Putování zemí Kemet – Luxor (část 3)

Tajemný Luxor

Kdokoli je narozen ve Vesetu, touží spatřit opět město Veset, neboť není na světě jediného města podobného Vesetu. (Egypťan Sinuhet)

Amon, Mut a Chons jsou nejznámější triádou egyptských bohů, jimž byl zasvěcen Veset. Statut hlavního města starověkého Egypta získal dvakrát. Prvně za vlády panovníků Střední říše, podruhé v období Říše nové. Řekové ho pojmenovali Théby, současný název Luxor vznikl z arabského Al-Uksor, což znamená hrady nebo také brány.

Z dřívější krásy bílých Théb sta bran, které Řekové opěvovali, se zachovaly pouze dva chrámy – Karnak aLuxor. Kdysi byly spojeny tzv. cestou beranů, z které se dochovalo sice jen torzo, ale i to je nádherné a stojí za to ho vidět.

Dnešní Luxor je moderní, pulsující město, jehož nedílnou součástí se oba chrámy staly. Bohužel smog, hustá automobilová doprava a překotný rozvoj města tyto jedinečné památky bezprostředně ohrožují.

My jsme si na jejich prohlídku vyčlenili téměř celý den a nelitovali jsme. V jejich zdech člověk lehce zapomene na přítomnost a přenese se v čase zpátky, do dob dávno minulých. Mystickou atmosféru ještě umocňuje večerní nasvícení, takže bujná fantazie pracuje na plné obrátky a člověk najednou vidí, jak se mezi obrovskými sloupy neslyšně pohybují Amonovi kněží v bílých splývavých řízách. Z téhle nepopsatelné atmosféry jsme se jen neradi vraceli do reality, ale čas neúprosně utíkal a nás ještě čekala prohlídka místního bazaru.

Bazar je místo plné barev, vůní koření, křiku prodavačů nabízejících své zboží, ale také místo, kde vás prodávající pozve k sobě do krámku, nabídne ibiškový čaj karkade, pohovoří a až potom se vám snaží vnutit své zboží. Ošidné je zastavit se u obchůdku a začít si prohlížet vystavené předměty, jako to udělali naši známí, se kterými jsme bazar procházeli. Zaujala je malá soška hrocha a zeptali se na cenu. Prodavač okamžitě nasadil sumu, která mnohonásobně převyšovala její hodnotu. Začalo smlouvání. Za nabízenou cenu jsme odmítli koupit, prodavač snížil a stejná scéna se opakovala ještě asi dvakrát. Ale ani pak se nikdo z nás nerozhodl k nákupu a otočili jsme se k odchodu. Asi po padesáti metrech nás prodavač na ulici dohonil a celou cestu, co vedle nás šel, snižoval cenu. Když se dostal na částku, kterou už nemohl překročit a my stále nic, otráveně se otočil a patrně s nelichotivými výroky na naši adresu, odešel. Dodneška lituji, že jsem si hrošíka nekoupila pro štěstí.

Tančící derviš

To, co umí, dělá každý s nejmenší námahou, s největší rychlostí, nejkrásněji a s největším potěšením. (Xenofón)

Během naší plavby po Nilu pro nás personál na lodi uspořádal dva společenské večery. Při prvním jsme zhlédli vystoupení tančícího derviše a břišní tanečnice, druhý večer byl ve znamení tzv. galábíje párty. Derviš, který vystupoval na naší lodi, byl asi pětadvacetiletý, vysoký a velice pohledný muž, oblečený ve zvláštní, dlouhé, třívrstvé sukni, v pase stažené širokým opaskem. Oblečení doplňovaly vysoké kožené holiny. Tanec začínal pomalým otáčením na jednom místě za doprovodu hudby. Postupně se tempo otáčení zvyšovalo, až nabralo na neuvěřitelné rychlosti. Roztočená sukně vytvářela kolo, které se zvedlo do výše a točilo se nad dervišovou hlavou. Tahle fantastická podívaná trvala asi 15 minut, bez jediného tanečníkova zakolísání. Ačkoliv je pro derviše vystoupení zdrojem obživy a během jednoho večera své umění předvádí i na několika místech, má co do činění s náboženstvím, a to se súfismem (odnož islámu, která se objevila již v 7. století), kterému se nepatrná část muslimů věnuje. Název súfismus souvisí s vlněnými šaty, které dervišové nosí (súf znamená arabsky vlna). Samotné slovo derviš má původ v perštině. Dervišové se mohou, na rozdíl od katolických kněží, ženit, mít děti a žít běžným rodinným životem. Samozřejmě se také věnují modlitbám, rozjímání a hlavně meditacím.¨

Břišní tanečnice zaujala především mužskou část publika, ale jen do toho okamžiku, nežli některého z přítomných pánů zvedla ze židle a nutila ho k tanečním kreacím. V tu chvíli nadšení opadlo. Ačkoliv se zdá, že je břišní tanec jednoduchý, při našich nesmělých pokusech jsme zjistili, že se na parketě kroutíme jak žížaly a že vrtět jen boky je nad naše síly. Účinkujícími na druhém společenském večeru, kterým jsme se rozloučili s naším pobytem na lodi, jsme byli my sami.

Na slavnostní večeři do jídelny jsme šli oblečeni do typických arabských dlouhých šatů – galábíjí - ozdobených bohatou výšivkou. V jídelně osvětlené svíčkami nás personál přivítal zpěvem doprovázeným bubnováním na malé bubínky - tabla. Tabule formou švédských stolů, kterou pro nás kuchaři připravili, byla mistrovským dílem hýřícím vůněmi, barvami a chutěmi. Kromě arabských jídel byly připraveny i pokrmy evropské kuchyně, doplněné nepřeberným množstvím zeleninových a ovocných salátů. Nechyběly ani sladkosti, po arabském způsobu silně přeslazené. Přesto, že strach z „pomsty faraonů“ (jak se říká střevním potížím, které postihují větší část návštěvníků Egypta), byl velký, málokdo odolal, aby neochutnal z pestré nabídky, která byla tak lákavá. Po vynikající večeři, při které panovala uvolněná nálada, jsme se jako dlouhý roztančený had přesunuli o patro výš do baru s tanečním parketem, na kterém jsme se snažili rychle zbavit právě nabraných kalorií. My, kteří jsme ve víru tance setrvali až do ranního kuropění, jsme pro to udělali maximum.