Krásy přírody v Keňských parcích, vesnicích i horách

Čeká nás daleká cesta po krásách místní přírody, čekají nás jezera, národní parky, hory, ale šplhat na ně nebudeme. A nakonec zakotví v roztomilé vesničce na břehu zálivu Mtwapa, který je podle mě řekou. Mnoho savan východní Afriky získalo status národního parku, a jsou tudíž státem chráněné. Rána na safari v národních parcích jsou velmi mrazivá. V rezervaci Masai Mara zahlédneme divokou zvěř v neuvěřitelném počtu. A na úbočí pohoří Oloololo tisícovku zvířat a prohlédneme si místo, kde se v polovině osmdesátých let natáčely Vzpomínky na Afriku s Robertem Redfordem a Meryl Streepovou.

Hurá na cestu

Vyrážíme z Nairobi, hlavního města Keni, přistáli jsme na místním letišti už včera v podvečer. Jsme přesně uprostřed všech míst, které chceme navštívit, naplánovat trasu nebude zrovna jednoduché, ale se svými bratry se do toho pouštím s velkou vervou. Jeden prosazuje honem rychle na jezera, druhého zajímají hory. A já se pro změnu těším dolů k moři. Bohužel, tenhle spor prohrávám a na mé vysněné místečko zbude čas až na závěr. Nakonec jsme z našich místopisných bodů vytvořili osmičku. Nejprve vyrazíme do Nakuru na jezero, pak jezero Baringo, následuje Mount Kenya. Zpět do Nairobi a pak na Kilimandžáro a nakonec vesnice Majaoni. Cesta do Nakuru je naplánovaná na brzké dopoledne. Máme před sebou 167 kilometrů jízdy zapůjčeným autem. Je to sice auto s pohonem 4x4, ale mám pocit, že v půjčovně leží už pár desítek let. Kluci se nebojí, jsou přece chlapi, kdyžtak ho během cesty opraví. Sice pochybuji o jejich tvrzení, ale nakonec to ani mě nedá a vyrážíme na cestu.

Jezero Nakuru

Nakuru, slané jezero, které se stalo domovem plameňáků malých, ale i dalších ptáků a zvířat. Nakuru je nejen jezero, ale i okolní národní park, vše leží v těsné blízkosti rušného keňského velkoměsta. Nejprve se tedy vrháme do víru velkoměsta, abychom doplnili zásoby. Jednoho z bratrů začínají bolet záda a tak nás čeká ještě výlet do místní lékárny pro prášky na bolest. A pak už hurá na plameňáky. Chceme projet kolem jezera, ale po pobřeží se jet nedá. Jezero naštěstí není tak velké, stačí nám na to necelé tři hodiny a pětašedesát kilometrů. Jedeme kolem jezera ve směru hodinových ručiček do Lanet Gate. Podle průvodce bychom měli jet po hlavní silnici až na jih a potom se do středu jezera na Baruti East. Brácha ale jede po cestičce, která se vine kolem jezera stále dál. Nevíme, jestli se to smí, nemáme žádné povolení, pokud by bylo potřeba. Takže musíme doufat, že si nás nikdo nevšimne. Přijíždíme na Kambi Nyati special campsite, což znamená speciální kemp tábor Buvol. Ve skutečnosti to je motorest. Stojí tu pár aut, tak se sem autem asi smí. Do motorestu nezajíždíme a pokračujeme po břehu na jih na Baruti East. Nevíme, kde přesně se nachází, žádné ukazatele tu nejsou.

Sarova Lion

Parkujeme u rozcestí. Potom budeme pokračovat dál. Po cestě od jezera je Sarova lion hill lodge, ubytování na safari. Místní nás nechají si kemp prohlédnout, asi doufají, že se tu ubytujeme, připadá mi totiž, že je tu dost málo lidí, na to, jak je ubytovna rozlehlá. Všechny pokoje nabízejí panoramatický výhled na jezero a jsou vybaveny vlastní sprchou, WC a sítěmi proti hmyzu. Dokonce je tu i fén a příslušenství pro přípravu čaje a kávy. Odpočineme si, zaplatíme svačinu a pak vyrážíme zase na cestu. Dokonce dostáváme i výslužku a černý personál nám mává na cestu. Třeba si myslí, že se vrátíme. Při pobřeží jezera jsou malé četné ostrůvky porostlé hustou zelení. Místy není přes stromy jezero ani vidět. A už jsme skoro na jihu. Vzdalujeme se od jezera, ale nikde žádná odbočka směrem zpátky, ona tu vlastně není odbočka ani na druhou stranu. Kluci začínají váhat, mě začíná být vedro a chci dojet k cíli brzy. Nakonec se nám podaří jezero zase najít, ale než dojedeme na konec, ještě se několikrát vzdalujeme od modré zářící plochy. A pak se zase vracíme. Nakonec dojedeme zpět do Nakuru, kde strávíme noc, zítra nad ránem vyrážíme dál. Cestou na jezero Baringo, které má být prý ještě krásnější.

Jezero Baringo

Cesta na Baringo je po výjezdu z Nakuru monotónní, samá pole a zase pole. Pak město Kabarak a zase další pole. Mám pocit, že Keňa je polní město. Těsně před cílem mě ve strmém kopci překvapí budova, která je prý základní školou pro děti v Emsos. Odkud sem asi děti chodí? Nikde kolem žádné stavení, a když se podívám do mapy, v okolí taky nic. Už vidím hladinu jezera. Jezero Baringo je kromě jezera Turkana nejseverněji položeným sladkovodním jezerem v Keni. Toto jezero je oblíbeným hnízdištěm orlů jasnohlasých. Oblast kolem jezera obývají příslušníci kmene Njemps, kteří se živí rybolovem.

Mount Kenya

Mount Kenya je symbolem Keni a posvátnou horou zvanou Kirinyaga pro kmeny žijící v jejím okolí. Zde je například sídlo boha Ngai národa Kikujů. Na nejvyšší vrchol masivu Mount Kenya – Batian (5199 m)se první lidé dostali až v roce 1899. Je to bývalý vulkán, který svou činnost ukončil před třemi a půl miliony lety. Je tu prý specifická fauna a flóra včetně 81 rostlinných endemitů. Sem doráží během pátého dne našeho pobytu. Od jezera Baringo to sem byl lán cesty, jak by řekla naše babička. Zakotvíme v Nanyuki, přímo pod vrcholem, nahoru se rozhodně sápat nebudeme. Národní park Mt. Kenya byl zřízen už v roce 1949, který má dnes rozlohu 715 metrů čtverečních. A je začleněn do seznamu památek UNESCO. Ve výšce 4160 metrů nad mořem je na hoře Mackinderův zřízen tábor, který je základnou pro výstup na vrchol. Tam se my ovšem nevydáváme, na to nejsme vyzbrojeni ani nástroji a ani náladou. Pořádně se zamračilo, čekáme do večera. Teprve těsně před setměním závoje mraků a mlhy trochu poodhalí ostré jehlany vrcholků. Strmé skály, pod nimi ledovce a rozlehlé balvanité morény. Začíná se prudce ochlazovat, přijeli jsme krátce po poledni a bylo přes třicet stupňů, teď už je mi chladněji a v noci se může ochladit až na mínus patnáct.

Kilimandžáro

Kráter Kilimandžára, kamennou a sněhovou pustinu neobývají rostliny ani živočichové. Ve výškách, kde se v evropských horách rostliny krčí při zemi, zatímco tady starčky a lobelky dosahují i několikametrové výšky. První výstup na tuto obří horu se uskutečnil v roce 1889. Tato velehora má většinu svého objemu na Tanzánské straně, do Keni to vypadá, že zasahuje jen cípeček hory, ale nedá se nic dělat, je tam. Z Nairobi to sem máme přes dvě stě kilometrů, ale tahle cesta se zdála nejpříjemnější. Malé městečko, jehož název nejsem schopna vyslovit, Oliotokitok nám poskytne útočiště. Dál se na Kilimandžáro nedostaneme, výstup nahoru nás neláká a stejně ani nemáme povolení překročit hranice.

Majaoni a mangrove

Čeká nás vesnice Majaoni nedaleko oceánu a přímo na pobřeží zálivu Mtwapa. Na pobřeží v bahně pobíhají dětičky ve žlutých tričkách a zelených kalhotách nebo sukních. Sázejí tam sazeničky, které mají jen čtyři křehké lístky na ohebném kmínku, který je velmi tenký. Ptáme se, proč to dělají. Děti nám dávají jednoduché vysvětlení. Stromky je mají ochránit před silou moře a jeho ničivých vln. Nechápu to, vždyť stromečky nejsou větší než násep u vody, který mi sahá po kolena. Děti mě ujišťují, že za několik let z keříčků budou mohutné stromy mangrove. Děti jsou členy spolku přátel jejich rodné vesnice Majaoni, jejich snem je vysázet takové stromy na celém pobřeží Keni. Mangrovové lesy totiž před ničivou silou moře chrání lépe než ta nejpevnější zeď. Stromy rostou v mělkých vodách, jejich kořeny zpevňují písek a o jejich kmeny a koruny se roztříští každá větší vlna. Spletenec pod vodní hladinou navíc rybám a korýšům slouží jako mateřská škola. Děti si na stromky vydělají, aby je mohli zasadit. Mladých lesích kladou pasti na kraby a zakládají chovné rybí tůňky.