Pobaltí a Petrohrad očima českého turisty – CESTA (část 2.)

3. den 9. 6. 2006, pátek

Kaunas – Klaipéda – Kurská kosa (Neringa - Juodkranté, Pervalka, Preila, Nida) (vše LIT)

Vstáváme v 6:00 a jdeme na snídani. Čekáme ve velké frontě u švédských stolů, protože hotel je zcela zaplněn turisty a všichni samozřejmě chtějí snídat co nejdříve. Proto také nevyrážíme v 7,45 ale až v 8:30. Předtím ještě čekáme, až se uvolní výtahy. Ze 4 výtahů jezdí totiž jenom 2. Ale jinak je hotel super. Vyjíždíme z Kaunasu směrem do Klaipédy, což je asi 250 km na severozápad k Baltskému moři. Jedeme po dálnici, která je na rozdíl od našich dálnic prakticky prázdná. V Litvě jsou 2 dálnice (Vilnius - Klaipéda a Vilnius – Panevežys). Kolem dálnice pozorujeme opět přírodu s všudepřítomnými čápy.

Před polednem dorazíme do přístavního města Klaipéda, které bylo za 2. světové války z velké části zničeno a proto zde prakticky nejsou památky. Dříve se jmenovalo Memel. Ve městě je velká továrna na cigarety americké firmy Philip Morris. Našim hlavním cílem je dnes návštěva Kurské kosy (Kuronianského výběžku). Je to zvláštní útvar vzniklý působením vln a nanášením písku z Baltského moře. Jde o poloostrov, který vybíhá z Kaliningradské oblasti, což je ruská enkláva vklíněná mezi Litvu a Polsko. Kurská kosa měří necelých 100 km směrem k litevské Klaipédě. Šířka Kurské kosy nepřesahuje nikde 4 km. Asi 52 km kosy patří Litvě a zbytek Kaliningradské oblasti Ruska (Kaliningrad podle sovětského politika a funkcionáře Michaila Ivanoviče Kalinina, dříve Königsberg, česky Královec, dříve patřilo toto město Prusku a 3. říši, po 2. světové válce připadlo Rusku). Do Kaliningradu dnes jezdí spousta Němců, kteří zde hledají své kořeny.

Z Klaipédy se na Kurskou kosu dostaneme jedině trajektem do vesnice Smiltyné. Cesta trajektem však trvá pouhých 10 minut. Most na kosu nevede. Při vstupu do národního parku Kurská kosa se platí ekologická daň na 1 osobu ve výši 1,5 litu. Na kose leží „město“ Neringa, které je však spíše volným seskupením čtyř vesnic: Juodkranté, Pervalka, Preila a Nida. Na kose se ve středověku začalo těžit dřevo a uvolněný písek způsobil, že se domorodci dříve museli často (až několikrát za život) stěhovat z místa na místo, protože jejich vesnice zavál písek, který je všudepřítomný. Až zase ve 20. století se začalo se zalesňováním kosy a tyto problémy ustoupily postupně do pozadí.

Typické domy na kose jsou jednobarevné jednoduché stavby, většinou modré nebo červené. Kosa je zejména v létě rájem turistů a to i zahraničních (převážně z Německa). Poprvé zastavujeme ve vesnici Juodkranté na si hodinovou prohlídku takzvaného vrchu Čarodějnic. Vstupné se neplatí. Na konci 70. let a na počátku 80. let zde byly umístěny dřevěné sochy různých čarodějnic a dalších soch, ke kterým se váží různé báje a pověsti. V pěkném lesíku a za horkého počasí se celý areál prohlédneme a průvodce nám u některých soch vypráví příběhy, pověsti a pohádky. Litva je zemí jantaru, který se zde v písku nalézá a proto se všude kolem nabízejí suvenýry z jantaru – prsteny, přívěšky, náramky, náhrdelníky, ale i perořízky, zapalovače, těžítka, nože, hrací kostky apod. Ceny jsou různé podle velikosti a kvality. Mineme několik stánků s jantary a zatím nic nekupujeme.

Odpoledne pokračujeme dále na jih k ruským hranicím do obce Nida. Cesta trvá asi 45 minut. Máme si s sebou vzít pro jistotu pasy, kdybychom náhodou narazili na nějakého zatoulaného ruského celníka. V Nidě máme rozchod do 17:00 hodin. Je to pěkné a malebné místo. Prohlédneme si vesničku s přístavem a musíme také ochutnat místní speciality. To jsou především kořeněné uzené ryby. My si kupujeme na chuť jednu makrelu na půl za 8 litů, ale jsou i za 10 a 12 a samozřejmě také mnoho jiných druhů ryb. Také kupujeme pohledy (4 kusy za 6 litů, tj. 1,5 za jeden). V informačním středisku si zadarmo bereme prospekty. Ještě měním peníze v nevzhledné modré bakelitové budce, což je ale minipobočka renomované litevské banky. Pak jdeme do restaurace opět se posílit. Nechceme toho moc, ale když zjistíme, že mají cepelíny, neodoláme. Dáváme si opět už oblíbenou studenou polévku šaltibarščai (za 5 lit) s teplými tentokrát vařenými brambory servírovanými na zvláštním talířku. Dále objednáváme konečně cepelianai (cepelíny), což je knedlík, či spíše velký nok ve tvaru vzducholodi z odstředěného bramborového těsta s mletým masem uvnitř. Vše je zalito máslovou omáčkou se špekem a navrch pořádná hromada smetany. Cepelíny máte na talířku 2. Jedna porce stojí 10 litů, což je více než obvykle. V Kaunasu jsme viděli na jídelním lístku v jedné restauraci cepelíny i za 4 lity. K tomu ještě objednáváme 1 x colu light za 4 lity, což je na naše poměry drahé. Colu nenalévají, ale donesou vám PETku a sklenici. Máme co dělat, abychom to snědli. Je to velice syté a část cepelínů proto nedojíme. Celková útrata činila 34 litů + 1 lit spropitného. Spolucestující manželský pár z Prahy si dává dohromady 1 x polévku a pak 1 x cepelinai a 1 x rybu s brambory. Prý to taky bylo dobré. Pak ještě jdeme do potravinové samoobsluhy nakoupit si jenom minerálku na cestu. V tom se však u mě plně projevila moje předtucha a cepelíni začali působit. Dále to nebudu popisovat. Bylo to kruté, ale zvládl jsem to. Nechci nikoho od cepelínů odrazovat, ale je třeba si dávat pozor.

Průvodce nám zapomene říct, kdy se ráno vstává. A tak postupně obchází všechny pokoje a sděluje nám to. Parkas je malý třípatrový hotel na okraji města, kde asi čekali jenom na nás. Když jsme přijeli, personál nesměle nakukoval za záclonami, kdo že jsou ti Češi. Nikdo jiný kromě nás tu není. Uvaříme si ještě kávičku a čeká nás odpočinek. Já jako každý den si píšu hodinku své zapisky. Dnes večer bych se mohl dívat poprvé na mistrovství světa va fotbale, ale já jsem na to zapomněl. Po kávičce nemohu nějako dobu usnout. Příště si ji už takhle pozdě nedám. Ráno bychom měli opět vstávat nejpozději v 6:30, v 7:00 bude snídaně a v 7:45 odjezd. Čeká nás přejezd do Lotyšska.