Tádž Mahal navštíví několik milionů návštěvníků ročně

Mughalští panovníci uměli být krutí a nelítostní, ostatně jako všichni asijští absolutističtí vládci, ovšem – nechali po sobě několik architektonických skvostů, po kterých se dnes s úžasem otáčí doslova celý svět. Jednou z takových staveb je třeba Tádž Mahal, mauzoleum věnované památce předčasně zesnulé manželky Šáhdžahána, žijícího v sedmnáctém věku, jež nesla jméno (řekněme spíše oficiálně platnou přezdívku) Mumtáz Mahal. I když měl císař samozřejmě mnoho milenek, tato měla výsadní roli a mohla vedle něj vystupovat i při oficiálních událostech.

Po porodu čtrnáctého dítěte zemřela a šáh truchlil až do smrti…

Ardžumand, jak znělo původní jméno panovníkovy ženy, porodila čtrnáct dětí, ale u posledního porodu jako teprve šestatřicetiletá zemřela. Pravda, průměrný věk dožití nebyl v tehdejší Asii o mnoho vyšší, ale v paláci se pochopitelně žilo trochu jinak než ve slaměné chýši a krásná Mumtáz Mahal mohla po boku císaře i úspěšně zestárnout. Nakonec, sám šáh žil hned 74 roků, a to ještě na sklonku života musel prožít těžký psychický šok, zradu vlastního syna Aurangzéba, jenž si sám usurpoval trůn a udělal z otce žebráka. Churrám, jak znělo původní jméno císaře Mughalů, zemřel jako zlomený stařec v roce 1666…

Když milovaná žena odešla, vyhlásil státní smutek – a to ne ledajaký. Trval hned dva roky, nesmělo se nic slavit, tabu bylo i nošení šperků, musela truchlit doslova celá země. Šáhdžahán chtěl udělat něco, co by se zapsalo do dějin, aby se na jeho životní partnerku nikdy nezapomnělo. A tehdy vznikla první myšlenka na budování Tádž Mahalu, stavby vysoké celých 73 metrů. Na autorském projektu se podíleli i poradci z Benátek nebo Francie, stejně jako třeba i z Osmanského Turecka či dalších zemí světa, přesto zde převažuje původní perský a mughalský ráz. Ostatně, jistý Peršan Ustád Ísá byl za celou stavbu přímo zodpovědný.

Čistý mramor, který měl symbolizovat vstupní bránu do ráje

Stavba z mramoru, která se rozprostírá na skoro osmnáctihektarovém komplexu. Nechybí vodní kanál a rozsáhlé zahrady, ve středu stavby je sarkofág Mumtáz Mahal a výše položená hrobka samotného císaře. Na budování této nádhery se podílelo dvacet tisíc poddaných a trvala celou generaci, přesněji dvaadvacet roků. Třeba právě mramor se musel dopravovat z lomu, který byl vzdálen na stovky kilometrů, a to je jen malý střípek ze všeho, co museli stavitelé podstoupit. Skutečně, dalo to práci, ale výsledek je výjimečný, že?

Tádž Mahal se nachází ve městě Ágra, někdejším centru mughalského impéria, dnes ležícímu na severu Indie, v relativní blízkosti Gangy i Nového Dillí. Ágra má dnes zhruba půl druhého milionu obyvatel, založena byla podle oficiálních záznamů již před pěti staletími. Dokončení samotné stavby se datuje do roku 1653, najdete tu i pověstnou Rudou pevnost, kde dožil své poslední dny sám velký císař.

Tisíce květin, mramorová klenba popsána súrami z koránu a vlasy, ze kterých se až tají dech. I o tom je dnešní Tádž Mahal, jenž musí být pravidelně čištěn – protože kvůli indickému ovzduší, které se v některých oblastech dá dýchat (nejen Evropanovi) jen obtížně, získává žlutý nádech. A co by Indové pro turistický ruch neudělali, když sem zavítá každoročně několik milionů návštěvníků?

Když sem přijdete brzy ráno, nese stavba růžový odstín, večer už pak nabídne bílý nádech odstínu sklenky mléka. A v noci? Snad jako by byla zlatá, přesně jak si sám šáh kdysi jistě přál, než vydechl naposledy…