Nedávná historie Korsiky

Co vlastně takový průměrný Čech ví o Korsice? Moc toho asi nebude. Že leží kdesi u Středozemního moře a narodil se tu slovutný Napoleon Bonaparte, to bychom snad ještě dali dohromady, ale že ta země, které patří, je Francie, na to už si ne všichni vzpomenou. A jaké je hlavní město Korsiky, to by vymysleli snad jen učitelé zeměpisu a ti, kteří Korsiku navštívili.

Ale ani oni zpravidla netuší o tom, jak pohnutou historii se tento jihofrancouzský ostrov může pyšnit - je-li tedy toto správné slovo pro popis událostí, které hýbaly nedávnými dějinami. Korsika dnes patří Francii, ale nebylo to tak vždycky. Tu dobu si nicméně nepamatuje už nikdo, neboť hovoříme o období velké francouzské revoluce.

Tehdy ještě Korsika náležela k italskému Janovu, ostrované nespokojení s nadvládou cizího státu ale dávali Italům pěkně zabrat, a ti tak poprosili o pomoc Francii. Po sérii ozbrojených vzpour Francie převzala nad Korsikou nadvládu, ta ale nikdy nebyla bezproblémová. Korsičané se dodnes nemohou srovnat s tím, že jim nenáleží suverénní stát a Italové zase nepřestávají doufat, že by se jim mohlo podařit získat zpátky své původní území (Korsiku vlastnili již od raného středověku).
Boj o nezávislost na Korsice neustal v podstatě nikdy, v průběhu své existence však nabíral mnoho podob. Spory nabyly vrcholu v sedmdesátých letech minulého století, kdy vznikla první organizovaná hnutí radikálních separatistů. V roce 1976 se dala dohromady zřejmě nejznámější a nejdůležitější z nich, Fronta národního osvobození Korsiky (FLNC). Akce této skupiny nechvalně prosluly svým násilnickým charakterem a podle některých zdrojů náleží na její konto až osm set atentátů.

Bojovníci z FLNC aktivně vyjednávali s politickými představiteli Francie, ale nezdráhali se sahat k drastičtějším metodám, při kterých byl zničen nejeden lidský život. Útočili na státní nebo vojenské cíle jako úřady, banky či dokonce policejní stanice. Zakládali si navíc na častém styku se zástupci médií a nevynechali jedinou příležitost, jak na tiskových konferencích demonstrovat svou sílu a připravenost k boji.

Hnutí Fronta za osvobození Korsiky vzniklo sloučením dvou dřívějších organizací, Fronty korsických zemědělců a organizace Ghjustizia Paolina (GP). Manifest, který nově seskupené hnuté vydalo a adresovalo především politikům, zněl jednoznačně: odstřihnout Korsiku od francouzského a koloniálního vlivu a přiznat jí statut autonomního státu.

Za cíl si kladli sjednocení korsického lidu ve jménu boje proti společnému nepříteli, a protože Francie tou dobou vynakládala na boj se separatisty zcela nepřiměřené síly (v roce 1975 například poslala proti osmi členům FLNC na dva tisíce policistů), Korsičané se skutečně přikláněli spíše na stranu radikálních hnutí.

Přidávali se příznivci levice i pravice a také zástupci umírněnějších regionálních hnutí, a jak FLNC rostla, rostl také její vliv. Bohužel se stupňovalo i množství násilí, ke kterému FLNC přistupovala, takže za její cestu k nezávislosti mnohdy zaplatili životem nevinní civilisté. Na vyjednávání o příměří přistoupili zástupci FLNC teprve na počátku osmdesátých let, když se ve francouzské vládě dostala k moci levice.
Ta vyšla korsickým separatistům vstříc, a francouzský parlament udělil Korsice zvláštní statut pro Korsiku, tak se stala zvláštním teritoriálním administrativním celkem spravovaným Korsickým regionálním shromážděním. Aktivity FLNC tím nicméně neskončily, ačkoliv v průběhu osmdesátých let víceméně stagnovaly. S přiděleným statutem však nebyla organizace stále tak docela spokojena, v devadesátých letech se však skupina rozpadla na menší frakce a došlo k jejímu oslabení.

Jedna z těchto odštěpených skupin přistoupila na vyjednávání s prezidentem Lionelem Jospinem a zdá se, že by mohla vést k opatrnému příměří. Dodnes je však na Korsice patrný doutnající vliv FLNC, která není zničena, pouze usnula. Kdy se probudí, je podle odborníků otázkou času.