Cape Reinga

V devět hodin odjíždí autobus směr Cape Reinga. Jede nás v něm asi třicet a řekl bych, že každá skupinka je z jiného konce světa. Po cestě ještě párkrát zastavujeme u hotelů, a když jsme kompletní, řidič a konferenciér v jedné osobě začíná svou show. Neustále nám vykládá, kudy jedeme, co můžeme vidět a co nás čeká a nemine. Jako první navštěvujeme The Ancient Kauri Kingdom (Starobylé království Kauri). Jedná se o výrobnu i obchod širokého množství produktů ze dřeva stromů kauri, můžeme si prohlédnout spoustu výrobků od nábytku po drobné dárkové předměty. Dominantou je obrovský kmen stromu kauri uprostřed místnosti. Uvnitř kmene je vytesáno schodiště vedoucí do prvního patra. Všechny výrobky jsou ruční prací vysoké kvality a každý z nich má registrační známku této společnosti. Je možné zde najít, cokoliv si umíte ze dřeva představit, od nábytku a hodin, přes zrcadla, obrazy až po kancelářské a kuchyňské potřeby. Ani netuším, k čemu některé věci mohou sloužit. Neodolám a několik suvenýrů kupuji, zejména kivi z kauri u mě vzbuzuje pocit dokonalého novozélandského dárku. Kdyby měl zapíchnutou v zadku místo ocasu stříbrnou kapradinu a maorským tetováním ozdobený zobák, nic charakterističtějšího by neexistovalo, i když by se na to asi nedalo dívat.

Pokračujeme dál v cestě, i když velmi brzo zastavujeme na prohlídku prastaré maorské vesnice. Jedná se opravdu o velmi starý kus historie, doložený primitivními nástroji na zpracování pryskyřice z kauri i předmětů určených k tehdejšímu běžnému životu. Prodíráme se lesem, abychom objevili další a další stařičké dřevěné sruby a dověděli se něco o tehdejším způsobu života.

www.jirkamara.cz.

Další naše cesta už vede k bílému majáčku Cape Reinga. Je to velmi významné místo, zejména pro maorskou mytologii. Geograficky je tento mys nejsevernějším místem Nového Zélandu. Setkává se zde Tasmanovo moře a vody Jižního Pacifiku, při větrných a bouřlivých dnech vlny dosahují výšky až deseti metrů. Podle maorských legend právě odtud putují duše zemřelých zpět do země předků. Po kořenech stromu pohutukawa se dostávají do podzemního světa, odtud do moře. Ještě jednou se vynoří na nejvyšším bodě ostrovů The Three Kings Islands zvaném Ohaua a dají poslední sbohem před návratem na Hawaiki. Tolik legenda.

U bílého majáku mám poprvé při svém putování pocit, že je nás tady hodně. V našich končinách je turismus často o čekání ve frontách na různé atrakce, to jsem na Novém Zélandu prakticky nezažil, takže když okolo sebe teď napočítám téměř sto lidí, je to docela nezvyklé. Vydáváme se na cestu zpět. Řidič autobusu opět velmi dravou jízdou zdolává křivolakou cestu a zastavuje u jedné z písečných dun. Důvodem zastávky je sáňkování, nebo spíš bobování na písku. Všichni se docela baví, je to velmi podivné, ale funguje to. Nejvíce nás všechny zabaví dívčina, která nestihne dole své boby ubrzdit a přepadává na cestu do jediné kaluže v širokém okolí. Ne že by si decentně smočila rukávek či kolínko, leží rozpláclá jak dlouhá, tak široká přesně uprostřed. Řidič ji s naprosto vážnou tváří nechce pustit do autobusu, dokud se nepřevleče, a tak si užíváme i trochu erotiky, protože za své vnady se rozhodně nestydí. Závěr cesty patří dlouhé projížďce po pláži Ninety Mile Beach, právě tudy vede cesta zpět po východním pobřeží. Ve skutečnosti je tato podle názvu devadesátimílová pláž dlouhá necelých devadesát kilometrů. Velkou část absolvujeme za vyprávění strašidelných historek řidiče, což dokumentuje jak způsobem jízdy, tak ukázkou vraků aut pod pískem. Také nám zazpíval několik písniček a snad pro zábavu ostatních si z nahlášeného seznamu vybírá zajímavé lidi, aspoň podle jména. Ti se pak musí dostavit k autobusovému mikrofonu, něco o sobě říct, sdělit, jak se jim výlet líbil, a zazpívat písničku. Cesta nám rychle ubývá. Po krátké zastávce na zmrzlinu, v níž řidič osprchoval autobus od soli a písku, bezpečně dorážíme zpět do Kaitaii. Bez dlouhého zdržování přesedáme do auta a vydáváme se hledat místo dalšího noclehu. Ujedeme šedesát kilometrů proti plánu navíc a blízko Kaihu vidíme ceduli ubytování. Máme docela strach, je úplná tma, cesta do ubytovny vede směrem na boční cestu, doprostřed lesa. Po pár kilometrech vidíme opuštěný baráček. Ubytování je to nakonec jako v pětihvězdičkovém hotelu - pouze několik pokojů, útulně zařízených a obývaných příjemnými lidmi.

Cílem našeho ranního výletu je Tane Mahuta. Právě tak se nazývá Bůh lesa, největší kauri strom. Setkání s ním má opravdu zvláštní atmosféru. Je mohutný, na ceduli studujeme jeho impozantní rozměry – celková výška 51,5 metru, výška kmene 17,7 metru a jeho obvod 13,8 metru. Je zde napsáno, že jeho stáří je obtížné přesně odhadnout, ale je možné, že je to dva tisíce let. Je to náš poslední společný zážitek v novozélandské přírodě a minimálně podle názvu byl „boží“. Teď už opravdu směřujeme do Aucklandu, jen občas nostalgicky zastavíme a pozorujeme lesy, pastviny, ovce. Také pro Kaie a Miki všechno tady pomalu končí. Příští týden chtějí prodat auto a po několikadenním výletu do Sydney se vrací do Japonska. Uvidíme se ještě někdy? Padá na nás smutek. Hodně jsme toho společně zažili a bylo nám spolu fajn. Vyhověli jsme si prakticky ve všem. Možná by toho šlo stihnout i víc, ale jsem spokojený. Tuším, že tyto vzpomínky jsou na celý život a budou se mi dlouho vracet. Rozhodně se chci na Nový Zéland vrátit a jestli to jenom trošku půjde, já se vrátím. Opravdu tomu věřím, já se vrátím.....