Tartu napoví o historii Estonska více jak metropole Tallinn

Dnes se jmenuje Tartu, ale dříve neslo i německý název Dorpat, což jistě probudí zájem v milovnících historie. Druhé největší město moderního Estonska nemá ani celých sto tisíc obyvatel, ale nabídne prvotřídní severskou atmosféru. Nachází se na jihovýchodě země, je pamětníkem podpisu dokumentu, na jehož základě vzniklo moderní Estonsko. Univerzita je tu už čtyři staletí, historie osídlení je více než patnáct set let stará. Takže, kam se podívat a co obdivovat?

Většina památek pochází z dob, kdy se tu mluvilo hlavně německy

Elitu města tvořili hlavně němečtí přistěhovalci, kteří přinesli do oblasti nejen svou kulturu, ale samozřejmě i peníze. Radnice z osmnáctého století však vypadá spíše nizozemsky a hodiny na ní dlouho chyběly. V univerzitním městě nesmí chybět ani studentské kavárny, ta ve zdejší menze je podle mnohých nejkrásnější na celém světě. Velkou raritou je Barclayův dům na centrálním náměstí a vypadá podobně, jako pisánská šikmá věž. Dále můžeme jmenovat i gotický dóm Toomkirik, kde se ukrývá muzeum věnované nejen dějinám místní univerzity. Na nedalekém mohutném kameni studenti prý po úspěšném absolvování zkoušek rituálně pálí skripta. Není to pro mladé lidi snad ten nejlepší obřad?

Luteránský kostel svatého Jana dává jasně najevo, že s německy mluvícími osídlenci doplněnými také vlnou ze Švédska přišlo také nové náboženství. Zdejší univerzitu nakonec založil švédský král Gustav II. Adolf, veterán třicetileté války. Nechybí botanická zahrada, velká nákupní třída a také zázemí pro mladé, včetně nočních klubů a barů.

Historie města je prodchnuta neustálými šarvátkami s Ruskem

Ať už se v průběhu staletí jmenovalo Rusko jakkoliv, snad i kvůli německým osídlencům nemá s Estonskem právě dobré vztahy. Cílem sílícího ruského státu byl i lepší přístup k Baltu a strategické nárazníkové pásmo proti nájezdům Německých rytířů nebo Švédů, Estonci se proto museli takřka neustále bránit (a to někdy i ze dvou stran…). Začalo to už v jedenáctém století vypálením původní pevnosti v Tartu Jaroslavem Moudrým, památnou bitvou na Čudském jezeře, kde vojska Alexandera Něvského na hlavu porazila arcibiskupa Heřmana z Dorpatu v roce 1242, až po začátek osmnáctého století, kdy slábnoucí švédský vliv vystřídala ruská carská moc.

Estonsko jako takové sice v devatenáctém věku vzkvétalo, hodně zlé krve ale nadělalo rozhodnutí carských úředníků změnit vyučovací jazyk z estonštiny zpět na ruštinu v roce 1895. Město, které prošlo i krátkodobou polskou nebo švédskou nadvládou, se s podobným verdiktem rozhodně nesmířilo.

Nezávislost bude brzy slavit stoleté výročí, podobně jako u nás

Není proto jistě s podivem, že záhy po VŘSR vyhlásilo Estonsko jednostranně nezávislost, muselo si ji ale v bojích s Rudou armádou krvavě vybojovat. V roce 1920 pak byla podepsána smlouva, o které jsme už před chvílí mluvili a o čtvrt století později začala při ústupu nacistických vojsk druhá dlouhodobá ruská éra nadvlády. Cizinci sem nesměli, i kvůli sovětské letecké základně v sousedství města. Po rozpadu SSSR je Estonsko opět nezávislou zemí, dnes už dokonce i členem EU a samotné Tartu prošlo řádnou rekonstrukcí, které ještě znásobilo jeho nádheru. Dnes tu nechybí dřevěné domy ani mohutné stavby z kamene, které dokumentují tisíciletou historii obce.

Estonsko má rozhodně, navzdory kruté historii, dobrou startovací pozici. Dvě třetiny země tvoří lesy, je tu více než tisíc jezer a jezírek, čistá příroda a pár historických měst evropského formátu má šanci přitáhnout spoustu turistů. Stačí jen běh událostí chytit za správný konec…