První punská válka – díl 2

Antický voják - Punské války
Antický voják - Punské války

V roce 256 podnikli Římané pokus o rázné zakončení války a rozhodli se zaútočit přímo na centrální oblast kartáginské říše na africké půdě. Konzulové Lucius Manlius Vulso a Marcus Attilius Regulus shromáždili pod svým velením silnou flotilu, která čítala 330 lodí na jejichž palubách bylo 140 000 mužů. Nežli však došlo k římské invazi v Africe, střetlo se římské loďstvo a kartáginským poblíž mysu Eknomu u severního sicilského pobřeží. Římská flotila se zde střetla s 350 kartáginskými loďmi a došlo zde k jedné z největších námořních bitev všech dob. Římské loďstvo utvořilo klín a v čele s loděmi obou konsulů vrhlo se vší silou, jež měli veslaři v pažích, proti kartáginskému. Římané prorazili linii, obchvatným manévrem přinutili křídla k ústupu a po rychlém nasazení záloh dosáhli naprostého vítězství. Římané ztratili 24 lodí a potopili 30 kartáginských a kromě toho zajali dalších 64 lodí, takže po bitvě byli silnější než před ní. Cesta do Afriky byla pro Římany otevřena.

Mapa První punské války

Vylodění římského vojska na kartáginském území přivedlo Kartágiňany do ožehavé situace. Jejich těžkostí využily numidské kmeny, které si Kartágo podmanilo, a počaly se proti kartáginskému panství bouřit. Římské akce v Africe řídil Regulus, kdežto Vulso se s velkou částí loďstva vrátit na Sicílii. Zdálo se, že Římané mají vítězství na dosah ruky, protože zabrali více než 70 osad a nakonec oblehli i samotné Kartágo, které se rozhodlo v dané situaci jednat o mír. V této chvíli se však Regulus projevil jako špatný diplomat. Kladl totiž Kartágu takové podmínky, že byly zcela nepřijatelné a ještě více rozněcovaly Kartágiňany k dalšímu odporu. Jednání, která probíhala, posloužila Kartágu k tomu, že posilovalo svou žoldnéřskou armádu, v níž se v té době osvědčil jako vynikající velitel Sparťan Xanthippos. Na jaře roku 255 přepadl Xanthippos odpočívající legie, využil své téměř desetinásobné převahy jízdy a drtivé masy stovky válečných slonů a porazil je na hlavu. Jen asi dva tisíce Římanů se zachránilo útěkem, přes deset tisíc zůstalo ležet na bojišti. Mezi muži, kteří upadli do kartáginského zajetí, byl i konsul Regulus. Římské lodě, vyslané k africkým břehům, již nemohly výsledek bitvy zvrátit a omezily se jen na to, že přijaly na palubu trosky Regulova vojska. Na cestě do Itálie však byla tato plavidla zničena bouří.

Výprava do Afriky tedy skončila neúspěšně a dějištěm války se na dlouhou dobu stala opětovně Sicílie. Římskou porážkou skončila první etapa války. V její další fázi se v nových souvislostech objevovaly na obou stranách staré problémy, takže vznikal dojem, že válka vlastně teprve opravdu začala. Ztráty na lodích i na mužstvu, které Římané utrpěli při Africké expedici, jim bránily v šířeji zaměřených akcích, takže oba státy vyčerpávaly energii ve střetnutích místního významu, která neměla vliv na urychlení konce války. Na Sicílii se však římské armádě podařilo rozšířit svá postavení na severním břehu ostrova a roku 254 dobýt přístav Panormus. Hlavními opěrnými body Kartágiňanů se v této fázi války stala přístavní města na západním pobřeží ostrova Lilybaeum a Drepanum, která se Římanům nepodařilo dobýt, neboť římské námořní síly byly příliš slabé na to , aby odřízly kartáginskou državu na Sicílii od jejího afrického centra.

V roce 247 se situace na Sicílii změnila. Stalo se tak v důsledku příchodu mladšího a energického Hamilkara Barky, který převzal vrchní velení nad katáginskými vojsky. Hamilkar Barkas (= Blesk) pocházel z urozené rodiny známé svým ostře protiřímským smýšlením, která měla zájem na upevnění kartáginské moci i mimo africkou oblast. Ačkoliv neměl k dispozici příliš velký počet lodí, začal znovu podnikat pustošivé nájezdy na jihoitalské pobřeží s cílem získat co nejbohatší kořist a posílit tak vysychající kartáginské zdroje na ostrově. Pokusil se rovněž zlepšit situaci Kartágiňanů na sicilském území a vybudoval na hoře Heirkté u Panormu a na hoře Eryku u Dreoana pevnosti, z nichž podnikal útoky na římská vojska a po rychlých akcích se znova stahoval zpět do výchozích pozic. Jeho pozemní výpady byly doprovázeny námořními akcemi na jihoitalské pobřeží. Touto taktikou působil Hamilkar Barkas Římanům značné těžkosti, proti kterým nebyla římská pozemní armáda s to podniknou účinné protiakce.

Vývoj války přivedl Římany konečně k opětovnému poznání, že klíč k vítězství nad Kartágem tkví v dalším budování válečného loďstva, které by odřízlo kartáginské posádky na Sicílii od jejich afrického zázemí. V roce 243 Římané vyvodili z tohoto poznání praktický závěr a začali stavět novou válečnou flotilu, a to za peníze, které poskytli majetní občané, zainteresovaní na rychlém a vítězném ukončení války. Posílení římské námořní moci zapůsobilo na vývoj pozemních akcí již v roce 242, kdy se Římané zmocnili Drepana. Rozhodující události však spadaly do následujícího roku 241, kdy Římané, vedení konzulem Gaiem Lutatiem Catulem, svedli s kartáginským loďstvem vítěznou bitvu a Aegatských ostrovů (při západním sicilském pobřeží) a zbavili tak Kartágiňany možnosti zásobovat a posilovat z Afriky své posádky na Sicílii. V bezvýchodné situaci pověřili kartáginští předáci Hamilkara Barku, aby s Římany dojednal mír.

Při tomto jednání šlo o faktickou kapitulaci Kartága na sicilském území a Římané využili situace, aby si nadiktovali co nejvýhodnější podmínky. Především anektovali území kartáginské državy na ostrově a donutili Kartágiňany rovněž k vydání Liparských ostrovů (na sever od Sicílie). Kromě toho byli Kartágiňané povinni uznat nedotknutelnost Hierónova království v Syrákúsách, vrátit Římu a jeho italským spojencům bez náhrady všechny válečné zajatce a zaplatit Římu válečné odškodné ve výši 3200 talentů (83 840 kg stříbra), splatných v průběhu deseti let. Důsledkem římského vítězství bylo pro Kartágiňany ztráta vlivu v Tyrhénském moři a současně i konec konkurenčního boje se sicilskými Řeky.

Z římské strany bylo dosažení vítězství vykoupeno velkými ztrátami na lidech i materiálu. V bojích které se vlekly 24 let, přišli Římané spolu se svými italskými spojenci o více než 100 tisíc mužů a ztratili údajně 700 lodí, kartáginské ztráty byly zřejmě stejně velké. Utrpení domorodých Sicilanů bylo pravděpodobně strašlivé. Čtyři velká města byla zpustošena (Panormus, Agrigentum, Camarina, Selinus) a jejich obyvatelstvo bylo uvrženo do otroctví. Říká se, že počet lidí zotročených v roce 261 a Agrigentu dosáhl 25 000. Podle Polybiova mínění byla první punská válka „největší válkou v dějinách co do trvání, intenzity a rozsahu operací“. Tak skončila jedna z nejničivějších válek starověku.

Komentáře
Booking.com
Mapa oblasti
Sponzoři článku

Chcete mít na tomto místě svůj inzerát? Staňte se sponzorem našeho článku! U tohoto článku si můžete na 1 rok zakoupit umístění vašeho vlastního odkazu. Vložit inzerát.

Nejnovější článek
Kam dále?
Reklama