Cestou necestou Keňskou krajinou

Máme za sebou krásný národní park Nakuru i s jezerem v africké Keni. Jsme přímo ve městě Nakuru a musíme vyrazit na sever k jezeru Tukana za našimi Masaji. Veřejné dopravy se trochu děsím, ale nemáme na vybranou, je to nejbezpečnější.

Připadám si jako sardinka, každou chvíli mi někdo nebo něco drtí nohu, cítím pot všech kolem sebe. Jeden černoch se mi dokonce loktem opírá o prsa, no co, nemá ho prostě kam dát. Ani nevím, jestli jsme nastoupili do správného autobusu, jestli se tenhle starý vrak dá autobusem nazvat. Bratři mají výhodu, jsou o mnoho vyšší, můj nos sahá jen k podpaží většiny keňanů.

Než jsme nastoupili, hledala jsem jízdní řád, ale marně. Ten je tady prostě zbytečností. Každý dopravní „přepravní“ prostředek sežene pasažéry a jede. Málem nás nastrkali do autobusu směr Mombasa, ale my chtěli úplně jinam. Když je plno po okraj, a to doslova, kozy se na střeše připraví na cestu, můžeme teprve vyrazit. Cestovat v Africe je prostě dobrodružství, dám ruku do ohně za to, že nikdy cesta neproběhne bez jakéhokoli problému. Nikdy totiž nemáte jistotu, že stoprocentně dojedete na předem určené místo.

Podání stovek rukou

Těsně před odjezdem mám hrůzu, zda se autobus nepřevrátí. Na střeše je totiž tolik zavazadel, že je výška povozu teď skoro dvakrát vyšší. Věřím, že pod mnoha mosty v Praze by tento obyčejný autobus neprojel.

Ve veřejné dopravě jsem za naši cestu poznala tolik lidí, jako snad za celý rok v Praze nepoznám. Každý si s vámi hned podá ruce, a nebo chce dokonce vaši adresu! Evropská unie je pro Keňany a vůbec pro všechny afričany, vysněným rájem. Všichni si představují, že by sem chtěli emigrovat.

V polovině cesty se nám porouchal autobus, defekt je tu přeci na denním pořádku. Trochu mě to polekalo. Všichni pasažéři ovšem bez mrknutí oka přijali skutečnost, že se značně zdržíme. Čekala jsem zpoždění několika hodin, vzhledem k tomu, že tady mají lidí na všechno dost času. Nikomu to nevadilo, nikdo se nerozčiloval, prostě to přijali jako běžnou skutečnost. Představila jsem si řidiče autobusu v Praze, už by hulákal na celé kolo, lidi by okamžitě začali nervózně vystupovat a jistě by se s některými z nich pohádal. A přitom jim za dvě minuty jede další autobus.

Malé přepravní prostředky

Největší problém nastane ve chvíli, kdy dorazí malý dopravní prostředek a cestujících je mnohonásobek, než je možné do traku naskládat. To pak musí mít člověk velmi ostré lokty, strkat se a někdy ve vzduchu dokonce lítají i černé pěsti. Pokud je autobus plný a vy opravdu nutně chcete jet, stačí vyndat větší svazek bankovek, než ten co platil před vámi. Pak dostanete jeho místo. Šustění bankovek probudí v Africe totiž opravdu každého.

Zato vlak je v Africe velkou vzácností. Někde jezdí jen dvakrát do měsíce, jinde i jednou týdně.

Poušť Cholbi

Super autobus, který za celou cestu utrpěl poruchu jen třikrát, nás vyplivne na místě zvaném Marsabit.  Není to zrovna malé město, je tu několik škol a mají dokonce i vlastní letiště. Když k němu dorazíme, zjišťujeme, že jde o jednu startovací dráhu vyježděnou v pouštním písku, jakékoli naváděcí zařízení ovšem hledáme marně. K jezeru Turkana to není daleko, necelých dvě stě kilometrů. Jenže cesta vede přes poušť Cholbi. Přes tuto poušť přejedete jedině na nákladním autě, někdy čekáte na auto i čtrnáct dní, odměnou je pak cesta s pohodlným sezením na dvou přivařených trubkách. Jestli jsem měla pocit, že mě někdy ze sezení bolí zadek, tak teprve tady jsem pochopila, co je bolest. Ke konci cesty se mi z očí už valily slzy. Dva dny jsem nebyla schopná jakkoli dosednou a veškeré jídlo a aktivity vykonávané v sedě, jsem absolvovala ve stoje.