Deník o zoufalém putování do Petrohradu – kapitola 9

20. den – 31.7.2004 – Petrohrad

Dnes jsme se vrátily asi v 6:15. Spaly jsme do 12, a pak jsme šly do Etnografického muzea, kde jsou oděvy, nástroje, fotografie, modely…národů, které žijí v Rusku. Je tam výstava obuvi. Já jsem se tam pohybovala z posledních sil, protože jsem ještě byla utahaná ze včerejška. Dneska jsme viděly starou seschlou žebračku, která klečela na zemi, třásla hlavou, jak když má nějakou nemoc, a pořád se křižovala. Po chvíli jsme ji viděly stát na zastávce. Bylo jí tak 45, byla čilá, dobře živená, přičmoudlá, vůbec se netřásla a přepočítávala si zrovna prachy, které vyžebrala, a pak odešla.

Pozn.:
Jako veřejné WC před Ermitáží slouží tzv. „kakabusy“ (to vymyslela Lenka). To jsou autobusy, ze kterých vedly hadice do kanálu a chodí se do nich čurat i …. Strašně smrdí.

Přispěly jsme Akademii věd, protože jsme jí věnovaly Pohádky B. Němcové, které jsme přivezly původně Kátě z Moskvy.
Ještě jsme neochutnaly ruskou vodku, zato sousedi z ČB už se pěkně zhulákali.
Bojujeme s mouchami, jen Lenka fandí místo nám mouchám. Vedeme 1:0. Už vedeme 2:0. Eva hledá, koho by ještě zabila.
Heslo dne: Směrť mucham.

21. den – 1.8.2004 – Petrohrad, Pavlovsk, Puškin

Dnes jsme jely s Evou do Pavlovsku, protože ona tam s námi minulý týden nebyla, ona si prohlédla zámek a my park. Tentokrát tam nejezdila trojka. Bylo krásné počasí (ne jako minule). Došly jsme k pavilónu růží, který byl zavřený a z exotického ptactva tam byl jen čáp.Pak jsme se procházely po parku, byla tam veverka, která jedla z ruky. Pak jsme šly čekat na Evu, když přišla, tak si uvědomila, že nechala foťák na záchodě. Naštěstí ho ale našla. Pak jsme jeli do Puškina.

Do Pavlovsku jsme jely maršrutkou s hrozným vrahounem a cestou zpět jsme si omylem tohoto stejného vrahouna stoply zas. Cestou do Pavlovsku nás zapomněl vyložit, cestou zpět naštěstí ne. V Puškinu jsme si prohlédly sochu Puškina na lavičce, a pak jsme navštívily Puškinovau dáču (chatu) za 5 rublů. U parku Eva kupovala dřevěné lžičky u jednoho sympatického pána (inženýra). V maršrutce jedna paní poznala, že mluvíme česky – to bylo milé.

Večer jsme ochutnaly zdejší porystou čokoládu.

Večer jsme konečně uskutečnily náš vtipný plán, jít se vyfotit v plavkách k moři. Lenka s Věrkou se nejprve cukaly, ale nakonec jsme je přesvědčily. Na cestu jsme se posilnily pivem Baltica, které jsme si koupily na ochutnávku. Udělaly jsme několik uměleckých fotek, vyfotila nás Anja. Dnes jsme ochutnaly i šašlik – za 50 rublů v Puškinu od „taškáře“. Konečně po měsíci maso – super! Škoda jen, že měl pro nás 4 už jen poslední. Ale poctivě jsme se rozdělily.

Večer jsme ještě okusily další nový bonbón, takže dnešní den se dost vydařil.

22. den – 2.8.2004 - Petrohrad

Dnes jsme psali závěrečný test, proto Polky jely do školy dřív. My jsme nepropadly panice a jely jsme do školy v klidu. Po testu jsme šly do bufetu a na chodbě jsme potkaly nějakou babču, která na nás začala mluvit. My jsme jí nerozuměly, a tak se k nám hned přidala. Chytila Evu za ruku a začala ji zkoušet. Řekla jí větu a chtěla, by to po ní Eva zopakovala, že prý bude hádat, jestli jsme Češky nebo Polky. Šla s námi do bufetu, koupila nám čokoládu a čaj. Byla sympatická, ptala se nás, odkud jsme, a znala spoustu českých písniček. Dozvěděly jsme se, že nám po přestávce bude přednášet. Bylo vidět, že se těší na zítřejší předávání certifikátů, kde si prý společně zazpíváme. O přednášce s ní byla také sranda – mimo jiné měnila hlasy.

Po škole šly holky nakupovat a já s Evou jsme zamířily do Zoologického muzea (10 rublů). Vypadalo to, že ho projdeme za chvilku, ale bylo velký jako blázen. Měly tam spousty vycpaných zvířat, byly buď seřazené ve vitrínách nebo naaranžované jako v jejich skutečném životním prostředí. Živočichové byli uspořádaní od ryb a jiných mořských, přes ptáky a plazy až k savcům. Měli tam například vycpané mazlíčky Petra I., slony, kostru velryby, dokonce i mamuta, kterého našly zamrzlého a v muzeu stojí ve stejné pozici, jak byl nalezen. Také tam měli australské živočichy (koalu, klokany, kiwi, ježuru…), byla tam i panda. Z papoušků tam měli hodně druhů, ale vycpané vypadaly ošklivě, ani jsem málem nenašla našeho Bobíska. (měli tam např. rozely, eklekty, alexandry, kakadu, ary…; jako perličku tam měli i kakadu přílbového, lorikula korunkatého…).

V patře byla výstavka živého hmyzu, před kterou jsme si přečetli nápis (samozřejmě v ruštině): „Zde se můžete vyfotit s našimi „pitomci“ (= chovanci). Tento nápis nás pobavil, ale prohlédnout „pitomce“ jsme si nešly.

Bylo hrozný horko, takže jsme domů dorazily úplně spařený. Večer jsme se byly podívat u moře.

23. den – 3.8.2004 - Petrohrad

Dnes končila naše letní škola. Dostali jsme certifikát, fotky, knížku, ruské šampaňské a bonboniéru s Natálií Puškinovou. Měli jsme takové posezení s učiteli, no ale nějak jsme se s nimi nevykecávali. Šampáňo bylo dobrý a nebyla to poslední věc, kterou jsme dnes ochutnali. Celou dobu jsme se psychicky připravovali na to, že budeme muset zpívat, ale babča Lilič nepřišla. Potkaly jsme ji až na chodbě. Prohlásila, že to nestihla, a opět nás odtáhla na kafe do bufetu. Koupila nám kafe a Rafaello, hned si jedno rozbalila, a pak si uvědomila, že nemá zuby a že si ho dát nemůže, tak nám ho nechala. Kecala s námi, a pak jsme se fotili – je strašně milá. Odpoledne jsme navštívili klášter se hřbitovem Alexandro-něvskou lávru, kde jsou pohřbeny slavné osobnosti, jako např. Dostojevský, Krylov, Žukovský, Čajkovský, Rimskij-Korzakov… (vstupné 20 rublů).

Cestou domů jsme si koupily lístky na Labutí jezero. Zašly jsme do naší oblíbené blinárny, abychom ochutnaly polévku soljanku – byla skvělá – něco jako gulášovka s několika druhy masa, kterého tam bylo tolik, že tam stála lžíce, se solenou okurkou, olivami… (stála 60 rublů). Daly nám jí v takové hezké mističce, no prostě vše bylo stylové. Pak jsme ještě ochutnaly chlebný kvas, který Evě a Věrce nechutnal, ale nám ostatním jo. Chutná přibližně jako zkvašený jablečný džus s nádechem po kvasnicích. Je osvěžující, levný, ale prožene (litr za 12 rublů).

Večer odjížděla Eva na letiště. Byli jsme ji doprovodit k autobusu. Byl problém s výtahem v poslední době nějak zlobí a nechce k nám do 16. patra jezdit. Je to blbý, protože jsme ráno musely jít z 16. patra pěšky. Naštěstí jen dolů. Věrka dělala „liftboye“, aby nikdo Evě a holkám z ČB neukradl výtah. Takže se projela výtahem alespoň 3krát tam a zpět. Ve výtahu potkala spoustu zajímavých lidí, např. slizkého černocha.