To be or not to be in New York? (část 2.)

Už ani nevnímám další otázky. Z pohroužení do mých vnitřních myšlenek mě vytrhla otázka: „Andreo, jedeš s námi?“ Kam, kdy? Nějak jsem přeslechla tu podstatnou část, kam se vlastně odjíždí. Aha-směr Atlantic beach.

Děti poletují klem, neví, jestli mají všechny poklady typu game boy, rakety na plážový tenis, „kosmetický kufřík pro princezny“ nebo ještě něco?

Nějak se nestačím orientovat. Kosmetický kufřík pro malou, čtyřletou lady? Jasně, vyrostla jsem v jiných podmínkách, ani ne v domě s portýrem a 7mi pokojovým bytem s terasou na Manhattanu, kde si zahrajete s úžasným výhledem na New York City košíkovou, ping pong nebo se zde necháte obsluhovat ve společnosti 15 kamarádek na barbecue.

No, že by holka z paneláku zkusila život na pobřeží Atlantiku? To be or not to be in New York součástí této rodinky?A vlastně proč ne. Změna je život a život je poslední šance :-)

„Jdu do toho, jedu s Vámi.“ Že by konečně začalo léto jak má být?

Kufřík se svými poklady nechávám v Brooklynu, kde pár Rusů a Rusek okupovalo i tak přeplněné pokoje za cenu ubytování za babku. Nebylo proto divu, že jsem se jednoho krásného večera vrátila a postel s „rezerve“ byla obsazena. Podle hesla „kdo dřív přijde, ten dřív mele“, zkrátka večerka odbila v 10:00 a kdo nebyl přítomen, měl smůlu. Tak se zpeněžila jedna postel dvakrát. Tak tomu říkám podnikání!

Inu, co chcete za 5 $ na noc! Nakonec jsem spala na zemi a musela se smířit s pravidly „hotel mamá“.

Bágly zůstaly v safu majitelky „Rus-landu“ a já se na řítila „200 km/h“ s Davem a 2 ratolestmi v naleštěné káře na Atlantic beach. Hm, zatím nevím, co ten Atlantic nebo vlastně beach pro mě chystá za překvapení.

Před námi uhání se svým chavroletem Charlene s další částí posádky. Připadám si jak v hollywoodském filmu. Charlene má nějaký tíživý problém na srdci, a tak volá Davidovi na mobil. Malí neposedové nemají tátu v dohledu, tak mu aspoň švitoří slůvka nadšení do mobilu.

Uvítací výbor v čele s rodiči Charlene čeká před letním sídlem v ústraní se starší usměvavou Annou. Na pohled sympatická babička, ale americky moc nevypadá. No, nechme se překvapit, možná že RuskaČeška, Bulharka nebo snad Polka?

„Czesc Andrea, mluvisz po polsku?“ Skvělý, další slovanská duše na obzoru. Po polsku rozhodně negadam, ale celkem rozumím, tak budu mít na blízku anděla spásy, s kterým si poklábosím o „výchově amerických robátek“. Záhy bych měla poopravit význam slova „výchova“. Po pár dnech mám pocit, že „mládež“ si vzala do parády mě, nikoliv já ji. „Nééééééééééé, tohle nechci, udělej tamto, jdi pryč, pojď se mnou na ryby, stůj v bráně, …“

Záhy mě pasují na vrchního: kuchaře, fotbalistu, rybáře, plavčíka a miliony dalších profesí. Podle hotelových měřítek jsem se stala standardem „all inclusiv“ nebo spíš „all in 1“.

„Jak to, žes nikdy nelovila ryby? A proč nemáš loď?Vy nemáte cadillaca?“ Pomalu se ze mě stává „Neználek na měsíci.“

Svět, ve kterém neřešíte nedostatek, kde přání dětí je Vašim rozkazem, zkuste odpovědět na všechna „Proč“. Snad jen proto, že …Nemohu najít slova na všechny tyto otázky, která by tihe malí špuntové pochopili.

Třípatrové letní sídlo s venkovním bazénem, kulečníkem, posilovnou, terasou a saunou nemluvě byl opravdu rájem pro malá písklata, ale někdy peklem pro „service lady“. Vaření, pečení, úklid, plačící Steeve, umatlané dveře od bonbonů, troška čokoládového designu na schody, aj. Se stalo každodenní rutinou.

Zálibně se podíváte na naleštěné dveře, když v tom zjistíte, že v nestřeženém okamžiku můžete leštit další, tentokrát s ornamenty od zubní pasty.

1. patro, 3. patro, no to snad ne, pračka doprala, 2. patro- Steeve už nějak dlouho pláče, jé, já snad zapomněla na polévku! „Globální problémy světa“ se Vám najednou scvrknou „do zámku na pobřeží“, v nichž tyto otázky zastupují ulepené dveře, rozlitá limonáda, ubrus s čokoládovými obtisky, slzy miminka a spánkový deficit.

Najednou jsem z celého blázince vzala za vděk tzv. „maid room“ bez oken, nábytku, tedy 4 bílými, plesnivějícími stěnami s pouhou postelí. Někdy ve 23h, v pátek třeba až po shabatu dlouho po půlnoci jsem unavena ulehla na své lože a spala jak dudek. Někdy, kdy jídlo bylo starší než den, už nebylo poživatelné. Venku žebrající chudáci, uvnitř svět blahobytu a bohatství. Koláče, sušenky, apple? „It is ugly“. Jakmile bylo něco pro někoho „ugly“, šup s tím do odpadkového koše.

Najednou mi zrána přilétávalo hejno racků a stáli v pozoru, jakoby na něco čekali. Za chvíli nebylo po sušenkách a pečivu ani stopy. Zamávali na pozdrav a odlétli na protější pláže, mola a nebo jen doprovázet rybáře lovící své úlovky.

Než se „zámek“ probudil ze snů, rackové už dali své sbohem a já se těšila na jejich další ranní návštěvu.

Jedno ráno, když jsem tak rozhazovala drobky na všechny světové strany, se za mými zády zčista jasna objevil David. Přišel jako tichošlápek a pozoroval celý ranní obřad a nechápavě kroutil hlavou. „Proč je krmíš? “Nechápavě jsme na sebe koukali. Měla jsem pocit, že dělám něco, co se tady „nenosi“. Celá jsem zrudla a čekala na ortel.

Po krátkém zamyšlení následoval úsměv se slovy, že mám něco, co jim všem doma chybí: radost, štěstí a úsměv ze života kolem sebe.