Norsko stopem – kapitola 3

7. den – 7.8. 2005

Bylo krásný ráno, sluníčko svítilo, Štěpka udělal snídani u vody, prostě idyla. Ani se nám odsud nechtělo. Vyrazili jsme zpět, na té bahnité cestě jsme si nechutně zmazali boty, že jsem se bála, že si nás nikdo nebude chtít vzít do auta. Šli jsme kus po silnici, chvílemi jsme stopovali, dokonce jsme ještě nebyli na konci Vossu. Je strašně rozvleklej. Došli jsme do další vesnice, shodili jsme bágly a šli jsme stopovat. Po nějaké době nám zastavili Dánové, kteří jeli jen kus cesty naším směrem, ale bylo to milý. Jen si asi nevšimli našich báglů, protože měli dost narvaný auto a my jsme museli mít obě krosny na sobě na zadní sedačce. Byli jsme tam jak sardinky a ještě jsme tý ženský svýma zahnojenýma botama umazali její boty, které tam měla položený. Ale aspoň jsme jeli.

Pak teprve nastala ta pravá hrůza. Vyhodili nás ve Vinje. Tam jsme doplnili vodu a šli stopovat. Bylo to 25 km od Gudvangenu. Když nás nikdo nevzal, rozhodli jsme se popojít. Jenže tam vedla strašně úzká silnice, z jedné strany skála, z druhé svodidla, krajnice byla úzká a auta tam stále jezdila dost rychle, takže to bylo docela o život. Odpočívat jsme mohli jen na rozšířených místech, takže jsme ty bágly táhli dost dlouho. Už mě bolelo celé tělo. Ušli jsme několik km do další vesnice – Oppheim. Průběžně jsme stále stopovali a šli. Když Štěpka oznámil, že musíme dojít až na konec jezera, které bylo vidět v dálce, šly na mě mdloby.

Bylo to strašně daleko a zase tou úzkou silnicí. V půlce už mi šly do očí slzy bolestí, už mě bolela záda a začínala i lýtka, chodidla, prostě všechno. Na konci jezera bylo vidět odpočívadlo. V něm jsme viděli naději, zburcovali jsme všechny poslední síly a došli jsme tam. Objevila jsem dobrou metodu, jak se donutit ještě jít. Prostě počítat do dvaceti, to udává rytmus do chůze, a při chůzi rytmicky mávat rukama, to taky pomůže k zrychlení. Jde to ale jen na krátké úseky. Na odpočívadle se nedalo stopovat, byl tam blbej nájezd. Už jsme byli vysílený a nasraný. A ještě tam stály dva německý karavany. Ty Němčouři se tam roztahovali na křesílkách a žrali a my jsme mleli z posledního. Tak jsme krmili brabce a u toho jsme hlasitě pomlouvali Němce.
Popošli jsme o kus dál, kde se dalo stopovat a čekali jsme. Už jsme byli fakt vzteklí a hlavně nás děsila představa, že půjdeme další kilometry pěšky. Vtom nám zastavili jedni ti Němci z parkoviště. Byl to starší pár, jeli do Flåmu, kam se chystáme taky, ale po zkušenosti ze včera jsme se radši nechali vysadit v Gudvangenu. Byli docela milí, myslím, že byli rádi, že umíme německy, i když paní uměla anglicky. Bylo nám pak blbý, že jsme jim tak nadávali.

V Gudvangenu se nám líbí, je to malebné městečko (vesnice) ve skalách u fjordu. Mrkli jsme tam na norské suvenýry, koupili si pohled s půlnočním sluncem, vyfotili se s vikingem a šli hledat místo pro stan.

POZN.: svetr s norským vzorem – 390,-, čepice – 230,-.

Vydali jsme se úzkou asfaltkou, která vedla do tunelu, ale když se přelezla svodidla, dalo se s ní dojít do sousední vesnice (asi 5 km vzdálené). Cestou jsme potkali Němky, který se s námi chtěly vykecávat, a spoustu hovínek, která jsme nevěděli, komu patří, ale byla všude. Po chvíli jsme spatřili jejich původce – ovečky, které se pásly v okolí cesty.

Cesta vedla do kopce a kolem ní byly jen strmé stěny skal. Už mne opustil elán, který jsem měla, když jsme dorazili do města, znova se objevila slabost a bolení všeho, tak jsem byla ráda, že Štěpka objevil místo ve svahu nad fjordem. Postavili jsme na nerovném terénu stan, takže také nebyl moc rovný a já do něj vlezla a ani nevímjak jsem usnula. Pak jsme si udělali večeři - tentokrát jen na 3 lihy, protože jsme přitopili pytlíky od polévek. Štěpka šel chytat ryby a já šla psát deník – vtom Štěpka volá. Chytil první tresku. Máme ji vyfocenou.

8. den – 8. 8. 2005

Dnešní den jsme zůstali na místě a odpočívali. Štěpka trochu rybařil, prali jsme a sušili prádlo, byli jsme na malinách, které rostly podél cesty. Natrhali jsme jich hrníček a pak jsme je mlsali. Jinak jsme se spíš povalovali ve stanu nebo jsme pozorovali projíždějící lodě. Udělali jsme inventuru peněz, jídla a topiva. Chybí nám 6 NOK, jídlo máme na 9 dní a pak budeme jíst chleba. Máme hlad, tak se těšíme na večeři.

Štěpka dnes přišel o svého nejoblíbenějšího červa na ryby – oranžového. Našel ale vysušenou malou hvězdici.

Večeři jsme si dali už v 5 – kuře na paprice a na dojedení 1/4 bochníku chleba. Kolem nás jezdí loď s turisty, kteří na nás čumí a dokonce si nás fotí, jak tu stanujeme. Ale máme to tu pěkně zařízený – u stanu máme kamenný převis, pod něj jsme dali klacek a tam sušíme pod „stříškou“ prádlo. Před tímto převisem máme „kuchyni“ – tedy místo pro vařič…

9. den – 9. 8. 2005

Ráno jsme si chtěli přivstat, protože jsme se chtěli u benzíny v Gudvangenu osprchovat, než přijedou davy turistů. Budík jsme měli na 7 hod., ale to se neujalo, vstávali jsme v 9. Dali jsme snídani, a když jsme balili stan, zjistili jsme, že je jedna tyčka prasklá. Proto máme už 2 dny stan tak divně křivej. Vyšplhali jsme i s bágly svah k cestě a k našemu překvapení jsme zjistili, že máme sousedy. U cesty nad naším místem si také někdo postavil stan. Byl dost starej, tak jsme mysleli, že by to taky mohli být Češi. Vrátili jsme se do Gudvangenu, ale cestou jsme už nepotkali ovečky.

U benzíny jsme koupili chleba a čekali na sprchu. Ve sprše byl automat na 5 a 10 NOK – bylo tam napsáno, ať házíme mince, dokud se neobjeví námi požadovaná doba na displeji. Chtěla jsem zkusit, kolik je za těch 5,-, tak jsem je tam hodila, byly za to 3 min., které ale hned začaly ubíhat. Tak jsem najednou nevěděla, kam dřív skočit, svlékla jsem se a to už byla minuta pryč. Tak jsem se rychle namočila, říkám si „hlavně vlasy“, tak jsem je namydlila, opláchla, kouknu na měřič – 10 s. Tak jsem se jen tak přešmejkla mýdlem a čekala jsem, jestli, až vyprší čas, přestane téct voda. Přestala, ale naštěstí jen teplá, takže jsem se mohla opláchnout aspoň ve studené. Štěpku už jsem na to upozornila, aby taky neměl na mytí takovou chviličku.

Po sprše jsme vyrazili na stopa z cedulí Flåm. Asi za 5 min. nám zastavili Holanďani – tedy holka byla původem Němka. Měli narvaný auto, ale stejně nás vzali. Seděli jsme vzadu a na sobě jsme měli bágly. Jeli jsme dvěma tunely – 1. byl 11 km a druhý 5 km dlouhý. Ještě jsme na chvilku zastavili v jedné vesničce, kde jsme se prohlédli dřevěný kostelíček – takže jsme to měli i s výletem. Do Flåmu jsme dorazli asi v půl jedné. Nejsou tam skoro žádný obytný baráky, jen krámky se suvenýry a restaurace pro turisty. Jede odsud vláček do Myrdalu - to je místní turistická atrakce (můžete si vzít s sebou kolo, které tam jde i půjčit, a jet do Myrdalu vlakem a zpět na kole). Jedna restaurace je tu v podobě nádraží. Teče tu řeka, kolem které je travnatá promenáda, která přímo svádí k posezení v trávě a pikniku. Strávili jsme tu 2 hodinky a pak jsme šli hledat místo pro stan za městečko.

Šli jsme kolem silnice na Laerdal a objevili jsme perfektní místo, odkud je vidět do přístaviště. Stála tu obrovská loď, kterou jsme večer viděli odplouvat. Kolem stanu rostou maliny, tak jsme si zase natrhali, Štěpka rybařil – chytil tresku asi stejně velkou jako minule. K večeři jsme měli pytlíkovku – nějaké asijské nudle a k druhé večeři chleba s nutelou, kterou jsme koupili za 10, 50 (ale ve Vossu měli i za 8,50). Je to příjemné zpestření od té marmelády. Celý den krásně svítilo slunce, což je tu ojedinělý jev, tak jsme se povalovali venku před stanem. POZN.: Dneska jsem viděla v krámu marmeládu z ostružníku morušky – 46,80. Zítřejší cíl bude Laerdal. Štěpka chytil 3 ryby, všechny byly tresky, ale jedna jiný druh než předešlé – neměla tečky a byla hrozně vykulená.