O česko-taiwanské kuchyni, aneb kdo všechno je milovníkem ku-řízků a knedlíků?

Kolik kultur se nachází na naší planetě? Každá má vlastní rysy, typické charakteristiky (jazyk, nátura, zvyklosti…), podle kterých je můžeme jednotlivě identifikovat. Zdá se být nemožným úkolem srovnávat kulturu, jež má své kořeny daleko na asijském kontinentě s národem Praotce Čecha ze střední Evropy. Máme odlišný humor, způsob stolování, písmo, náboženství, etiketu, zkrátka snad úplně vše…a tak se nabízí otázka: “Existuje vůbec něco, čím bychom nalezli společnou řeč?” Odpovídám: “Existuje!”

 “Tak daleko, ale přeci v některých aspektech docela podobní…”

K tomuto tématu propojování kultur jednotlivých států napříč kontinenty mi poprvé dopomohly ženy z domova pro seniory v Humpolci. Uspořádali jsme společnou aktivitu s názvem “vaření taiwanských knedlíčků slečny Lee” s myšlenkou, že se účastnice tohoto workshopu dozví něco málo taiwanském kulinářském řemeslu. Skončili jsme debatou, která propojovala český knedlík plněný uzeným masem s tím asijským, plněným kuřecím či vepřovým masem a typicky namáčeným do sójové omáčky s česnekem a chilli. Při odchodu za mnou jedna ze seniorek, paní Marie, dorazila se slovy: “Žaneto, děkuji Ti. Víš, já o Asii moc nevím, vlastně jsem se asi vždycky spíše bála něco vědět. Asiaté jsou od Evropanů tak odlišní. Ale dnes jsi nám ukázala, že tam také žijí ženy, jež jsou nám podobné. Celý život připravovaly knedlíky pro své manžele, na které čekaly, než se vrátí z práce. Akorát je neplnily jako my uzeným, ale trochu jinou směsí masa…”

Dovolte mi tímto článkem zabrousit do česko-taiwanské kuchyně a odhalit pět typických jídel každé z těchto kuchyní, které se v různých aspektech sobě nenápadně podobají. Můžeme tak sledovat, že i když se obě země od sebe nachází něco přes 9000 km vzdušnou čarou daleko, mohou tato podobenství v kuchyni potvrzovat slova paní Marie. Tedy: “Tak daleko, ale přeci jsme si v některých aspektech docela i podobní…”. Nač se tedy zaobírat hledáním odlišností v kulturách a nepátrat po tom, co nás jako lidstvo spojuje?

Jídlo č. 1: Ananasový koláček jako po-češtěné linecké cukroví

Ačkoliv nám už název napovídá, že původ cukroví z Lince nemůžeme hledat u nás, ale až za českými hranicemi, málo která hospodyňka během vánočních svátků tento malý koláček plněný rybízovou či jinou marmeládou nepřipravuje. Většina cestovatelů, putující po ostrově Taiwanu si domů v batůžku jako suvenýr odváží malé ananasové koláčky neboli fènglísū (鳳梨酥), jež se staly jedním pro místní z nejoblíbenějších dezertů. Těstem skoro totožné - kraluje máslo, mouka, cukr a vejce, avšak taiwanské hospodyně do koláčků ještě přidávají prášek do pečiva. Pokud se linecké slepované pojí pro nás s Vánocemi, pro Taiwance jsou ananasové koláčky spojené s oslavami Nového roku. Ty mají pro národy v Asii podobnou důležitost jako pro nás křesťanské Vánoce. Ananas, meloun, mango v opozici s rybízem, meruňkou či jahodou, náplně každého z dezertů jsou ovlivněné místem, kde se vyrábí. Těžko bychom u nás na ovocných stromech hledali ananas či meloun, proto raději sáhneme po nasbíraných jahodách či rybízu.

Jídlo č. 2: Bílkovina, která voní?

Můžete je milovat anebo nenávidět. Delikatesa z Hané, která si svou vůní získala či naopak odehnala milióny potencionálních labužníků po celém světě. Olomoucké tvarůžky jsou tradičně spjaté s naší českou kuchyní. Smažené, v podobě pomazánky nebo jen tak s pečivem, již od pradávna patří k naší národní kulinářské hrdosti. Stejnou hrdost pociťují obyvatelé Taiwanu k pokrmu, jenž bychom jeho vzhledem jen těžko přirovnávali k našemu olomouckému tvarůžku. Chòu dòufu (臭豆腐) má však podobný rys, který sice nezaměstnává smysl chuťový, ale dostatečně rychle aktivuje jiný smysl, a to čich. Do češtiny v doslovném překladu smradlavé tofu si totiž stejně jako náš český olomoucký tvarůžek nového strávníka buď absolutně, oddaně získá anebo od sebe na míle daleko odežene. Místní jsou sice dostatečně pyšní na svůj kulinářský klenot, ale odér ze smradlavého tofu často přirovnávají k zápachu, který by dokázal zabít i slona. Snadno ho najdete na každém místním trhu. Podává se vařené či smažené, se zelím, česnekem a sójovou omáčkou.

Jídlo č. 3: Ku-řízek je znám i za taiwanskou úžinou…

Stejně jako linecké cukroví, řízek původně nepochází od našich předků žijících před stoletími na českém území. Většina z nás by nejspíše znovu typovala naše jihozápadní sousedy, kteří jako první přišli s receptem na maso obalované v trojobalu. Abychom nalezli kuchaře s řádem “řízkového” kožíšku musíme ještě dál na jih – a to do Itálie, konkrétně do Milána. Tam jako první poprvé usmažili námi milovaný řízek! Za všem však hledej Čecha! Do tehdejšího Rakouska-Uherska, na dvůr císaře Františka Josefa II., do Vídně, ho totiž nedovezl nikdo jiný, než český vojevůdce pocházející ze středočeských Třebenic, Josef Václav Radecký z Radče. Z rakouského dvora se už později dostal až k nám, do českých zemí. Klasický řízek v České republice časem získal výsostné postavení na seznamu oblíbených jídel nejen u dětí, ale i většiny dospělých. I Taiwanci mají svůj oblíbený řízek! Najdete ho opět na jakémkoliv trhu, avšak pod názvem Dà jī pái (大雞排), v doslovném překladu velké smažené kuře. Náš troj-obal v podobě mouky, vajíčka a strouhanky jen málokterý domorodec pozná. Kuře se obaluje ve speciální směsi koření (bílý pepř, česnek, chilli…), sójové omáčky, cukru, rýžového vína a sezamového oleje. Nepodává se s bramborovou kaší nebo v chlebu, ale jen tak samotně, do papíru a se špejlí.

Jídlo č. 4: Prdelačka na Taiwaně?

Co kdybychom do klasického pokrmu tradičních českých zabijaček přidali místo krup lepkavou rýži a vytvořili arašídy a sójovou omáčkou slepené malé obdélníky, které bychom poté napíchnuté na špejli s radostí prodávali na taiwanském nočním trhu? Nepřišli bychom s ničím novým. I Taiwanci připravují pokrmy z vepřové krve. A právě jeden z nich tzv. Krvavý koláček neboli čínsky Zhūxiě gāo (豬血糕) můžeme na ostrově ochutnat skoro na každém rohu. Důvod, proč lidé začali tento koláček připravovat je totožný s tím, proč se začala vařit česká prdelačka. Zkrátka, i v Asii se snažili zpracovat všechny části zabitého zvířete, aby se vyhnuli plýtvání jídlem.

Jídlo č. 5: Kdo je národem knedlíků?

Kynutý, bramborový, tvarohový, karlovarský… mohla bych ve výčtu ještě nějaký ten čas pokračovat. Kdybychom rozdávali medaile, asi by Česká republika mohla bojovat o prvenství v soutěži odborníků na knedlíky. Ale pozor, pozor, Asiaté jsou také milovníky knedlíků. Avšak náš houskový by nejspíše nazvali chlebem. Knedlík na Taiwaně je tradičně plněný, masem nebo zeleninou. Svým vzhledem se jedná o pokrm, kde se může ukázat kreativita a zručnost každého kuchaře. Taiwanci stejně jako Češi knedlíky milují. Tzv. polévkové knedlíčky neboli čínsky xiǎolóngbāo  (小笼包), se řadí na nejvyšší žebříčky, pokud se do internetového vyhledávače zadá seznam TOP taiwanských jídel. Jsou běžně plněné vepřovým masem a vývarem, namáčí se opět do směsi, které vévodí sójová omáčka. A jakým způsobem můžeme vývarem naplnit knedlík? Speciální vepřový aspik, který se rozpustí v průběhu samotného vaření knedlíků je správnou odpovědí na tuto zcela logickou otázku. Opět, jako všechny ostatní pokrmy…knedlíčky a nejen ty polévkové najdeme na Taiwanu doslova na každém rohu.

Tento seznam by nebylo složité ještě o nějaký ten pokrm prodloužit. Tímto jednoduchým nahlédnutím doslova pod pokličku kultury vzdálené od našich hranic dál než si dokážeme představit, nám alespoň trochu mohlo dopomoci, stejně jako paní Marii, odbourat strach z jinakosti a nevědomosti, který se často stává příčinou našich předsudků směrem k jiným kulturám.