Stručná historie Korsiky

Kdy se vlastně začala psát historie Korsiky, tohoto středomořského ostrova? Bylo to asi před deseti tisíci lety, právě z této doby jsou zde první známky stálého osídlení. Stejně jako na jiných místech Evropy zde později vyrůstaly i četné menhiry, k čemu ale sloužily, bohužel dodnes nevíme.

V antických časech se tu vystřídali Féničané, Řekové, Kartaginci nebo Etruskové, aby Korsiku ve třetím století před Kristem ovládli Římané. Ti zde na sklonku své éry instalovali křesťanství, ale vybudovali i pár přístavů a infrastrukturu. Přes germánské Vandaly a Byzantince se dostal k moci na Korsice dokonce i papež, pro nějž toto území dobyl francký král Pipin Krátký v roce 754.

Pro papeže bylo časem nepraktické spravovat velký a stále odbojný ostrov, předali tedy roku 1077 správu do rukou pisánského arcibiskupství. O dalších padesát let později si ale začal dělat na Korsiku zálusk i Janov a ostrov byl tedy rozdělen mezi dva rozpínající se italské městské státy.

Problém spoluvlastnictví Korsiky samozřejmě eskaloval, po velké námořní bitvě u Melorie zvítězil Janov a podržel si ostrovní říši až do osmnáctého století. Pětisetletá nadvláda Janova byla provázena vojenskou diktaturou, velkou bídou místního obyvatelstva a spoustou povstání, z nichž většina skončila velmi tragicky.

Korsiku si nakrátko podmanili v polovině šestnáctého století i Francouzi, kteří sem poslali expediční vojsko vedené jistým Sampierem Corsem, slavným rodákem z tohoto ostrova, který brojil proti janovské nadvládě.

Víte, že Korsika měla nakrátko i svého právoplatného krále? Byl jím německý dobrodruh a urozený velmož Theodor von Neuhoff. Ten byl králem velmi krátce – necelých osm měsíců v roce 1736 – ale přesto se stihl svým odporem proti janovským mocipánům a podpoře domácí šlechty zapsal do historie. Později ale zemřel zapomenut a topící se v dluzích v Londýně.

Po něm přišla éra národního buditele Pascala Paoliho, jím vedený odboj byl ale po vojenské stránce velmi neúspěšný. Paoli nicméně založil univerzitu a dal Korsice nový moderní zákoník, který sestavil spolu s Napoleonovým otcem. Muž, jenž zemřel v britském exilu, je dodnes na ostrově oslavován jako národní hrdina.

Moci se na Korsice po jeho odchodu chopili Francouzi, ti ale nepostupovali tak nelidsky jako Janované. Korsika dokonce měla v rámci francouzské koruny i možnost autonomního shromáždění. Během bouřlivých událostí po popravě Ludvíka XVI. se Paoli nejprve na Korsiku krátce vrátil jako dočasný správce, aby byl následně obžalován konventem z nedostatku revolučního zápalu. Korsičané přivolali na pomoc Brity, ti ale vydrželi na ostrově jen krátce a anglo-korsické království skončilo dřív, než začalo. Britové si totiž počínali tak, jako jinde v koloniích a dosadili svého správce, což nesli Paoliho příznivci dost nelibě.

Rok poté, co se chopili moci na Korsice Francouzi, se narodil Napoleon Bonaparte. Na začátku devatenáctého století tak už znali Korsiku všichni po celé Evropě. Osud císaře, generála a diktátora je všem jistě rámcově znám, dejme snad jen k dobru to, že se k mateřskému ostrovu choval dost macešsky a do role místodržících dosazoval rodilé Francouze.

Devatenácté století nepřineslo Korsice moc štěstí, chudoba, pomalý rozvoj průmyslu a zemědělství, rodové vendety, vraždy a epidemie různých chorob. Spoustu mladých odešlo za prací do Francie (mimochodem, i dnes je to častým jevem).

Druhá světová válka přinesla Korsice italskou okupaci, místní ale kladli zuřivý odpor – partyzánům se říkalo makisté podle toho, že se skrývali před Mussoliniho muži v křovinatých porostech. A jak známo, na Korsice roste hlavně aromatická rostlina jménem macchia.

Poválečný rozvoj Korsiky také trochu skřípal a místní separatistické tendence přinesly v ještě nedávné minulosti dost obětí. O tom ale pojednáváme v jiném článku. Zmiňme snad na závěr jen to, že Korsičané samotní odmítli posílení vlastní autonomie, v referendu hlasovali nakonec nejtěsnějším možným rozdílem proti.