Sjednocení Itálie aneb výprava, která změnila celý svět

Italská bota byla od konce antických časů tvořena obvykle několika nezávislými státy, které mezi sebou dokonce bojují. Vzpomeňme na Benátky, Lombardii, Janov, Papežský stát, Toskánské velkovévodství a další, své vlastní království měla díky dobrodružným bratřím Guiscardům i Sicílie a zapomenout bychom neměli ani na svébytnou Sardinii. Jak tak rozmanitou společnost vlastně přivést pod jednu střechu? Myšlenka se rodila hodně dlouho a po řadě neúspěchů se nakonec ujala. I když v Itálii dodnes zaznívají teze, že bohatý sever by neměl dotovat poněkud chudší jih, Evropa si jistě nedovede představit tuhle zemi nějak rozdělenou…

Jak to všechno začalo? Na jihu a také zdola

Ve školních osnovách se téma skoro až přeskakuje, platí to snad pro všechny stupně vzdělávání. Přitom by byla škoda si tuhle historii trochu nepřipomenout. Risorgimento, což znamená totéž, co znovuzrození, bylo hnutím aktivním po většinu 19. století. Italský sever obsadili Rakušané a mnoho dalších regionů se netvářilo na podobnou vizi zrovna přívětivě. Myšlenka na sjednocení vznikla i díky Napoleonovi a jeho tažení v Itálii, které s sebou přineslo mnoho revolučních změn – a pro mnohé italské intelektuály znamenala jediné – konstituční monarchie jako minimum možného, ale určitě by nebyla od věci ani velká republika. Ale kde začít?

Třeba už ve středověku, kde se objevují první pokusy, ale pokud jde o devatenácté století, hlavní osobnosti jsou v zásadě tři – Giuseppe Garibaldi, Giuseppe Mazzini a Camillo Cavour. První dva republikánští revolucionáři, třetí premiér Sardinie, jehož snaha měla vedlejší efekt – nastolení vlády savojského krále Viktora Emanuela nad později sjednocenou zemí. Samozřejmé je, že pro nějaký úspěch musely obě strany nějak spolupracovat…

Krvavá válka s Rakouskem byla na spadnutí

Cavour zajistil obratně podporu francouzské koruny a Rakušané na konci padesátých let dvacátého století dostali tvrdou ránu. Revoluční změny tak dostaly zelenou i ze zahraničí, po neúspěšné Červencové revoluci snad ani nebylo možné pokračovat jinak. Kruté bitvy u Magenta a zejména Solferina, ale záhy poté Francie uzavírá s Rakouskem mír, věc se tedy nepodařilo dotáhnout do samotného konce. Napoleon III. získává Savojsko a oblast Nice, Toskánsko a Parma spadá nově pod Sardinii. Bylo to všechno? Nikoliv…

Giuseppe Garibaldi obratem vpadá jako velitel tisícovky červených košil na Sicílii s cílem svrhnout nenáviděné Bourbony. Přidává se k němu řada aktivních vzbouřenců, protože tady už revoluce nějakou dobu probíhá – takto ale dostala mohutnou vzpruhu. Revolucionáři obsadí Palermo a Viktor Emanuel využívá situace, lidové hlasování na jihu Itálie rozhodlo o tom, že se tato část světa přidá k Sardinskému království.

Vyhlášení Italského království v roce 1861

Samozřejmě, Sardinské království zůstalo v myslích zúčastněných, ale rozšíření hranic si žádalo změnu názvu. Nově tak šlo o Italské království, vzniklé na papíře v roce 1861 a mající centrum v severoitalském Turíně. Jen o málo později se stala hlavním městem Itálie renesanční Florencie, a protože se mladá Itálie podílela na prusko-rakouské válce, samozřejmě hrdinským bojem proti někdejším rakouským utlačovatelům, mohla po následném míru získat Benátky. A protože Prusové dokázali porazit také Francii, Papežský stát vyklidil pozice a hlavním městem Itálie se v roce 1871 stává Řím – a je tomu tak samozřejmě dodnes.

V momentě, kdy byla vytvořena Itálie, začal se rozrůstat i tamní nacionalismus. Snaha vyhnat slovanské menšiny z oblasti Terstu a vůbec přímého sousedství budoucí Jugoslávie však přinesla jen částečný úspěch. Savojsko také nebylo možné připojit k rostoucí Itálii, neboť právě zde se už stali pány Francouzi. Myšlenky na připojení Dalmácie byly rovněž liché, chorvatské obyvatelstvo by nic takového nepřijalo.

Sjednocení dokončeno, papež je z toho na nervy

Papežský stolec přišel díky tomuto procesu o mimořádný vliv z minulých staletí. Zůstal totiž jen a pouze Vatikán, necelého půl kilometru čtverečního, jako formální stát. Oproti oblasti, kterou měly Papežské státy v držení dříve, skutečně směšná záležitost. Není pak divu, že Pius IX. nehodlal politicky sjednocení vůbec uznat a označil se za vězně žijícího ve Vatikánu, ani po zvyku svých pozdějších nástupců nikam necestoval. Chvění mezi bohatým severem a chudým, převážně rolnickým jihem, se však sjednocením vyřešit nepodařilo – a v mnoha směrech trvá do dnešních časů. Liga Severu dokonce navrhla odtržení severních částí země a vytvoření samostatné – nové – Itálie. Ale to je už jiný příběh…