Výlet do Himaláje – díl druhý

Po dalším odpočinkovém dnu v Pokhaře jsem si domlouval taxíka na druhý trek. Po ukázaní mapy taxikářovi, který na ní čuměl jak čáp do trubky, tak si to jméno vesničky, kde jsem se chtěl dostat, zadal do mobilu. Ukázalo mu to přes 100km. Jenže můj cíl byl směrem na východ a jeho mobil ukazoval trasu na západ. Šlo jen o to, že chtěl ze mě vyrazit větší cenu. Nakonec si řekl o 5 000 rupií. Já jsem to ještě před touto debatou odhadl maximálně na 3000 rupií. Zastavil jsem se u dalšího taxikáře, který byl starší a zkušenější a řekl mi cenu 2000 rupek. Plácli jsme si a před devátou ráno dalšího dne už stál u vchodu hotelu. Když jsem vystoupil z taxíku, tak mi po zaplacení řidič s úsměvem řekl pouze – up, up, up a ukázal na schody ve svahu. Tak jsem stoupal nahoru a mapa v mobilu je k nezaplacení. Ukázala mi, kde se zrovna nacházím, jelikož papírová mapa byla jen orientační.

Po půlhodině šlapání jsem si říkal, že se musím držet té cesty, po které jsem přijel, což bylo vpravo. Na konec té asfaltové cesty jsem musel dojít. Po chvíli se ke mně přidal stařík a chvíli jsme si kostrbatě povídali. Když jsme došli na křižovatku, tak jsem chtěl zatočit vpravo směrem k hlavní cestě, ale ten kouzelný dědeček mi řekl, že mám jít vlevo. Po chvíli jsem vytáhl mobil, abych to zkontroloval a on měl pravdu. Taková situace se za chvíli opakovala ještě jednou. Pozdravil jsem dalšího dědu před jeho domem. Na sobě měl teplákovou soupravu a na ní  vyšitý velký fotbalový míč. Když jsem chtěl za chvíli odbočit zkratkou doprava dolů, kde jsem viděl cestu, tak najednou byl druhý kouzelný dědeček s fotbalovým míčem vedle mě a prý mam jít vlevo. Zkontroloval jsem to za chvíli v mobilu a opět měl pravdu. Když jsem se otočil, tak už tam dědula nebyl. Ale já jsem nikomu z nich neřekl kam mám namířené. Anebo všichni turisti chodí stejným směrem.

Nicméně všude v průvodcích vychvalují spaní v místních čajovnách a u místní lidí. V Gurung vesničkách. Kde jste obklopení panenskou přírodou a přikrytí nebem s hvězdami na dosah ruky. Kde si vyčistíte duši a napravíte karmu a seřídíte čakru. Kde tato místa dávají lidem neskutečný půvab a kouzlo, na které nikdy nezapomene. Tak jsem to vyzkoušel. Stejně mi nic jiného nezbývalo. Jediná zábava u obchodu-ubytování při čekání na noc byla, že jsem si dal pivo, které bylo tři roky po záruce. Paní domácí, jak ho vytahovala z chlaďáku, tak jsem ten poklop držel nahoře, protože pivo se nacházelo úplně na dně chlaďáku, aby na ní nespadl ten horní poklop, který byl zatížený váhou.

Za chvíli přišly dvě děti ze školy s matkou. První se děti ostýchali a divili se, co ten velký a šedivý děda tam děla. Když zjistily, že nekoušu, tak si ze mě udělaly učitele angličtiny, což jsem jim vůbec nezáviděl. Chtěly propisku, tak jsem jim tu svou věnoval. Byla sranda, kdy se mě ptaly kolik mám rodin. Když jsem dopověděl, že jednu, tak se na mě smutně podívaly. Tak jsem se zeptal kolik rodin teda mají oni. A klučina mi hned řekl, že tři. Tak jsem se zeptal, ať mi je vyjmenuje. A on začal – já, moje setra a mamka. Ale bylo to milé a srandovní.  Večer v pokojíčku, z kterého přecházel zrak, jsem se bál pořádně prdnou, ať nerozvířím prach. Ale přežil jsem to.

Když mi předložili účet, tak mi asi započítali i další pobyt na tři dny. Já jsem jim k tomu přidal ještě další dvě stovky, protože mi těch lidí bylo líto. Když se mě paní domácí ptala co si dám ke snídani a ukázala posunkem ruky do jejich úst, tak jsem ukázal na vajíčka, co měla na prodejním pultě a placky čapátí, jelikož tam chleba nemají. A pak se mě zeptala, jestli čapátí mi má donést společně s vaječinou.

Změnil jsem plán a nešel do další Gurung vesničky, protože tato zkušenost mi bohatě stačila. Po příchodu na asfalt jsem to otočil doprava a sestoupil k jezeru Begnas, kde jsem plánoval přijít až další večer po další kouzelné Gurung vesničce. U jezera jsem si vybral třípatrový hotel, protože se mi nechtělo do nějaké chaty po předchozí zkušenosti.

Další den jsem si udělal celodenní výlet kolem jezera. Nepálci měli zrovna nějaký dvoudenní svátek a já jsem se mezi ně připletl. Všichni chodili oblečení v červeném a obličej měli někteří celý červený od barvy a někteří jen čelo. Vypadalo to, že jsem v pekle. Když jsem míjel skupinu ženských, které šli proti mně na úzkém provizorním mostě, tak jedna červená ženská sáhla do sáčku u boku s červenou barvou a už se ke mně hrnula, že asi potřebuji vylepšit facelift. Zděšeně jsem vykřikl NO! A všechny ženské z toho měly neuvěřitelnou srandu a asi pětkrát jsem za sebou slyšel moje NO! v nepálské ženském provedení.

Po celodenní půstu jsem si řekl, že si dám tu jejich vychvalovanou rybu z jezera. Slečna z hotelu mě po včerejším příchodu na tuto specialitu upozorňovala, že tady v okolních restauracích se dělají rybí speciality. Pár jsem si těch restaurací prošel a vánoční kapr byl proti těm rybám malý. Takže po mém příchodu z treku, kdy jsem celý den nic nejedl, jsem se zeptal slečny v které z těchto asi 20 restaurací připravují ty nejlepší ryby. A ona, že u nich v hotelu. No když už mě takto pěkně dostala, tak jsem si jednu objednal. Dal jsem si k ní pouze lehký zeleninový salát a stejně jsem jí nesnědl celou. Maso od kosti se dalo odloupnou jen pohlazením nožem. A lepší připravenou rybu jsem opravdu nikdy nejedl. Česnekem se tam nešetří. Bylo toho minimálně pro dva nebo spíše tři lidi.  Druhý den jsem si jí dal opět a znovu jsem jí nedojedl, i když jsem opět celý den nic nejedl.

Další den jsem šel po cestě odkud jsem měl přijít z další Gurung vesničky. Takže jsem o nic nepřišel a plán byl skoro dodržen, i když jsem na něm nelpěl a jsem schopný udělat v mžiku změnu, pokud to povede k lepšímu. A hlavně jsem byl sám, takže žádné vysvětlování.

U jezera jsem chodil do malé kavárničky, kde dělali nejlepší kafe v okolí. Při třetí návštěvě mě už pan majitel vítal jako svého dobrého známého. Zeptal jsem se ho, jestli odsud jezdí přímý místní bus až do Pokhary. On že ano a odjezd je mezi 9:40 až desátou hodinou. Slečna v hotelu mi odpověděla na stejnou otázku, že někdy jezdí. Takže jsem se o půl desáté objevil na kopečku v zatáčce, kde busy stavěli a čekal jsem. Najednou jsem slyšel zvuk klaksonu na melodii Happy birthday to You. Dvakrát to zahrálo a najednou se terénní bus objevil. Nepálská jakékoliv vozidla a přibližovadla mají několik klaksonů a ty mají seřízené na nehlasitější zvuk a hrají různé melodie. Prostě čím větší kravál, tím lépe. Alespoň si ho potenciální cestující všimnou a tím vezmou cestující jiným busům a dopravcům.

Já jsem stál na kopečku klopené silnice a barista v dolíku mi ukazoval, že to je ten bus, ať jdu, jelikož ten klakson poznal. Jenže průvodčí v opačném dolíku mi ukazoval stop. Ale potom zamával ať jdu. No a došlo mi proč chvíli váhal. Autobus byl nacpaný k prasknutí. Ony ty busy jsou levné, takže aby začaly vydělávat, tak se musí nacpat co to jde. Včetně střechy. A já vysoký s velkým batohem jsem tam udělal rozruch. Průvodčí u dveří řval na lidi vzadu, ať se posunou. A ti zase řvali něco pro mě nesrozumitelného. Najednou průvodčí na zastávce vyskočil z druhé strany na zadní dvojkolo, vsunul oknem část těla do busu a ukazoval, ať jdou lidi dozadu.

A potom jsem zjistil proč to nešlo. Když vystoupilo asi osm lidí z té úzké uličky, tak jsem viděl, že vzadu na něčem sedí starší ženské. A když i ty vystoupily, tak na zemi vzadu byly čtyři pytle s bramborami. Pátý byl někde u šoféra. Když jsem tak stál v té uličce, tak průvodčí tlačil lidi dovnitř a sám stál na poslední schodu na jeho hraně ve dveřích. Tělo viselo venku z busu a rukama se přes okna o něco chytil. Ale pořád řval jména vesniček přes které se pojede, aby získal další cestující. A další náklad se nacházel ještě na střeše a průvodčí vyběhl po žebříku a spouštěl nějaké pytle dolů. A nedával je cestujícím, ale těm, kdo k tomu busu pro ně přišel. Takže i zásilková služba. V Pokhaře jsem viděli i lidi na střeše busu, ale než člověk připraví foťák nebo mobil, tak je to pryč. Na střeše busů se převážejí i motorky všeho druhu. A při zpáteční cestě jsem viděl na dodávce pro převoz turistů na střeše za batožinami i dvě ležící kozy. Ale zase člověk nemá čas to vyfotit.

Výlet do Himaláje – díl první
Výlet do Himaláje – díl třetí