Kapitola 6 – Z Národního parku Chiloe do Punta Arenas
27.12.00 (st) Národní park Chiloe – Chepu – „Silnice Ancud – Castro“
Dnes vyrážíme na pěší túru bez báglů do Národního parku, jež by měl začínat tak za pět až deset kilometrů. Je to naprosto skvělé, chvílemi jdeme po útesech o niž se tříští vlny, chvílemi po dlouhých plážích velkých zátok, kde se pochopitelně nikdo nekoupe, neboť moře je studené a nikdo tu není. Jediný přístup je sem, kromě moře, tak jak jsme ho absolvovali my, přímo do vnitrozemí je prales. Chvílemi jdeme taky bohužel v blátě. Nikde nikdo. Asi po třech až čtyřech hodinách přicházíme k potoku, jež se vlévá do moře. Vypadá hluboký, tak hledáme cestu, jež by ho obešla. Cesta tu je, ale strašná – samé bahno až nad kotníky.
Po nějaké době to vzdáváme. Vracíme se, zouváme boty a brodíme potok. Jdeme ještě kus dál, po širokánské pláži, ale cesta nám mizí před očima. A před námi jsou jen útesy a nad nimi prales. Nedá se nic dělat, pralesem se bez cesty jít nedá. Cestou zpátky Kleofáš u jednoho poloostrova, jež se za přílivu mění na ostrov, nachází ceduli „hnízdiště tučňáků“, ale asi budou z druhé strany, od moře, a kromě toho zrovna stoupá příliv. Ve dvě jsme zpět u stanu. Balíme a jdeme zpět k řece. V jednom baráčku se ptám na možný převoz. Děda automaticky povídá: „Beze všeho“. Bere kanistr s palivem a my opět za osm tisíc pesos plujeme zpět do Chepu.V půl šesté jede bus, co jsme s ním včera přijeli, zpět do Ancudu. Abychom ušetřili za hotel, a jelikož já se chci ještě podívat do Castra, správního města celého Chiloe, necháme se vyhodit jen na hlavní panelové silnici Ancud – Castro, asi tak dvacet kiláků jižně od Ancudu. V nejbližším lese zalézáme do roští, nacházíme první rovinku a uprostřed pralesa brzy usínáme.
28.12.00 (čt) „Silnice Ancud – Castro“ – Castro – Puerto Montt
Ráno se na silnici pokoušíme stopovat směrem na Castro. První co zastavuje je autobus a za hodinu jízdy po panelové silnici jsme v Castro, správním městě celého Chiloe. „Ubytováváme“ se na náměstí, sušíme stan a každý zvlášť, abychom se nemuseli vláčet s batohy, si prohlížíme město. Zajímavý je tu kostel – dřevěný zvenku i fantastický zevnitř. Druhou a poslední zajímavostí Castra jsou palafítos, dřevěné baráčky na kůlech těsně nad mořem, dříve obydlí těch nejchudších, dnes budou nejspíš „památkově chráněné“. Pak už tu kromě tržiště s místními produkty není nic k vidění, takže po dvanácté hodině nasedáme do busu do Puerto Montt. Z trajektu opět vidíme tučňáky, navíc i tuleně a delfíny. Snad něco vyjde na diáku. V Puerto Montt se ubytováváme v naší kůče, kupujeme nějaké jídlo a zevlujeme po městě. V podstatě tu není, jako ve většině měst, kde jsme doposud byli, nic zajímavého k vidění. Takže můžeme brzo zalehnout.
29.12.00 (pá) Puerto Montt – Argentina cestou do Punta Arenas
Ráno si kupujeme jídlo na dlouhou třicetihodinovou cestu do Punta Arenas a před jedenáctou hodinou náš bus společnosti Pacheco vyjíždí. Divný je, že nás jede jen šest cestujících, nepočítaje dva řidiče a jednoho štíplístka. V Osornu přistupuje dalších sedm lidí, takže nás je celých třináct. Přes Chile se kvůli kontinentálnímu ledovci jet nedá, takže se musí jet přes Argentinu. Na hranicích Chilani pečetí zavazadlový prostor, ale jinak je to v pohodě. Argentinci nám ani nedávají razítka do pasu. Hned za hranicí projíždíme národním parkem Nahuel Huapi. Vypadá krásně – skalní štíty, lesy a velká jezera. Nejlepší je obrovské jezero Nahuel Huapi, které skoro celé musíme objet, ale zase si ho můžeme vychutnat. Park končí, krajina je ještě chvíli zajímavá, ale ještě než usínáme přijíždíme do pampy, která zabírá celý spodek Argentiny. Tisíc kilometrů rovina, nikde nic, jen tráva a ploty rozdělující obrovské pozemky. Video, které běží na dobrou noc v autobuse, není o nic zajímavější.
30.12.00 (so) Příjezd do Punta Arenas
Při ranním probuzení je venkovní krajina nezměněná – stále pampa. Kolem poledne jsme na argentinsko-chilské hranici. Zde, nevím proč, trčíme o něco déle, a to na argentinské i chilské straně. Naštěstí již za hodinu jedeme. Nezměněnou krajinou projíždíme podél moře, Magalhãesova [magalješova] průlivu, který odděluje americkou pevninu od Ohňové země. Konečně vidíme i pštrosa, nandu Darwinova, jak tvrdí Kleofáš. V pět odpoledne stojíme po třiceti hodinách v centru Punta Arenas. Podle průvodce Lonely Planet si vybíráme nejlevnější hostel. Je tu sice jen tmavá společná ložnice tak pro třicet lidí, ale je tu zařízená kuchyně, jídelna, televizní místnost a internet. Vyrážíme do města, kupujeme si lístky nazpátek do Puerto Montt, neboť za čtrnáct dní, co se chceme vracet, by mohli být vyprodané. Taky si kupujeme lístky do Puerto Natales, do národní parku Torres del Paine a na zítřejší výlet za tučňáky. Večeříme obligátní houstičky se sýrem, tentokrát na vyhlídce s panoramatem celého města, které vypadá celkem sympaticky. Přestože mraků je na zdejší poměry málo, Ohňová země na druhé straně průlivu, skoro není vidět.
31.12.2000 (ne) Punta Arenas – výlet na tučňákoviště
Dopoledne se jdeme projít po městě. Míříme na hřbitov, kde jsou velmi zajímavé obrovské kamenné hrobky ve velikosti našich malých chatek, pochopitelně jen těch nejbohatších. Taky je zde podle nápisů dobře vidět, ze kterých zemí tady bylo nejvíce přistěhovalců. Nejvíc se mi zdá, že je tu Chorvatů. Místní salesiánské muzeum, s fůrou relikvií patagonských a magalhãeských indiánů nenavštěvujeme, bojíme se, že vše bude jen ve španělštině. Jdeme do přístavu, kde to ale z dálky nevypadá, že by tu byly pro Kleofáše nějací zajímavý ptáci, a tak to ještě, než k němu dojdeme, otáčíme. Za dvacet tisíc peset děláme nákup na čtrnáctidenní plánovaný trek v Torresech.
O půl čtvrté odjíždíme busem na vysněný odpolední výlet za tučňáky. Do „pingüinérie“, jež se jmenuje Seno Otway, je to asi třicet kilometrů. Vstup je dva tisíce peset. Od vstupu do rezervace, kde dostáváme informace, jak se máme k tučňákům chovat, jdeme asi dvacet minut po pobřeží, a je to tu – tučňáci. Jsou skvělý a fotogeničtí. Hodinu kolem nich, pouze po ohraničených cestičkách, poskakujeme a fotíme. Nejlepší jsou na pobřeží, když skáčou do moře či v něm plavou, což je bohužel vidět je špatně z velké vzdálenosti. Celkem jich je tu asi dva a půl tisíce a jde výhradně o druh tučňáka magalhãenského (Spheniscus magellanicus). Další nejbližší tučňáčí kolonie, asi padesátkrát větší, je na ostrově Magdalena v Magalhãenském průlivu a to je vše. Další jsou až na Ohňové zemi či přilehlých ostrovech. Ale i tak to bohatě stálo za to.
Kolem osmé jsme zpět v hostelu. Jelikož je Silvestr, domácí pořádají „barbecue“ a my jsme už ráno přijali pozvání. V deset to začíná. Nejvíce je pochopitelně, a bohužel, masa – hovězí, vepřové, ryby, kuřecí (které je dle mě v Chile nejpopulárnější). Ale i my si přijdeme na své – bramborový salát z obrovských kusů brambor a různé jiné zeleninové saláty. K pití je něco jako náš burčák, cosi jako kávový likér a dobré lahvové víno. Zajímavé je, že ještě v půl dvanácté večer je venku relativně světlo, a to jsme jen na 53 rovnoběžce – asi tu mají čas hodně letní.
O půlnoci boucháme šampaňským. Tak tedy máme nové století (i tisíciletí), prostě rok 2001. Šampus se mi zdá na chuť nějaký divný, taky že jo, když je z jablek, jak stojí na etiketě! No co se dá dělat, zase byl určitě levný a svůj účel taky splnil. Zpívá se, vzhledem k převaze Francouzů hlavně francouzsky. I my přidáváme jednu naší píseň. Zvou nás na diskotéku, je to prý zadarmo, ale bohužel nám jede v devět ráno autobus, takže odmítáme. Po jedné hodině, já s hlavou lehce bolavou, jdeme na kutě.
1.1.2001 (po) Punta Arenas – PN Torres del Paine
V osm hodin, kdy všichni kolem pochopitelně spí, my stáváme a balíme. K snídani dám přijde vhod bramborový salát od včerejší večeře. Již v devět hodin vyjíždíme busem směr Puerto Natales. Po třech hodinách jsem na místě. Je to turistické město, východisko hlavně do PN Torresy, ale na Nový rok je tu pusto. Takže se nám tu nedaří sehnat technický benzín a bereme za vděk automobilovým. Obědváme na břehu moře obligátní houstičku se sýrem a mlékem a v půl třetí odjíždíme busem po prašné silnici od sto deset kilometrů vzdálených Torresů. Už se moc těším. Hlavně na to, že budeme v kuse dlouho chodit, a ne furt vysedávat v autobuse. Taky máme dodnes najeto přes 9000 kilometrů!!
Cesta je prašná a kolem je všude pampa. Čím víc se blížíme k parku, tím více leje. Když nás konečně bus vyhazuje u Laguny Amargy, jež je vstupním bodem do parku, leje jako z konve. Platíme každý 6500 peset za vstup. Tady u vstupu se prý tábořit nedá, nejbližší kemp je sedm kilometrů po prašné cestě. Nic nejede, tak jdeme pěšky. Po tři sta metrech nás čeká první zrada. Řeka se po deštích trochu víc rozvodnila, cesta je pod vodou a je nutno si na brození zout boty. Ze shora stále leje a leje, což je zvlášť při brození velmi příjemné. Pak už jen pět kilometrů jdeme v lijáku, než nás projíždějící dodávka bere poslední jeden kilometr ke kempu „Las Torres“. Je tu také refugio, kde si necháváme věci a stavíme stan. Vaříme schovaní v malém místnůstce, jež slouží jako sklad hygienických potřeb. A za to budeme platit 3000 peset za každého. Na teplou sprchu, jež je v ceně, nemám v dešti rozhodně chuť. Večer sedíme v refugiu, nic si nedáváme, jen sušíme, co máme na sobě, a hrajeme kostky.
Nový rok začal lehce deštivě!
Kapitoly cestopisu po Chile
Kapitola 1 – Z Prahy na sever Chile
Kapitola 2 – Ze San Pedro de Atacama k Laguna Verde
Kapitola 3 – Z Arika na vrchol Parinacoty (6350m)
Kapitola 4 – Z Lago Chungara do Refugio Argentina
Kapitola 5 – Vrchol Laninu, Puerto Montt, Ancud a Chepu
Kapitola 6 – Z Národního parku Chiloe do Punta Arenas
Kapitola 7 – PN Torres del Paine
Kapitola 8 – PN Torres del Paine
Kapitola 9 – PN Torres del Paine – Punta Arenas
Kapitola 10 – Z Punta Arenas až na vrchol Villariky
Kapitola 11 – Trek okolo Villariky a Santiago
Kapitola 12 – Volcan San José (5880m)
Kapitola 13 – Z Refugio San José přes Santiago do Mendozy
Kapitola 14 – Příprava na zdolání vrcholu Aconcagui (6959m)
Kapitola 15 – Výstup na vrchol Aconcagui (6959m)
Kapitola 16 – Z Confluencia do Santiaga a Valparaísa
Kapitola 17 – Ze Santiaga domů
Pavouk | 4.8.2005
Aktuální počasí v destinaci
|
10,5°C
|
Předpověď počasí |