Jízda na psím spřežení v Laponsku

Pomněnkové psí oči mě pozorují bez jediného ucuknutí. Začínám podléhat nervozitě. V tu chvíli začne chundeláč vesele mávat ocasem. Mám vyhráno. Vůdce smečky se stává mým nejlepším přítelem a my můžeme vyjet do víru polárního dne.

Půjčujeme si v Praze auto se zimními pneumatikami a vyjíždíme směr Laponsko. Cesta přes Polsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko utíká bez sebemenších obtíží či dopravních uzlů. V Tallinnu si kupujeme lístek na trajekt a vjíždíme autem na obrovskou rampu. Po dvou hodinách na moři se ocitáme v Helsinkách v přístavišti a pokračujeme směrem na Rovaniemi a dále do finského Laponska, specifičtěji do sámského městečka Hetta.

Finská část Laponska je známá svým malým počtem obyvatel. Na jednom kilometru čtverečním žijí v průměru dva lidé, respektive Laponci. Laponsko bylo dříve obydleno Sámy, jejichž kořeny tu utkvěly a dodnes zde vidíme na každém kroku sámské tradice, kroje, barvy i mentalitu.

Město Hetta leží za polárním kruhem. 7km od Hetty se nachází letiště a 55 km od města najdeme rozsáhlý a překrásný národní park Pallas-Yllästuntun. První zmínky o Hettě se váží k roku 1700. Hetta byla důležitým sámským centrem. Dnes zde můžeme obdivovat enontekijský kostel s vnitřními barevnými mozaikami. Místní se nejčastěji setkávájí v obchodě nebo na benzínce – tradiční místa obchodu, zábavy i setkávání. Do restaurací se zde moc nechodí. Asi proto je v Hettě pouze jeden hotel, jehož součástí je jedna menší restaurace.

Hetta je skvělým základním táborem pro jednodenní vyjížďky do okolí. Až budete v Hettě, určitě si nenechte ujít jízdu na psím spřežení, sněžnice, běžkařské stopy, stavění iglú, chytání ryb na dírky a zimní radovánky. Ideální je, pronajmout si zde chatu či srub. Tak jako je u nás samozřejmá koupelna, tak je pro Finy důležitá i sauna. Komůrku s teplem vlastní každý Fin a po večerech se nechodí na pivo, ale každý si vytváří své wellness doma s častým pozorováním polární záře.

Za městečkem Hetta svítí zavěšená svítilnička s dřevěnou cedulkou „Huskies“. Jdeme po zasněžené cestičce, která nás dovede k domečku s červenou střechou. Zvoníme na zvonek. Přichází mladá slečna v beranici. Přezouvá se do sněhulí, navléká na sebe tlustou zimní bundu, jde s námi ven a přivítá nás:“Hi, I´m Mandy and I can show you our huskies farm.“ Velmi rádi kýveme na její nabídku a jdeme po křupavém zmrzlém sněhu ke kotcím a boudám.

Mandy vypráví:“We have 148 huskies …“ Díváme se směrem k několika boudám, ze kterých se vynořují nadšení chlupatí psi s jemným pomněnkovým pohledem a tichou oddaností a vřelostí. Na farmě žijí, jak sibiřská, tak aljašská plemena. Feny žijí v kotcích a psi v boudách. Venku mohou být bez problémů až do -40 C. Pokud jsou psi nemocní nebo nastanou větší mrazy, pak si je majitelé berou k sobě do domečku.

Po vyprávění nám Mandy nabízí projížďku na psím spřežení. Nejdříve to promýšlíme, protože nás 50 Euro/osoba zaskočí. Ovšem peníze jdou na pořízení krmiva pro psy. Přikývneme na nabídku. Mandy nám představí několik rodinných zaměstnanců a následuje třicetiminutové proškolení o ovládání a řízení saní, o brzdění, zahýbání a o rovnováze na dřevěných sáňkách. Je nás celkem 6. Vytvoříme páry po dvou a už se pro nás připravují troje saně s kožešinovou přikrývkou. Mandy s ostatními zapřahují psy. Včele každého spřežení jsou nejsilnější, nejinteligentnější a nejrychlejší jedinci. Za nimi se řadí slabší a na konci za saněmi zaujímají své místo nejmladší a nejslabší čtyřnozí přátelé. Ti mají ovázané tlapky v rámci prevence.

Jedu s Filipem. Nejdříve si sedám do saní a přehazuji přes sebe sobí kožešinu. Filip stojí za mnou na gumových podložkách a pohybem těla velí psům na rozjezd. Vyrážíme na zasněžené pláně, mezi lesy, po udusaném i rozprášeném sněhu a necháváme se unášet stmívající se oblohou, která hraje duhovými barvami. V půlce cesty se měníme. Filip dává povel psům, kteří okamžitě zastavují. Stavím se na sáně, nahýbám se lehce doprava a huskies reagují na sekundu přesně a odbočí doprava. Z jízdy je cítit energie, síla, elán, ale i poslušnost a oddanost laponských chundeláčků, kteří neštěkají, ale vyjí. Subarktické podnební pásmo je pro ně rájem a v zapřažení se pohybují ladně a elegantně, ovšem velmi rychle. Užívají si jízdu stejně jako my.

Po 6 km parádní jízdy sestoupávám ze saní a jdu každého psa odměnit pohlazením a pošimráním pod krkem. To byl fantastický zážitek. Prsty máme všichni prokřehlé, proto velmi rádi přijímáme nabídku a využíváme teplo srubu s kožešinovými přikrývkami.

Laponsko je charakteristické území s uzavřenými, ale milými lidmi. Tvrdé podnební prostředí odmění širokou škálou vegetace i zvěře, především té divoké. Laponsko je jako husky pes. Na první pohled působí velmi hrdě a vytváří strach, ale až jej poznáte, zjistíte, jak je roztomilé a jedinečné. A to je Laponsko.