Americká poušť II. – část 4. CHIRICAHUA NATIONAL MONUMENT

Vstáváme v hotelu 6 INN na křižovatce dálnic u města Benson. Čím je zajímavé netuším, ale v hotelu bylo hodně obrázků lokomotiv a to jak na stěnách, tak na pozvánkách s informacemi o výletech do okolí. Tak byl asi zajímavý železnicí  Každopádně turisticky moc zajímavý nebyl, protože byl bez snídaně, tedy, abych nebyl nespravedlivý – káva byla. K ní jsem měl pár piškotů z vlastních zdrojů. Ale jen pár – museli jsme vyrazit. Včerejší vynucená změna (uzavřená okolí hranic USA a MEXIKA) nabídla možnost vyrazit na Chiricahua National Monument. (čirikava). Mé hodování (pokud se tak o piškotech dá vůbec mluvit) přerušilo rázné – JEDEME, ať stihneme shuttle (šatl). Vysvětlení se mi dostalo až v autě. V parku, kam jedeme, byl Petr již několikrát a ví, že ráno tam jezdí speciální autobus do výchozího bodu Heart of The Rock Loop (Okruh do srdce skal). Ještě mi cestou vyprávěl o tom, jak se tady minule setkal s vyprávěním o hadech a že jich tam je … až běda. Suše jsem polkl. Již jsem si na hady zvykl jako na virtuální realitu. Viděli jsme jen jednoho (první den) a ten spal. Mezi seguáry jsem se sice stále díval, kam šlapu ale nic. Že by dnes – fakt nestojím o setkání.

Krajina se změnila. Kaktusů ubylo a horizont lemují krásné hory. Cestou potkáváme větrný mlýn, který pohání čerpadlo na vodu. Klasika – ale daleko a spěcháme. Třeba jej ještě potkáme.

Do rezervace přijíždíme včas. Mimo nás tam je jen jedno auto. Petr kupuje roční vstupenku do parků za 50 babek. Optimisticky mi hlásí, že mi ji nechá, co kdybych se sem ještě do roka vydal. Kdo ví … nic není nemožné. Také bych nevěřil tomu, čím vším jsem za ten rok prošel a co všechno se může stát. A že by mě Amerika nebavila – to bych kecal. Hlavně ta velikost, rozmanitost a klid. To poslední hlavně. Tady se nespěchá (tedy až na New York ).

Vybaluji batoh a odhodlaně s sebou beru hole na Nordic Walking . Petr to dost lakonicky komentuje. Nedám se, potřebuje je otestovat před Grand Canyonem …

Paní z visitors centra nás přivítala a otevřela dveře dodávky. Cesta vzhůru trvala 10 minut, zase nám otevřela a před námi (tedy přede mnou, Petr, jak jsem již řekl, tady byl již 2x) pohled kombinující Český ráj, Bryce Canyon a borovicový háj najednou. Nádhera. Komentář o tom, jak se tady proháněli indiáni přesně zapadal do toho, co se otevíralo pod námi.

Těch více než 15 km bylo jako z pohádky. Útvary, které příroda vytvarovala do skal jsou jedním slovem úžasné. Nemyslím tím jen tvary vykreslené do mnoha podob (kačena, Torrovo kladivo, houba ….) to nejzajímavější, co park nabízí jsou na špičce, téměř v jednom bodě opřené a vybalancované skalní bloky o hmotnosti tisíců tun masy. Rozum zůstává stát…. Začínám mít pocit, že moje představa o 10 filmech začíná být více, než naivní. Jen tady jsem vyfotil dva. Jestli to tak půjde dál, budu opět dokupovat . Nevadí, je lepší udělat vybraných záběrů trochu více než litovat, že to nevyšlo. Kdy se zase podaří sem přijet a mít počasí …

Kolem třetí odjíždíme z parku dále. Míříme na dálnici a po ní směr Nové Mexiko White Sands National Monument. Petr slibuje něco, co jsem ještě neviděl. Věřím mu.

Po dálnici jedeme vyšší rychlostí, než je povolená. Spoléháme na 10% toleranci. To je těžké, západ slunce nepočká.

Ještě jedna věc stojí za zmínku – vlaky. Podél dálnice stále jezdí ty neskutečně dlouhé vlaky, které musí mít alespoň kilometr na délku. Je to fascinující pohled. Říkám se, že ten další určitě vyfotím. Podařilo se mi to z okýnka za jízdy.

Kousek na výjezdu z města Las Cruces jsme uviděli „větrník“ – zařízení na čerpání vody za pomoci větru, v západu slunce. Dva fotografové na palubě mají pro své úchylky pochopení. Zas moment jsme na místě a hledáme ty nejlepší možné záběry. Z kolem projíždějících aut na nás pokřikují – mají nás za magory. Ať si trhnou …

Když slunce zapadlo – pojal jsem myšlenku, že udělám Petrovi radost a že zastavím u supermarketu aby si mohl koupit pivo. Myšlenka byla přijata s nadšením a tak jsme jeli. Jenže – vidíte obchoďák, vidíte parkoviště – ale je na druhé straně dálnice a tak nevíte, jak k němu. Připadal jsem si jak v Jiránkově filmu o chlapíkovi, který to měl přes silnici do hospody. Nemohl přejít pro to množství aut a tak sedl do auta a složitým způsobem nadjezdů, objezdů a obchvatů dojel do hospody a pak i zpět. Jen zapomněl ten džbánek na druhé straně – a tak viděl pivo, které zaplatil a možná jej i cítil – ale rozhodně jej nevypil. Dopadli jsme stejně. Když jsme našli obchoďák, byl na věci do auta, oblečení, potřeby pro domácí mazlíčky – jen ne potraviny.

Potupně jsem připojil Garmina k mapě v počítači a takto navigován jsem vyrazil zpět do sítě dálnic. Směr Alamogordo.

Cestou nás potkala jedna z mnoha kontrol, kde se zjišťuje totožnost projíždějících pasažérů ve voze. Je to kvůli emigrantům z Mexika. Oproti jiným kontrolám, tento příslušník nejen že vypadal oduševněle, ale prošel Petrovo testem na výbornou, věděl, kde je Česká republika, věděl kde je Praha a byl tam. Na otázku proč odpověděl, že kvůli architektuře. Musel dostat plný počet!

Den končil opět v TACO BELL (asi bychom měli chtít slevu i za reklamu) a nákupem slíbeného piva u pumpy. Zítra ráno se jde na bíle písky, které… jak vtipně Petr poznamenal … jsou v noci černé jako všechny jiné.