Ngaruawahia

Místem dnešního výletu je maorská vesnice Ngaruawahia. Je to místo podle informačních a reklamních brožur nepříliš známé, ale pro Novozélanďany a zejména jejich maorské původní obyvatele představuje významnou památku. Jde totiž o osadu zvanou v maorštině jako Turangawaewae Marae, což je oficiální sídlo nejvyššího maorského náčelníka. Tím je v současné době královna se složitým jménem Dame Te Arikinui Te Atairangikaahu. Někdy je toto místo nazýváno hlavním městem Maorů. Právě tuto sobotu se zde koná Den regaty, to je mimo jiné jediný den, kdy je rezidence královny přístupná veřejnosti. Od Aucklandu jedeme asi 130 kilometrů směrem na jih. Slavná vesnice se nachází nedaleko města Hamilton, na soutoku řek Waikato a Waipa. Řeka Waikato je mimochodem se svými 425 kilometry nejdelší řekou Nového Zélandu. Hlavní dům vesnice, Maory nazývaný Turongo House, slouží královně, další má roli kuchyně s jídelnou zároveň, následují dva společenské, přesněji řečeno shromažďovací domy a poslední obydlí slouží jako ložnice. Na přísný zákaz fotografování dohlíží několik statných policistů, ani si netroufám tabu porušit. Zvědavě nakukujeme do ložnice. V podstatě je to jedna obrovská místnost, vnitřně nijak nečleněná. Opěrné prvky jsou vyřezávané a zdobené různými talismany, tradičními motivy a podobami předků. V jednom rohu je veliká hromada spacích matrací velikosti asi 2 krát 3 metry, zřejmě pro jednotlivé rodiny, tedy pro dvojice. Samozřejmě jsem neodolal a zeptal se jedné asi stoleté Maorky, která se tvářila velmi přívětivě, jak je možné sdílet hromadně jednu velkou ložnici. Zjevně pochopila, o co mi jde, ale její i naše angličtina byla příliš chudá, abychom si porozuměli. Kai nejdřív cudně prohlásil, že on by se nezeptal, ale po mohutném rozvažování jsme si vytvořili závěr, že maorské děti jsou asi společné.

Raději rychle pryč od historie, ať nepropásneme plavbu pradávných maorských kanoí. Celá exhibice začíná rituálem nasedání posádky. Podle přesných pravidel řízených náčelníkem vesnice a kapitánem v jedné osobě nasedá do kanoe asi čtyřicet Maorů. Náčelník stojí uprostřed a stále mohutným zpěvem diriguje ostatní. Důležitou roli mají jakýsi háček a zadák, nasedající poslední, až po navedení kanoe do správného směru. Neméně významnou úlohu plní dva mladíci, stojící každý z jedné strany náčelníka. Pomocí kýblu neustále vylévají vodu z lodi. Zbytek posádky kromě hlavního úkolu pádlovat předvádí různé nacvičené kreace doprovázené zpěvy či výkřiky. Všichni Maoři mají velmi statné postavy a oblečené jen to nejnutnější, aby vyniklo jejich tetování jak v obličeji, tak téměř kdekoliv po celém těle. Jde z nich docela strach.

Vraťme se však zpět na řeku. Na hladině jsou tři lodi s posádkami, které se už na první pohled liší oblečením, zřejmě jsou z jiných maorských vesnic. Rovněž jejich rituály a zpěvy jsou různé. Lodě postupně odplouvají po řece z dohledu, aby se vzápětí vrátily v dostatečných rozestupech, umožňujicích divákům vnímat projevy každé posádky zvlášť. Není to závod, ale spíš slavnostní přehlídka. Všechny kanoe projíždí dlouhou rovinku před zraky nadšených diváků, aby na jejím konci předvedly mistrný obrat mohutné lodi. Pak už postupně směřují před hlavní tribunu na břehu pozdravit královnu. Vrchol jejich vystoupeni nazývám vojensky POZOR!!! VLEVO HLEĎ!!! Pádla mají v kolmé poloze směrem k nebi a vydávají co nejhroznější řev spojený s upřeným pohledem, vypoulenýma očima a vyplazeným jazykem směrem ke královně. Když tento obraz popisuji, působí asi divně a směšně. Organizátorům se podařilo navodit takovou atmosféru, že mi běhá mráz po zádech. Je to zřejmě to nejvzácnější a nejuctivější, co může Maor udělat. Taky za toto závěrečné gesto sklízí všechny posádky obrovský potlesk všech diváků.