Charga - cestou na jih

V poslední ze Západních oáz na naší cestě jsme se jen na chvíli zastavili při cestě z Dachly do Luxoru. Charga je největší egyptskou oázou a je to spíš větší město. Místo kudy kdysi proudily zástupy karavan ale již ničím nepřipomíná. Oáza je dnes hlavním centrem Nového údolí.

Kdysi byla oáza zastávko na tzv. čtyřicetidenní cestě“ ze Súdánu do Egypta. Hlavním městem oázy je Al Charga, kde se zastavujeme na jídlo. V Charze jsme si dali skvělé pečené ryby, vynikající egyptský chléb a banány z tržiště. Nechyběl samozřejmě mátový čaj.

Město samo o sobě není příliš zajímavé, ale v okolí se najdou různé archeologické zajímavosti. Nachází se tady několik chrámů, z nichž největší je chrám v Hibis. Kousek od něj leží nejzajímavější nekropole al-Bagawát.

Na tuto cestu z Dachly do Luxoru jsme si najali odvoz společně s dvěma dalšími cestovateli, které jsme potkali již ve Farafře. Přejezd místní dopravou po této trase je trochu zdlouhavější a komplikovanější a musí se přes Asjút. Proto je nejschůdnější variantou najmout si auto buď z Chargy nebo jako my již z Dachly.

Abduláh v modrozeleném Peugeutu 404 se nicméně nestal naším velkým oblíbencem. Shodli jsme se, že to byl náš nejhloupější řidič v Egyptě. Domluvil nám ho Mohamed z Al Qasru. Auto nebylo v nejlepším stavu, ale to by tak nevadilo, zažili jsme už horší. Především však neměl Mohamedovu laskavou a poměrně nezištnou povahu. Výše bakšiše nad dohodnutou cenu, který požadoval po dojetí na místo, představovala spíš to horší z egyptského vyžírkovství.

Zejména však Abduláh příliš nevynikal řidičskými schopnostmi. Pouštní silnice byla naštěstí v relativně dobrém stavu, ale i tak jsme při první příležitosti zapadli do písku. Stalo se to naštěstí v úseku, kde zrovna pracovali dělníci na opravě silnice a tak nás vytáhli svým obrovským nákladním autem.

Namísto hudby si Abduláh pouštěl kazety s nahraným povídáním, pravděpodobně příběhy z koránu nebo kázáními. Jistě chvályhodné, nicméně poslouchat to celý den bylo horší než obvyklá halasná arabská hudba. Při zastávkách jsme si všimli, že z auta kape olej. Nakonec nás však do cíle dovezlo. Na rozdíl od skupiny Japonců v novém minibusu, kteří zůstali stát s nepojízdným autem na půl cesty od Luxoru. Když jsme u nic zastavili, stáli tam již hodinu, bohužel jsme však neměli místo abychom vzali alespoň někoho z nich s sebou.

Čím blíže k Luxoru, tím více policejních kontrol musíme absolvovat. Jako cizinci jsme ale privilegovaní a projíždíme bez problémů. Naše auto nikdy nekontrolují, jen hlásíme počet a národnost. Abudláh sice všem policajtům rozdává jako úplatek balíčky čaje, ale já mám spíš pocit, že to dělá možná proto, aby z nám pak zdůvodnil požadavek na bakšiš.

Je však vidět, že kontrola přijíždějících aut do Luxoru je přísná a z té poslední nás dokonce nějakou chvíli doprovází policejní vůz. Zda je to kvůli bezpečnostním opatřením nebo mají jen stejnou cestu netušíme. Fakt je, že v opačném směru, tedy po silnici z Luxoru do Chargy, se podobným způsobem projet nedá. Cizince tudy prostě policie raději nepustí. Turisté jsou dost hlídaní všude v Egyptě, ale tady obzvlášť. Z Luxoru po silnici smí vyjet po silnici jen v rámci konvojů anebo vlakem. My však směrem tam projet můžeme, koneckonců co už s námi, není kam nás vrátit, mohou nás jen pustit dál do Luxoru. Navečer tedy vysedáme v cíli naší cesty a jdeme hledat hotel.