Chrám Hagia Sofia v Istanbulu

Největší mešita v celém dnešním tureckém Istanbulu je sice takzvaná Modrá mešita, je ale pravdou, že není ani zdaleka nejstarší. Ta nejstarší je totiž vzdálena prakticky jen pár kroků. Už zřejmě tušíte, že tentokrát je řeč o světově proslulé mešitě Hagia Sofia, Chrámu Boží moudrosti,  označovaná také jako Aya Sofia.

Nad vodami Marmarského moře se tyčí už půldruhého tisíciletí, vystavěna byla v letech 532-537 (konkrétně je řeč o hrubé stavbě, protože ta nádhera v interiéru zabrala prakticky ještě celé jedno století). Byť je dnes známá jako mešita, budova ve svých středověkých počátcích soužila jako svatostánek východním křesťanům, a tak to zůstalo až do roku 1453, kdy si celé město přivlastnil sultán Mehmed II.

Pád pravoslavné Konstantinopole (tentokrát už zcela definitivní) a smrt posledního císaře dávají ideální prostor rozmáhajícím se tureckým muslimům, kteří z křesťanského chrámu postupně vytvářejí svou vlastní posvátnou stavbu – mešitu. Moderní doba pak stavbu změnila ještě jednou, tentokrát ještě o něco razantněji – významný turecký prezident počátku 20. století, Mustafa Kemal (zvaný také familiárně Atatürk), rozhodl v roce 1934 o sekularizaci (tj. „zesvětštění“) mešity, která od té doby slouží především turistickým cílům (a je pravda, že turecká ekonomika na tom poměrně dobře prosperuje, zavítaly sem už miliony návštěvníků).

Vzniklo zde totiž muzeum a dominantu Istanbulu si vzalo na starost UNESCO, které se také v devadesátých letech zasloužilo o její rekonstrukci. Historický význam monumentu však tím nebyl nijak snížen, neboť dějiny, které se zde psaly, nelze jen tak pominout. Byzantský císař Justinián I. rozhodl o stavbě nové katedrály na místě, kde tou dobou již stály dvě baziliky.

Výzvy se neobyčejně kvalitně zhostili dva středověcí architekti, Isidor Milétský a Anthémios z Trallu. Druhý jmenovaný se zasloužil o to, jak nad čtvercovou stavbou vyzdvihnout kupoli, což doposud představovalo téměř neřešitelný problém. Bohužel, kopule nevydržela zemětřesení dvacet let po dokončení stavebních prací a musela být obnovena. Ničivá zemětřesení ohrozila tento chrám ještě dvakrát, ale nenapáchala již tak závažné škody.

Od té doby sloužil jako sídlo patriarchy, nicméně nájezdy křižáků, které započaly ve třináctém století a vedly dokonce ke vzniku Latinského císařství, postupně oslabovaly moc Byzantské říše, která se nedokázala nadále bránit především osmanským vojskům a tak došlo v polovině patnáctého století k definitivnímu zániku Konstantinopole jakožto střediska Východořímské říše.

Za dobytím metropole stál tehdejší sultán Mehmed II., který přetvořil chrám na mešitu (a splnil si svůj celoživotní sen, že bude v tomto městě vládcem). Samotná historie budovy by však zcela jistě nebyla tak zajímavá, kdyby Hagia Sofia nepředstavovala ukázku precizní architektury. Navíc, určitě stojí za zmínku jedna zajímavost. Celých tisíc let byla největší stavbou na světě – začátkem šestnáctého století byla poražena až sevillskou katedrálou.

Základní půdorys je sice čtvercový, obklopuje ho však množství přístavků a zakrývá dominanta celé stavby, proslulá kopule, sahající do výše 55 metrů. Výška mešity dává prostor ochozu a dokonce druhému patru, které v dřívějších dobách bývalo vyhrazeno pro ženy. Z druhého patra se tyčí sloupy podpírající kupoli, které tak umožňují, aby byl centrální prostor prvního patra prázdný, což zdůrazňuje jeho působivost. A to nemluvíme o výzdobě interiéru, který tvoří četné pravoslavné malby a mozaiky, Císařská brána, více než sto vnitřních nosných sloupů a mnoho dalšího – to nejde prakticky ani slovy popsat, neb se to musí vidět takříkajíc vlastní oči.

A přeci jen, můžeme zmínit ještě jednu zajímavost. V Istanbulu, konkrétně v chrámu Hagia Sofia a nedaleké Podzemní cisterně Yerebatan Sarnici, se částečně odehrával děj románu Dana Browna s názvem Inferno.