Cestujeme po Maroku, klidně i v zimě

Maroko se stalo vyhledávanou destinací pro lidi celého světa a hlavně v zimních měsících. Když nad tím tak přemýšlím tak, jak pro koho jsou zimní měsíce. Jezdí sem karavany obytných vozů, jezdí po cestách, kde před stovkami let jezdily skutečné karavany. S obytným vozem nebo karavanem bych taky radši jela do Maroka než do hor na lyžování. Možná proto sem všichni jezdí místo zimy u nich doma. Maroko lituje i částečného uzavření hranic s Alžírskem. Vzhledem k trvající nejisté bezpečnostní situaci se individuální volný pohyb v Alžírsku považuje za riskantní. Ale mezi oběma zeměmi se v pohraničním pásmu čile pašuje zboží. Situace v  Mauritánii je po vojenském převratu v srpnu roku 2008 málo přehledná a složitá. Cizinci z Maroka často projíždějí Mauretánií dál do Mali a do centra Afriky, obvykle v dobrovolně organizovaných skupinách.

Terorismus v Maroku

Žádná země není před terorismem chráněná. Ale přidružené členství Maroka k Evropské unii od roku 1996 dává značnou záruku bezpečnosti. S pomocí peněz unie se budují kvalitnější povrchy silnic, pohonné hmoty jsou levnější a zelenina, ovoce a ryby jsou opravdu za babku. Ceny kempů jsou nízké, jen pár euro, ale můžete nocovat i mimo kemp, jen tak v poušti. Ale může to být nebezpečné.

Všichni do karavanu

V prvním kempu mě překvapí různorodost obyvatelů karavanů. Jsou tu důchodci, ale i mladí rodiče s dětmi. Někteří sem dokonce jezdí za adrenalinovými sporty. Je tu hlavně teplo a levno, což je rozhodujíci, proto všichni vyhledávají Maroko. Představte si, že sem jen v zimě na přelomu roku 2008 a 2009 přijelo na šedesát tisíc obytných aut jen z Francie. A proč ne, mají to sem z Evropy skoro nejblíž. A z Evropy jich ročně jezdí skoro sto padesát tisíc.

Pobyt v poušti s karavanem

Cesta do země je pro obytná auta komplikovaná a často se kontrolují bílý řidiči na silnicích. Majitelé karavanů a „obytňáků“ nadšení nejsou, ale nic s tím neudělají. Běloch v Africe je atrakcí. Kempy jsou většinou na pobřeží moře a pokud hledáte samotu, budete hledat velmi dlouho, je tu opravdu narváno. Jen pozor na oblast kolem velkých měst a především kolem Agadiru. Tam vás určitě zastaví policie a pošle do nejbližšího kempu. A odporovat se nevyplácí. Kemp stojí jen pár euro, nebo čtyřicet dirhamů za auto a dvě osoby bez elektřiny. Přes noc můžete zakotvit i u čerpací stanice, což je mnohem levnější. Snídaně v poušti před karavanem je opravdu zážitkem. Slunce už je vysoko na obloze, ale bez mikiny ven nevylezete. Zima, která je v noci na poušti ještě zcela neodešla. V nadmořské výšce 800 metrů je k ránu dvanáct stupňů. Náznak svítání se objevu v 5,15. Ve výšce 1880 metrů ve Vysokém Atlase je už jen deset stupňů nad nulou. Čtvrt hodiny po šesté se slunce konečne vyhoupne nad kopec. Malebnost rána pozorovaného dalekohledem ruší jen odporně zářící cáry igelitových tašek zachycených na pichlavých keřích.

Do hor nebo k moři

Mimo pohoří Atlas je sníh a plískanice věc neznámá. Hlavní turistická sezona je v Maroku během naší evropské zimy. Na přelomu dubna a května už příroda usychá. Do pohoří Rif je nejlépe zajet po tom, co roztaje shín, což je někdy v březnu. V tu samou dobu musíte bezpodmínečně navštívit i pohoří Antiatlasu na západě. Nejméně navštěvovaným pohořím je v Maroku Sarhro. Tam je nejlépe zavítat v dubnu nebo květnu. Na pobřeží Atlantku je několik vyhlášených surfařských lokalit, například v oblasti as-Savíry nebo západosaharské Dakhly.

Marocká kuchyně

Marocká kuchyně má pověst nejlepší kuchyně v severní Africe. Maroko totiž jako jediná není ovlivěna Tureckem. Turecká vojna se totiž zastavila na alžírsko-marockých hranicích. Nejdražší je tu alkohol, hlavně pivo. Potraviny jako máme u nás jsou tu za rozumné ceny jsou tu supermarkety jako v Evropě, jsou ve všech větších městech. Jsou tu i obchody s alkoholem, které ale vlastní většinou Židé. V Maroku mají překvapivě dobré červené víno, netvrdím, že jsem znalec, ale víno mi rozhodně chutná. A tady mají opravdu skvělé, ale ne každé. Nejlepší je ho popíjet ve zvucích typického marockého nebe. Když se řekne Maroko, slyším zvuky berberských bubínků a píšťal, kterými mladí velbloudáři doprovázeli večeři turistického zájezdu. Pitná voda je v kempech ovšem velmi chlorovaná. Pitnou vodu koupíte všude, za jedno euro koupíte asi pět litrů vody. Tuaregové pijí pro ně typický zelený čaj s velkým množstvím cukru z roztlučené homole a krystalků ze šťávy pouštní palmy. Z nich se dělá i takzvaný hvězdný čaj, prý dobrý na uši. Večer dají Tuaregové krystalky do vody, přes noc je nechají na střešní terase pod hvězdami a ráno se teprve nápoj pije.

Levně do Maroka „obytňákem“

Musíte ze Španělska trajektem, když koupíte zpáteční lístek stojí pro dva lidi s obytným vozem asi tři sta euro. Záleží kolik váš karavan váží. Při cestě tam je celní prohlídka jen pouhou formalitou, ale po cestě zpátky vás prošacují snad i v kalhotech. Hlavně kvůli marihuaně, protože marihuana z pohoří Rif tvoří z osmdesáti procent evropskou spotřebu. Provoz na silnicích je tu normální, žádné zácpy nebo nehody na dálnicích. V zájmu vlastního bezpečí dávejte druhým přednost, hlavně na kruhovém objezdu prý platí přednost zprava! Ukazatele jsou většinou psány ve dvou jazycích, pokud tam nejsou, spolehněte se na patníky. Na nich je napsáno vše. Představte si, že Angličané s sebou dokonce vezli snowboard, nebo spíše sendboard, na sjíždění dun v saharské poušti. Na střeše auta mají slunečník a čekají na správnou „vlnu“.

Návštěva u „nenomádů“ Tuaregů

Potkali jsme Omara, jeho manželka Fátima pochází z kmene Tuaregů. Jeho nevlastní matka je vyhodila z domu a tak si museli pronajmout malý domek. Vchodové dveře vedou na ohrazený dvorek, hned za nimi je vchod do pokoje pro hosty. Na zemi pár dek, koberců a polštářů, malý propanbutanový vařič pro přípravu jejich oblíbeného čaje. Na hliněných stěnách mají několik umělých květin, protože dovnitř nesahají paprsky slunečního svitu. Televize jim nefunguj, protože mají rozbitý satelit, tedy aspoň to Omar tvrdí. Ale zato používají jen CD přehrávač, ale ten se dá pustit jen když jde dost elektřiny, což je jen asi dvě hodiny denně. Většinou je to tady v noci, asi po desáté večer. O jeden přívod elektřiny, představuji si to jako hodiny, které máme v paneláku pro jeden byt, se dělí šest deomácností. Tady je ovšem jedna domácnost ve stejném počtu jako v paneláku celé jedno patro. Ze dvorku Omar s Fátimou vchází ještě do dalších místností se stejnou hliněnou podlahou. Jejich ložnice má jednu manželskou postel a velikou truhlu s barevnými látkami. V kuchyni mají přes celou jednu stěnu širokou polici, na ní je vařič a pod ní závěs, tam jsme se ze zdvořilostí nepodívali, ale moc tam toho asi nebylo. Lednici samozřejmě nemají, jídlo připravují na hliněné podlaze, ženy při přípravě sedí na bobku, jen ty těhotné mohou sedět na stoličce. I když těhotné jsou ženy asi většinu svého života. Vodu nosí malá dcerka sousedky z veřejného kohoutku, ten je tu pro všechny. Naproti kuchyni je místnost bez střechy a v ní pec na chleba. Koupelnu jsme neviděli, možná ani žádnou nemají. Dlouho jsem přemýšlela, jak se asi myjí, nebo jestli se vůbec myjí.