Kapitola 10 – Z Punta Arenas až na vrchol Villariky

16.1.0 (út) Punta Arenas – Výlet na Isla Magdalena – Punta Arenas

Dopoledne po moc dobrém čočkovém salátu, neboť kuchyně k volnému použití je tu fakt zlatý vynález – vyrážíme do Salesiánského muzea. Salesiáni byli první a asi i poslední, kteří zachytili zbytky posledních patagonských a ohňozemských indiánů, než definitivně zanikli. Sbírky jsou celkem bohaté, části mají popisky jen ve španělštině, a ne i v angličtině; většinou ale není třeba slov. Celé přízemí zabírají mořská a suchozemská zvířata – to je něco pro Kleofáše. Já si chci vyfotit obrovského kondora velkého, ale jsem bohužel vyhmátnout místní ostrahou, jak by také ne, vždyť tu mají všude kamery, což ale zjišťuji až u východu.

První patro tvoří expozice o indiánech a jejich životě – jejich každodenní předměty, popisy jejich výroby, jejich obydlí, černobíle fotky posledních z nich, rukodělné výrobky. Nejvíce jsem konsternován chatrnou bárkou z kůry, na které jezdili na moře lovit velryby. Celkově žili velmi primitivně, patagonští indiáni chodili jen nazí, živili se jen sběrem, ani žádné zvíře nedomestikovali. Vyzvedávám si boty z opravny, snad něco vydrží, a kolem třetí jedeme do přístavu, odkud vyjíždí loď za tučňáky. Místo lodi jde o obyčejný trajekt, který ráno jezdí do Porveniru v Ohňové zemi a odpoledne vozí turisty na tučňáky. Dvě a půl hodiny se plavíme Magalhãenským průlivem až na ostrov Isla Magdalena, který je celý přírodní rezervace – Monumento Natural los Pingüinos.

Jde o ostrůvek, který má asi kilometr v průměru a který je plný tučňáků. V současnosti jich tam žije asi 70 000 párů. Prakticky všude, kam se podíváme, jsou tučňáci. Jen když přistáváme, tak tam, kde je loď či pár lidí, odtud tučňáci utíkají. Už jsme je sice jednou viděli, ale toto množství je imponující. Uprostřed ostrova stojí misionářský kostel. Dnes slouží jako muzeum a z věžičky je rozhledna. Ale seshora vidím to, co zespoda – všude samé tučňáky. Nad nimi létají racci. Jen tuleni a lachtani jsou prý až na dalších ostrovech – škoda. V půl desáté večer přijíždíme zpět do Punta Arenas. Musíme jít brzo spát, neboť ráno už o půl osmé musíme být u autobusu do Puerto Montt. Přesto si ještě po sladké kašičce pečeme z toho, co zbylo, něco jako slaný koláč. Francouz se opět nestačí divit.

17.1.01 (st) Punta Arenas – Cestou do Puerto Montt

O půl osmé stojíme s bágly před autobusem společnosti Pacheco, něco málo po osmé odjíždíme. Čeká nás 2200 kilometrů do Puerto Montt. Opouštíme jižní Patagonii a vracíme se zpět, opět přes Argentinu, do Araucaníe. Tentokrát je bus skoro plný, takže na chilsko-argentinské hranici tvrdneme skoro dvě hodiny. Navečer přijíždíme do jednoho argentinského města – autobus tu dělá hodinou přestávku na večeři. Skoro všichni si něco dávají, jen my se procházíme po pobřeží Atlantiku. S tím jsme předem nepočítal, že se budu procházet po pláži Atlantiku; dole v Punta Arenas to byl jen kanál, a ne otevřené moře. Již z Arenas jedeme pampou, a když na noc usínáme, krajina je stále stejná – v podstatě nikde nic. Tři filmy, které nám pouští, jsou opět kvalitou na úrovni okolní krajiny.

18.1.01 (čt) Cestou do Puerto Montt – Puerto Montt – Valdivia

Když se budíme, krajina je zajímavější, jsme pod horami. Projíždíme opět Bariloche a jistě moc pěkným parkem Nahuel Huapi. Kolem poledního jsme na argentinsko-chilské hranici. Po dvou hodinách, kdy nám tentokrát rentgenují i příruční zavazadla, jestli v nich není jídlo – není, právě jsme ho dojedli – jedeme dál. Po druhé jsme v Osorno. Bohužel musíme až do Puerto Montt, máme tam v hotelu nechané mačky a pár drobností. Před pátou jsme, po 33 hodinách jízdy, v Pueto Montt. Rychle vyzvedávám mačky a jedeme zpět směr Osorno - Valdivia. Cestou je nádherně vidět sopka Osorno; když jsme tu jeli v prosinci tak všude byly jen mraky. Před devátou večer jsme ve Valdivii. Chceme jet ještě až do Pucónu pod Villariku, ale takto pozdě už nic nejezdí. Náhodnou chůzí po ulicích se ubytováváme v jednom hostelu, v nejlepším co jsme zatím měli, a po dvou dnech v autobuse bereme za vděk měkkou postelí.

19.1.01 (pá) Valdivia – Pucón – B.C. pod Villarikou

V 7:00 jedeme prvním ranním busem do Pucónu. Věříme, že počasí bude lepší než před měsícem a že tentokrát půjde na Villariku vylézt. Po desáté jsme na místě. Zprávy na místě jsou dobré i špatně. S Villarikou to je bez problémů, normálně se na ní chodí, jen nám Conaf (správa parku) nechce dát volný permit. Nemáme totiž horolezecké průkazky, třebas české. Ovšem platit 40 dolarů za jednoho místním cestovkám se nám rozhodně nechce. Riskneme to načerno! Nakupujeme zásoby na tejden a bohatě obědváme. Vyrážíme směr Refugio Villarica, které leží v 1200 metrech přímo pod vrcholem.

K refugiu vede prašná silnice, stále do kopce. Vedro je již od rána strašné, kolem práší auta v obou směrech, ale nikdo nám nestaví. Až asi po dvou a půl kilometrech nás bere jeden místní maník a veze nás až na konečnou, k obrovské chatě, Refugiu Villarica, ležící na svahu mezi několika vleky a krajinou zplundrovanou sjezdovkami. Teď v létě tu stojí jen pár aut. Odsud se vychází na vrchol činné sopky Villarica. Bojíme se ale Conafu, a tak si očima vybíráme jinou cestu. Půjdeme například někde z pravého strany. Stejně chceme celou Villariku obejít, takže nám to nevadí. Asi po dvou hodinách traverzování po vyšlapané cestě ve stále stejné výšce a překračování jednotlivých lávových polí jsme na místě, odkud by se dalo vyrazit na vrchol, neboť vysoko nahoru se táhne lávové pole, po kterém se jde mnohem lépe než po sněhu či ledu. Hned vedle teče potůček z tajícího sněhu, takže není co řešit. Je sice jen půl páté, ale nemá smysl jít nikam dál. A směrem nahoru by zase nemusela být plošina pro stan. Zítra si chůzi určitě vynahradíme. V noci je úplně jasno, pod námi svítí město Villarica, nad námi je vidět vrchol sopky a spousta hvězd.

20.1.01 (so) BC pod Villarikou – vrchol Villariky (2847m) – kemp Voipir

Budíček dnes máme extra brzo, ještě za tmy v půl šesté, ale chceme být na vrcholu dříve než první turisté s průvodci. O půl sedmé vyrážíme z našeho stanu, z cca 1300 metrů. Jde se v pohodě, v osm jsme na sněhovém poli (ve výšce asi 2100 m). Sníh je zmrzlý skoro na kost, tudíž nás nečeká žádné prošlapávání jako na Parinacotě – prostě je to tu pohodový postup. Traverzujeme nahoru doleva, kde by měla vést oficiální cesta. V ledu pod námi je vidět pár puklin, my naštěstí žádnou nepotkáváme. Po chvíli jsme na „oficiální“ cestě a ušlapanými serpentýnami bez sebemenších potíží docházíme na vrchol 2847 metrů vysokého Volcanu Villarica. Je čtvrt na deset a nikde nikdo, turisti nejsou vidět ani hluboko pod námi.

To, co vidím před sebou, mi vyráží dech – kráter široký tak 200 metrů, kruh v podstatě ve stále stejné výšce (na Parinacotě byl mnohem větší a členitý do mnoha odboček) a z něj vychází hustý kouř. Jdu ještě asi sto metrů po hraně směrem doleva a nahlížím přes hranu do kráteru – vidím jak dole žhne červeno-žlutá hmota. Jiskry a žhavé kusy vyletují ven a přímo přes mě se valí smradlavý čoud. Podle Kleofáše jde o oxid sírový či siřičitý. Rozhodně smrad je tu jako v pekle, dýchat se to nedá, ale pohled na všechny strany je úchvatný. Škoda jen, že slunce není o trochu výše, takto je většina kráteru ve stínu. Fotíme hory, co vidíme v dáli – Volcan Llaima na severu, Lanin na východě, na jihovýchodě možná Tronador a na jihu, úplně maličké Osorno – ale vzdálené minimálně 220 kilometrů. Jen celé jezero Villarica je v mlze.

Smrad mi není vůbec příjemný, raději rychle sestupujeme. Teprve teď vidíme v dálce pod námi, na koncu sněhu, první turisty – teda pokud to není fata morgána. Po jedenácté jsme u stanu. V klidu balíme a vyrážíme dál na trek kolem Villariky. Po hodině a půl kličkování přes lávová pole vchází cesta do lesa. Nejprve jdeme pod pabuky, a pak přicházejí i araukárie – malé, větší i obrovské. Mezi stromy je vidět, že na vrchol se blíží mraky, kdo je tam teďka, vidí toho mnohem méně, než my. Mezi těmito, pro nás zcela nezvyklými stromy, si připadáme jako v začarovaném lese. Po další půl hodině přicházíme do širokého lávového pole s malým pramenem vytékajícím z boku ze skály.

Podle mapy a i podle zbytků ohniště jsme na tábořišti. Je sice velmi brzo, ale dnes už jsme měli zážitků až dost a zítra vyrazíme o to dříve. Pereme a ve větru a slunci hned rychle sušíme. Těsně před tím, než se chystáme usnout, přijíždí místní občan na koni a cosi na nám španělsky naznačuje. že nahoře v lese je bezpečněji, že tudy může téct láva. Prý dál kolem sopky můžeme v pohodě trekovat, ale tady není bezpečno. Mluví cosi o noci, ale netuším o které konkrétně. Pro klidný spánek raději přenášíme věci a stan o sto metrů dále do araukárového lesa, kde je naštěstí vysekaná plošina, akorát pro náš stan. Nepříjemné je, že v noci začíná pršet.

Kapitoly cestopisu po Chile

Kapitola 1 – Z Prahy na sever Chile
Kapitola 2 – Ze San Pedro de Atacama k Laguna Verde
Kapitola 3 – Z Arika na vrchol Parinacoty (6350m)
Kapitola 4 – Z Lago Chungara do Refugio Argentina
Kapitola 5 – Vrchol Laninu, Puerto Montt, Ancud a Chepu
Kapitola 6 – Z Národního parku Chiloe do Punta Arenas
Kapitola 7 – PN Torres del Paine
Kapitola 8 – PN Torres del Paine
Kapitola 9 – PN Torres del Paine – Punta Arenas
Kapitola 10 – Z Punta Arenas až na vrchol Villariky
Kapitola 11 – Trek okolo Villariky a Santiago
Kapitola 12 – Volcan San José (5880m)
Kapitola 13 – Z Refugio San José přes Santiago do Mendozy
Kapitola 14 – Příprava na zdolání vrcholu Aconcagui (6959m)
Kapitola 15 – Výstup na vrchol Aconcagui (6959m)
Kapitola 16 – Z Confluencia do Santiaga a Valparaísa
Kapitola 17 – Ze Santiaga domů