Santiago de Cuba – základní info a historie

Santiago de Cuba se nachází v těsné blízkosti hluboké zátoky a vysokých hor ve východní části ostrova. Je hlavním městem stejnojmenné provincie (až do roku 1976 bylo hlavním městem celého Oriente – dnešní provincie Holguín, Las Tunas, Guantánamo, Granma a Santiago de Cuba). Je také místem, kam dorazily první lodě vezoucí otroky z Afriky. Proto se v současné době vyznačuje největším procentem obyvatel afrického původu z celého ostrova. Část obyvatelstva rovněž tvoří potomci bohatých francouzských plantážníků z Haiti, kteří odtamtud v 18. století uprchli před vzbouřenými domorodci. Kulturu, náboženství (řada obyvatel dodnes praktikuje rastafariánství – tzn. nepijí a nejedí maso) a složení obyvatelstva ovlivnila blízkost Jamajky, takže se na každém kroku mísí španělské, kreolské i originální africké vlivy.

Dnešní Santiago je městem, kde se mísí stylová latinskoamerická hudba se zvuky klaksonů z letitých automobilů, kterých je zde více než kde jinde na Kubě. Pouliční koncerty lákají turisty k poslechu a samozřejmě taky k naučení se základních prvků tance salsy a rumby spojené s popíjením skvělého rumu a kouřením jedinečných doutníku. K dispozici je taky řada restaurací i oficiálních míst (Casa de la Trova), kde se večer co večer konají hudební představení nebývalých kvalit. V červenci se zde navíc koná výroční hudební karneval.

Vzhledem ke značné rasové a kulturní odlišnosti místních obyvatel od západu Kuby a také historicky zakořeněné nevraživosti vůči úspěšnější Havaně je cítit jistá nevraživost vůči obyvatelům „západu“ – Occidente. Tento fakt byl asi jedním z důležitých faktorů proč Santiago bylo a stále je místem, kde nejprve národně osvobozenecká a později i socialistická revoluce je nejmarkantnější.

Při sčítání lidu v roce 2003 mělo tzv. velké Santiago cca 500.000 obyvatel a rozprostíralo se na ploše 704 kilometrů čtverečních.

Historie

Santiago de Cuba je přístavním městem, které bylo založeno Diegem Velázquezem de Cuéllar 28.června 1514. O dva roky později je téměř úplně zničil požár, ale jeho obyvatelé jej rychle obnovili a již v roce 1528 mělo město i svou první katedrálu. Pojmenováno bylo podle Santiaga, sv. Jakuba, španělského patrona. V počátcích své historie bylo město o tisíci duších (původní obyvatelstvo z kmenů Taíno a Siboney bylo úplně vyhubeno v rané historii) významným centrem pro výpravy ranných conquistadorů, například Grijalvy, Narváeze, De Sota a Hernána Cortéze, který se stal zároveň jeho prvním starostou.

Město je odjakživa největším rivalem Havany – po svém založení bylo dokonce hlavním městem celého ostrova. O toto své postavení přišlo v roce 1553 (toto je rok uváděný ve většině průvodců, oficiální stránky Santiaga udávají rok 1556, internetová Wikipedia 1589, některé jiné zdroje až rok 1609). V roce 1558 pak guvernér ostrova vydal nařízení, kterým se všechno zboží plynoucí přes ostrov muselo odbavovat v Havaně – v důsledku toho a rovněž v důsledku utrpěné újmy způsobené několika zemětřeseními a opakovanými nájezdů pirátů (Jacques de Sores 1553, Henry Morgan 1662), se město rozvíjelo výrazně pomaleji než západní konkurent, Havana.

Přednosti Santiaga a okolí jsou v jeho úrodné půdě vhodné k zakládání plantáží s cukrovou třtinou a kávou. To přilákalo v minulosti zájem Kreolů a francouzských imigrantů, kteří se zde začali sjíždět v 18. století a ovlivnili následný vývoj celého Oriente (pěstování nových plodin, evropský životní styl, rozvoj otrokářství, vybudování prvního divadla v roce 1799). Bouřlivý rozvoj byl dočasně přerušen masivním zemětřesením, které zničilo většinu města v roce 1766.

V 19. století se město stalo centrem národně osvobozeneckého boje proti Španělům. V letech 1868 – 1898 zde proběhlo několik bitev, z nichž některých se účastnil místní nejslavnější rodák Antonio Maceo – je po něm pojmenováno několik místních památek. V roce 1898 se do v podstatě vítězného konfliktu vložily Spojené státy, které zde viděly možnost získání dalšího ekonomického vazala, což se jím nepochybně povedlo. Samotná bitva u Loma de San Juan, východně od města, které se zúčastnilo 6000 Rooseveltových jezdců Rough Riders, je značně přeceňována – proti nim stálo již jen pouhým 700 unavených Španělů. Značný odpor proti Američanům podpořil i fakt, že kubánští vlastenci ani nebyli přizváni k podpisu mírové dohody se Španělskem.

V 50. letech 20. století se tak Santiago přirozeně stalo jedním z center ozbrojeného odporu proti chráněnci USA diktátorovi Fulgenciu Batistovi. Za počátek Castrovy revoluce se pak počítá jeho nezdařený útok z roku 1953 za podpory místních obyvatel na kasárna Moncada, která byla v té době druhou největší vládní posádkou v zemi. Špatně zorganizovaný útok hrstky mizerně vyzbrojených povstalců byl rychle potlačen a většina jeho aktérů v následujících hodinách brutálně zmasakrována (mezi jinými i Castrův přítel Ábel Santamaria) a samotný Castro byl uvězněn, nicméně soudní proces proměnil díky svému řečnickému umění v manifest revoluce. Všechny tyto události nepochybně dále pobouřily veřejné mínění a v průběhu dalších bojů bylo Santiago důležitým centrem rebelů. Za okamžik vítězství revoluce se pak počítá jeho první projev, který si občané mohli vyslechnout 1.1.1954 z balkónu místní radnice. Na počest působení Santiaga v tomto období se město dodnes pyšní titulem „Město hrdina kubánské republiky“, což je zde patrné téměř na každém kroku v množství pomníků a plakátů připomínajících revoluční události.