Havana Vieja – část druhá

Čtvrtý den jsme již jako zkušení „Havaňané“ odchytili collectivo téměř na první pokus, takže jsme do staré Havany dorazili časněji než předešlého dne, což se vzhledem k programu a rostoucímu horku ukázalo jako užitečné. Tentokrát jsme se nechali vysadit již u nábřeží na křižovatce Malecónu s Pradem nedaleko Monumento a Máximo Goméz, což je asi nejvelkolepější havanský památník věnovaný generálu osvobozenecké armády v 19. století. Nedaleko pomníku se nachází vjezd do tunelu spojujícího Havana Vieja s druhým břehem za kanálem, kde se nacházejí hlavní havanské pevnosti. V tomto místě určitě stojí za to přejít Malecón (i když je to vzhledem k hustotě dopravy a absenci jakéhokoli přechodu pro chodce úkol pouze pro odvážlivce) a vstoupit na území Castillo de San Salvador de la Punta, odkud je nádherný výhled na protilehlou pevnost Castillo de los Tres Reyes del Morro s majákem, jakož i na linii Malecónu až k Vedadu a v neposlední řadě i do nitra zálivu, který odhaluje rozsáhlý průmyslový komplex nacházející se v jeho jihovýchodní části. Navíc jsou v dláždění jinak dosti zdevastované pevnosti zasazeny měděné desky s rytinami jednotlivých stavebních etap havanských obranných opevnění.

Vydáte-li se po Avenida del Puerto pár set metrů směrem do nitra zálivu, naskytne se vám nejen krásný pohled na největší z havanských pevností, Fortaleza de San Carlos de la Cabaña, ale i na majestátní 17 metrů vysokou sochu havanského Krista, postavenou z bílého italského mramoru v roce 1958 na příkaz manželky bývalého diktátora Batisty. Budete-li mít spoustu času (my ho neměli), je možné se ne druhý břeh vypravit buď taxíkem, nebo přívozem, popřípadě i autobusem MHD (což je sice velmi levné, ale pro neznalé dosti obtížné, jelikož autobusy většinou postrádají jakékoli značení o cíli jejich jízdy).

My se místo toho vydali k Museu de la Revolucion (vstupné 5 CUC/os.), které se ukázalo být, když ne nejkrásnějším, tak rozhodně nejzajímavějším muzeem našeho cestování po Kubě. Na jeho prohlídku si však rezervujte minimálně 2-3 hodiny (pokud Vás historie osvobozeneckého hnutí zajímá detailně, tak alespoň půl dne). Samotné muzeum se symbolicky nachází v bývalém prezidentském paláci, kde sídlil diktátor Batista a jeho vláda, a tak je dodnes možné prohlédnout si dobově zařízenou pracovnu, jakož i zasedací místnost kabinetu. Naprosto úchvatně působí hlavní loď budovy zvaná Salón de los Espejos (zrcadlový sál), který, jak sám název napovídá, je zkrášlen množstvím obrovských zrcadel a jehož nejkrásnějším prvkem je bezpochyby malovaný strop znázorňující vznik republiky, pod kterým neustále polehávají turisté, snažící se jeho rozměrnost zachytit objektivy fotoaparátů. Nicméně hlavní část expozice tvoří obrovské množství artefaktů a fotografií mapujících osvobozenecké a revoluční boje. Celá expozice je poměrně přehledně rozčleněna do jednotlivých období od počátku osidlování Kuby v souvislosti s otrokářstvím až po současnost a opatřena podrobnými, pohříchu často pouze španělskými popisky. Rozhodně stojí za to se vyfotit sice s poněkud kýčovitými, ale zato celkem věrnými voskovými figurínami Che Guevary a Cienfuegose, kterak procházejí džunglí. Bolivijské etapě života a boje Che Guevary, jehož gloriola v současnosti znovu nabývá na síle nejen na Kubě, ale i ve zbytku Latinské Ameriky, je pak věnována samostatná expozice v přízemí. Součástí muzea je i exteriérová expozice Granma, pojmenovaná po lodi, na které se kdysi Fidel a další revolucionáři přeplavili na Kubu z Mexika, aby započali osvobozenecký boj. Samotná loď expozici vévodí umístěna ve skleněném „sarkofágu“, který naneštěstí znemožňuje její fotografování. Z dalších zajímavostí zmíní ještě například tank T-34, z něhož Fidel zahájil palbu na kontrarevoluční síly při vylodění v Zátoce Sviní, anebo zbytky amerického špionážního letadla U-2 sestřeleného nad Kubou v průběhu Karibské krize.

V okolí muzea stojí za rychlé zhlédnutí další havanská továrna na doutníky Fabrica de Tobaco La Corona (vstupné stejně jako v Partagas 10 CUC/os.), kde se vyrábějí značku jako Hoyo de Monterey nebo San Cristóbal, a dále pak kostelík Iglesia de Santo Angel Custodio.

My jsme si jako poslední bod naší havanské exkurze vybrali náměstí Plaza de la Catedral nacházející se na spojnici mezi Muzeem revoluce a Plaza de Armas. Toto náměstí, které se díky svému podloží téměř do konce 18. století jmenovalo Plaza de Ciénagas (náměstí bažin), je asi tím nejhezčím v Havaně, nejen díky povedenému zrekonstruování téměř všech budov, ale zejména kvůli nádhernému původně jezuitskému kostelu v roce 1788 vysvěcenému na katedrálu. I když v době naší návštěvy byla katedrála z důvodu rekonstrukce uzavřena, samotný pohled na její symetrické průčelí se dvěma masivními zvonicemi je impozantní. Hned nalevo od katedrály se nachází zajímavá budova Casa del Marques de Aguas Claras, před níž a na jejímž balkónku se nachází příjemná restaurace. Naproti katedrály pak stojí za shlédnutí Museo del Arte Colonial (2 CUC/os.) se sbírkou dobového nábytku. Vydáte-li se od katedrály směrem na západ ulicí Empedrado, narazíte na další zajímavost spojenou se životem Ernesta Hemingwaye, a totiž bar La Bodeguita del Medio, kde se slavný spisovatel častoval podle něj nejlepšími mojity.

Zvláštností náměstí katedrály, na kterou si dejte velký pozor, pokud nechcete lehce pozbýt spoustu drobných CUC, je neuvěřitelné množství místních žen, tahajících z turistů peníze různými tanečky na hudbu linoucí se z restaurací nebo obchodů s cédéčkama, pokuřujících tlusté doutníky, nebo jen tak posedávajících v místním kroji na schodech katedrály. Jakmile nás totiž zmerčily, že vytahujeme fotoaparát, hned se k nám vrhly a žádaly nemalý peníz (většinou 1 CUC) za společnou fotku. V takovém případě je jedinou možností totální nezájem a rychlý ústup z jejich akčního rádia. To se nám však nepovedlo v případě dvou korpulentních černošek navlečených do historických kostýmů lehkých ženštin, které mě i přes vehementní protesty odchytily, označkovaly totálně nesmytelnou rtěnkou a ještě si za to nechaly zaplatit.

A tak totálně konsternování tímto zážitkem jsme ukončili prohlídku Havany a vrátili jsme se do našeho ubytování v Miramaru, kde jsme se přichystali na pokračování naší cesty do údolí Viñales.