Třetí punská válka

Římský voják
Římský voják

Římský vztah ke Kartágu se v polovině 2. století př. Kr. utvářel jako výsledek konfrontace dvou představ o budoucnosti města. Jednu z nich obhajoval význačný senátní činitel P. Cornelius Scipio Nasica Corculum, konzul v letech 162 a 155, který se domníval, že Kartágo by mělo být Římany zachováno. Svůj názor odůvodňoval tím, že Římu bude hrozit úpadek, nebude-li nucen ze strachu před Kartágiňany udržovat své síly na potřebné výši. Zastáncem tvrdé linie vůči Kartágu byl Marcus Porcius Cato, který se dožadoval zničení města. Tento názor získával v římských kruzích stále více zastánců.

Ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam. 
„Ostatně mám za to, že Karthágo musí být zničeno“
Marcus Porcius Cato Censorius

Kartágo se zatím úzkostlivě snažilo nedat Římu důvod k novým vojenským akcím, neboť všem bylo zřejmé, že jakýkoliv konflikt by nutně vedl k římskému vítězství. Kartágo bylo zbaveno velmocenských ambic, ale mělo dosti sil i odhodlání k obnově svého hospodářství. Díky svým podnikatelským schopnostem Kartágiňané překonali následky prohrané války, rozvinuli zemědělskou výrobu a znovu získali pozice v mezinárodním obchodě. Z vlastní produkce směnovali textilní výrobky a některé kovové předměty a zprostředkovávali obchod slonovou kostí, cínem, zlatem a některými surovinami. Římané, kteří přicházeli do Kartága, byli vesměs udiveni jeho příznivým hospodářským stavem. Nemalou zásluhu na tom měl právě Hannibal, který prosadil různé reformy ve prospěch širokých mas, zdanil aristokracii a uvedl do pořádku státní finance.

Možnosti kartáginského rozvoje však byly omezené, neboť městský stát, ve který se Kartágo znovu změnilo v důsledku mírové smlouvy, byl pod trvalým dohledem věrného římského vazala numidského krále Massinissy. Když Marcus Porcius Cato, v roce 153 př. Kr. odcestoval do Kartága, aby tam jako vedoucí smírčí komise rozhodl jeden z nesčetných pohraničních sporů s Massinissou, vrátil se úplně zdrcen. Viděl rozkvět města, mocné loďstvo, všude plno zbraní. Před odjezdem utrhl fík, čerstvý jej přinesl do Říma (plavba trvala tři dny) a s veškerým patosem, jehož byl jako jedenaosmdesátiletý stařec schopný, jej ukázal senátu: „Můžeme vlastně říci, že nepřítel je před našimi hradbami!“ Senát se nato v tajném zasedání usnesl, že při nejbližší příležitosti vypoví Kartágu válku a úplně jej zničí.

Massinissa vědom si, že jako římský chráněnec se nemusí obávat kartáginských sankcí, odvažoval se k stále riskantnějším akcím. V roce 161 př. Kr. obsadil území patřící Kartágu v prostoru Malé Syrty a o deset let později vyprovokoval Kartágiňany k ozbrojenému boji. Tím však Kartágiňané porušili ustanovení mírové smlouvy s Římem, která jim zapovídala vést válku na africké půdě bez předběžného římského souhlasu. Roku 149 př. Kr. zahájili tedy Římané válečné akce a dali tak podnět ke třetí punské válce.

Již začátek války ukazoval, že Kartágo nemá v zápase proti Římu naději na vojenský úspěch. K citelnému oslabení kartáginských pozic vedl přechod významného severoafrického města Utiky na římskou stranu. Postavení Římanů dále posilovala loajalita celé numidské oblasti, ze které přicházela i aktivní pomoc. Massinissa sice na přelomu let 149/148 př. Kr. zemřel a jeho království se rozdělilo mezi jeho tři syny. Ti však zachovávali Římu věrnost a jeden z nich – Gulussa – se od roku 148 př. Kr. účastnil bojů na římské straně. Nebylo divu, že Kartágiňané v reálném pohledu na svou izolaci usilovali již po vzniku války o to, aby zápas skončil co nejdříve přijatelnou mírovou smlouvou. Kartáginští předáci šli tak daleko, že podle dosažené dohody vydali Římanům 300 rukojmí a dokonce i veškeré zbraně. Když však Římané vystoupili s dalším požadavkem, aby obyvatelé Kartága opustili své město a usadili se na jiném místě ve vzdálenosti deseti mil od moře, rozhodli se Kartágiňané ke krajnímu odporu.

Požadavek, který se senát styděl říci poslům do očí, vyvolal v Kartágu bouři odporu: nebylo státního hodnostáře, ani člověka z lidu v půlmiliónovém městě, který by s ním souhlasil. Dosavadní bezpříkladná odevzdanost s v jediném okamžiku změnila ve stejně bezpříkladnou odhodlanost. Kartáginci se stáhli za hradby města, uzavřeli brány a přísahali, že se budou bránit na život a na smrt. V horečném spěchu začali vyrábět zbraně: domácí nádobí mizelo v pecích, aby se přetavené změnilo v meče, kopí a brnění, veřejné budovy se bouraly a z jejich kamene se vyráběly střely pro katapulty. Protože chyběly struny pro luky, ženy na ně obětovaly své vlasy. Státní rada propustila otroky a vězně, kteří byli ochotni bránit hradby – přihlásili se všichni. Nakonec povolala uprchlého Hasdrubala (zavinil svou neschopností porážku Kartáginců v bitvě s Massinissem, střet se stal záminkou k třetí válce) a svěřila mu vrchní velení. To všechno se událo během krátké doby na rozmyšlenou, kterou si státní rada vyžádala, přímo před táborem římského vojska.

Když doba na rozmyšlenou uplynula, spatřili Římané Kartágo v plné zbroji, místo věnčených bran je vítaly katapulty na hradbách a oddíly ozbrojenců na věžích. Vrhli se na ně útokem a byli odraženi. Po dalším neúspěšném útoku se brány města otevřely – obležené přešli do protiútoku. Pobřeží se změnilo v bojiště, i když se na něm Kartágincům příliš nedařilo, své město drželi. Celé dva roky!

Váleční sloni Kartaginců

Roku 147 př. Kr. poslal senát před Kartágo Publia Cornelia Scipiona Aemiliana. Ukázal se stejně rázným vojákem, jako byl předtím umírněným politikem. Upevnil otřesenou kázeň v legiích, přivedené posily rozmístil od břehu ke břehu kolem celého města a loďstvem zablokoval přístav – do neprodyšně uzvařeného Kartága měl přístup jedině hlad. Když mu na jaře roku 146 př. Kr. nabídl Hasdrubal mír, věděl, že město je zralé k pádu. Odmítl jakékoli vyjednávání a zahájil útok. Přes mocné hradby se nedostal jediný legionář a obléhací berany také selhaly – podařil se však průlom ve vnějším opevnění přístavu. Útočné oddíly si pak za obrovských obětí vynutily přístup do města. Šest dní a šest nocí zuřil boj v ulicích mezi hořícími domy, z nichž každý se proměnil v pevnost, teprve sedmého dne se podařilo legiím dobýt hradu Byrsy.

Hasdrubal se pak stáhl s rodinou do azylu Ešmonova chrámu a s oddílem římských zajatců z dřívějších bitev, kteří si zradou vykoupili život, se rozhodl k poslední obraně. Když však došly veškeré zásoby a římští zrádcové chrám zapálili, aby nepadli živý do rukou svých krajanů, Hasdrubal vyběhl z hořící brány , vyhledal Scipiona, poklekl před ním a prosil o svůj život. Když to z terasy chrámu spatřila jeho manželka, popřála mu jízlivě k záchraně a vrhla se s oběma syny do plamenů. Přemožený a ponížený zahynul brzy nato Hasdrubal v Itálii jako římský vězeň – dříve však zahynulo jeho vlastní město.

Zatímco římští vojáci plenili dobyté město, v němž z každých deseti mužů devět zahynulo v boji, Scipio čekal na návrat svých poslů, které odeslal do Říma se zprávou o vítězství a s žádostí o velkorysost k přemoženým. Senát však setrval na svém rozhodnutí. Sedmnáct dní pak hořely trosky města, jeho zbytky byly srovnány se zemí, území zoráno pluhem a navěky nábožensky prokleto, aby se předešlo pokusům o jeho eventuální obnovu. Obyvatelstvo bylo prodáno do otroctví. Kartágo zmizelo z povrchu země ….

 
Mapa Třetí punské války

Když Scipio stál nad trosky zničeného města prohlásil: „Přijde den, kdy svatá Trója padne, a s ní i král Priamos a všechen jeho bojovný národ,“ říkal si tiše z Homéra při pohledu na své dílo. Když se ho zeptal muž, který stál vedle něho, co tím chce říci, mávl smutně rukou: „Je to slavná chvíle, Polybie, ale trápí mě předtucha a strach, že stejný osud postihne jednou mé vlastní město.“

Komentáře
Booking.com
Mapa oblasti
Sponzoři článku

Chcete mít na tomto místě svůj inzerát? Staňte se sponzorem našeho článku! U tohoto článku si můžete na 1 rok zakoupit umístění vašeho vlastního odkazu. Vložit inzerát.

Nejnovější článek
Kam dále?
Reklama