesino“.

Můžete se ubytovat opět v hotelích (Los Jazmines a La Eremita). Patří k nejatraktivnějším v zemi. Nacházejí se před vjezdem do městečka. Vypadají pěkně – pozorováno z dálky. Dále je zde také kemp, tzv. Campismo Dos Hermanas. Leží u silnice vedoucí k Mural de la Prehistoria (popsáno níže). Jedná se o typický kemp s hlavní budovou, kolem roztroušenými chatkami a dokonce i bazénem. Hlavní budova má taky restauraci, ve které jsme svlažili naše vyprahlá hrdla při jedné z výzkumných cest. Cena 15 CUC za ubytování je velmi přijatelná.

Jedna rada: pokud se ubytujete v soukromí, ihned se poptejte, zda Vám budou taky připravovat jídlo. V opačném případě se tady ztěží najíte – v městečku se nachází pouze jediná restaurace a nevaří tam dle místních nic moc. Neriskovali jsme a raději jsme využívali pohostinnosti naší domácí. Dokonce nám připravila jako jediná zákusek – odkoukala recept od Slovinců, kteří zde byli v minulosti ubytování. Jinak jsme se najedli dosyta zeleninových salátů a opět frijoles s rýží, kuřetem, ale také vepřovou kotletou – moooc dobrou, hlavně to byla změna po tolika kuřatech.

Při pokusu půjčit si náš první automobil na putování po Kubě jsme bohužel (nebo možná bohudík) neuspěli. Jediná zdejší pobočka půjčovny automobilů Micar (na ul. Salvator Cisnero) byla sice otevřena, ale pronájem se nekonal. Auta zrovna neměli a pak zaplatit za miniaturního Peugeotka 50 CUC za den plus palivo se nám nechtělo.

V kanceláři Rumbos je možné domluvit výpůjčku skútru, popř. horského kola (dle průvodců). Kola se taky nekonala – v současné době již nepůjčují. A skútry měli, ale při mé schopnosti jezdit jsme museli rezignovat. Nakonec jsme si kola půjčili díky naší paní domácí – sehnala nám „nejlepší“ horská kola v celém údolí. Jejich celodenní pronájem nás vyšel na 5 CUC/kus, což vzhledem k nákladům na případný skútr či taxík bylo za pakatel (mimochodem otec majitele kol byl rovněž v ČSSR – vzhledem k tomu, že uměl i pár českých slov, tak jsme mu to protentokrát věřili :-)). Díky kolům jsme projeli celé údolí Valle Ancón až ke kávovníkovým plantážím (pro nás tady končil svět – cesta najednou záhadně končila a my se museli vracet stejnou krkolomnou cestou zpět).