Chudý Madagaskar, ale gramotný

Vždy mě zajímala především ta odvrácená tvář každého státu. Vydali jsme se proto mezi chudé vesničany na Madagaskaru. Ostrované získali zpět svou nezávislost v roce 1960, byl čtrnáctým státem, který se v Africe osvobodil. Bez problémů se tu domluvíme francouzsky i anglicky, ale místní malgaština je pro nás jak španělská vesnice. Naštěstí je tu více než osmdesát procent gramotných obyvatel.

Příprava na dobrodružství

Na cestu jsem se připravila pečlivě, základní informace jsou jasné: Madagaskar je jedenadvacátým největším na černém kontinentě. Nejvyšší horou je Tsaratanana, jejíž vrchol sahá až do výšky 2876 metrů nad mořem. Náboženství se tu uctívají především lidová, necelá polovina lidí je křesťanského vyznání a jen sedm procent zbývá muslimům. A platidlem je tu malgašský ariary. Tehdy byl ještě prezidentem Marc Ravalomanana. Připravovali jsme se na dobrodružství v národním muzeu, kde zrovna probíhala výstava Madagaskar – Laboratoř Bohů. A až když jsem vystoupila z letadla a uviděla místní přírodu jse pochopila, co má znamenat laboratoř bohů.

Chudá vesnice Madagaskaru

Chudí lidé na vesnicích tohoto ostrova nemají peníze na stavební materiál, proto používají vše, co roste kolem. V některých vesnicích používají na místo střešní krytiny pláty kůry z kmenů baobabu. Na západě a na severu roste palma satrana, má pevné, dostatečně velké a kožovité listy. Pro střešní krytinu jsou tedy ideální. Střechy se mění každé dva roky, aby dovnitř nezatékalo. Pokud ovšem dům zůstane stát na svém místě. V lednu totiž pravidelně přicházejí cyklóny, které s sebou berou vše, co jim přijde do cesty. Na náhorní plošině se domy stavějí důkladněji, aby se v nich dalo zatopit. Během období sucha se tu noční teploty dotýkají téměř nuly. Domky mají malá okna s okenicemi a schody nebo žebřík do patra jsou umístěny zvenčí. Domky jsou oprýskané a vyrobené z hlíny. Kolem pobíhají neskutečně špinavé děti. Přemýšlím, zda jsou špinavější než ostatní děti Afriky nebo je to na nich jen víc vidět, protože barva jejich kůže je o mnoho světlejší.

Malgaši

Madagaskarské pobřeží je poseté rybářskými vesničkami. Typické vesnice jsou bez dodávky elektrického proudu a bez jediné příjezdové cesty. Mnohdy je to třeba půl dne pádlování po řece do města. Malgašská kultura má údajně prvky zakořeněné v Indonésii a v Arábii. Proto mají světlejší typ pleti, na africké poměry, stejně obdělávají půdu a pěstují rýži. Rýžové pole obdělává dobytek zebu, zvířata půdu nakypří a provzdušní, ale neudusají ji jako těžký stroj. Viděli jsme to u kmene Bara v blízkosti Národního parku Isalo. Běžný život malgaše je velmi podobný černému kontinentu. Žijí v malých domcích, pracují na svém rýžovém políčku a všechno ostatní získávají v lese za vesnicí. Doma vaří na ohništích, pro vodu chodí do potoka a dokonale znají tajemství všech rostlin a zvířat z okolí. Malgaši jsou zároveň skvělými hostiteli a společníky, na které se nezapomíná.

Dekorace a léky

Cordia majungensis je krásnou ozdobou, protože na ní kvetou velké žluté květy. Není ovšem jen dekorací, ale má i léčivé účinky. Olej ze dřeva totiž používají při masážích proti únavě. Krásnou dekorací je hojně rostoucí toješťovitý keř s nápadně růžovými květy. Na pohled je nádherný, ale pro místní děti znamená nebezpečí, je totiž prudce jedovatý, a proto si na něj musí dávat velký pozor. Jedovaté jsou zřejmě i tapiové plody, sběrači mohou ovšem sbírat jen ty spadané na zemi. Protože pokud prý plod není dostatečně zralý, mohl by být jedovatý.